Rychle jsem vystřelila do sedu. Srdce mi divoce tlouklo, záda jsem měla zbrocená potem.

Stále jsem měla před sebou to zvíře.

Byl to drak.

Musel to být drak.

Nikdy jsem na tyhle kruté bestie prahnoucí po zlatě nevěřila. Pohádkám o nich jsem se vysmívala. Přišlo mi nesmyslné, že by mohli existovat obrovští okřídlení ještěři chrlící oheň.

Jenže teď... Teď se mi jeden dostal do snu.

A učinil z něj ten nejpodivnější sen, co jsem kdy měla. Sen, jenž se blížil jakési vizi.

Moje hlava se to všechno snažila nějak zpracovat. Ještě ani nestihla pořádně pobrat informace ze včerejška a už si musela poradit s tímhle.

Drak, kolem nějž se táhl stín.

Drak, který neřval, ale podivně troubil.

A pak mi v hlavě blikla vzpomínka: padala jsem oblohou dolů a chystala se na blížící smrt. Poslední, co jsem v tu chvíli viděla, bylo černé cosi, co mi prosvištělo před očima. Černé cosi, které táhle zatroubilo.

Přinesla ji sem jakási temná síla, obrovský černý dým!

Hořce jsem se uchechtla.

Nebyl to dým, Galateo.

Byl to drak.

Všechno mi postupně zapadalo do sebe. Jako dílky jedné obrovské skládačky, která dá člověku ve výsledku krásný obrázek.

Zachránil mě obrovský temný drak, jemuž se kolem těla plížil stín a za letu za ním zanechával podivnou mlhavou stopu, kterou jsem nazvala „černým cosi".

Drak, jehož oči zářily jako světlo hvězd.

Drak, s nímž jsem se dnes ve snu setkala a jehož nazval okřídlený muž svou sestrou...

Drak jménem Nocturna.

☽ ◦ 243 slov ◦ ☾