„Je prokletá!"

Otočila jsem se za sebe.

„Z nebe ji přinesl černý stín!" ozvalo se zase z druhé strany.

Rychle jsem se obrátila za zvukem, ale náměstí bylo prázdné. Nikde ani noha.

„Proč najednou nemluví? Přišla snad o hlas?" zašeptal mi někdo u ucha.

V zádech mě zamrazilo. Dokonce jsem cítila na tváři cizí dech. Oči mi kmitaly ze strany na stranu. Marně jsem hledala původce těch hrůzu nahánějících hlasů.

„Nyxiinu Prismu bohové prokleli," ozývalo se neustále kolem mě, tentokrát už sborově. Cizí hlasy na mě dotíraly snad odevšad. Některé si v pozadí šuškaly, jiné zase zvučně hlásaly své polopravdy, které se šířily po Starhavenu: „Prokleli ji, protože nedokáže přijmout svůj úděl. Protože musí na sebe strhávat pozornost."

Chytla jsem se oběma rukama za hlavu. Třeštila mi tak moc, že jsem se bála její následné exploze.

Jenže ani teď jsem neměla klid. Pořád se do mě strefovali, pořád mě shazovali.

„Ne," hlesla jsem zoufale, „nechte mě být!" Křičela jsem z plných plic a po dlouhé době tak slyšela vlastní hlas. Ten mi ale zněl najednou velmi cize a vzdáleně, jako bych to vůbec nemluvila já.

Kolena se mi podlomila a já dopadla na tvrdé dlaždice.

„Je prokletá."

„Je to znamení!"

Po čele mi stékal pot.

„Nejsem!" zaječela jsem do prázdna. Překřičela jsem je všechny, můj hlas ještě dalších pár vteřin rezonoval okolím jako ozvěna. Odrážel se od stěn nejbližších budov, proletěl liduprázdnými ulicemi.

Ticho.

Slyšela jsem jen svůj zrychlený dech.

„Odvážné děvče!" silný mužský hlas proťal ztichlé náměstí.

Leknutím jsem sebou trhla. Pomalinku jsem spustila ruce k tělu a následně zvedla hlavu k šedivému nebi.

Úžasem jsem celá strnula.

Nad starhavenskou radnicí se vznášel muž. Ze zad mu rostla ohromná temná křídla, jejichž neustálé mávání ho udržovalo ve vzduchu na jednom místě. Vlasy mu povlávaly, i když vládlo bezvětří. Ať jsem se snažila sebevíc, do tváře jsem mu nedohlédla. Byl příliš daleko, ale zároveň tak blízko...

„Pomoz mé sestře, Prismo," řekl zničehonic.

„Tvé sestře?" zasípala jsem. Nechápavě jsem nakrčila obočí.

„Bytost, která přivolává noc." Jeho zvučný tenor se nesl náměstím. „Najdi bytost, která přivolává noc."

„Co? Koho?" koktala jsem páté přes deváté, nespouštějíc oči z mužovy siluety. „Kde ji mám hledat? A kde je tvá sestra? Proč potřebuje pomoc?" chrlila jsem jednu otázku za druhou. Našla jsem svůj ztracený hlas, tak jsem jej hodlala patřičně využít. Musela jsem se ptát, dokud to šlo.

„Už přichází," odpověděl mi ten podivný anděl.

A byl pryč.

Zmizel.

Rozplynul se mi přímo před očima. Právě v momentě, co se mi na jazyk draly další otázky.

„Už přichází," zopakovala jsem si tiše jeho poslední slova.

Za mnou cosi zavrčelo. Táhlé zatroubení.

Srdce mi vynechalo úder.

Přesně tohle jsem už kdysi slyšela.

Celá jsem zkameněla. Klečela jsem uprostřed náměstí ve Starhavenu, neschopná dalšího pohybu.

To neznámé cosi udělalo těžký krok vpřed. Slyšela jsem jej.

A pak další.

Hlasitě jsem polkla. Nádech. Výdech.

Ohlédnutí se přes rameno mi nikdy netrvalo tak dlouho. Opatrně a velmi pomalu jsem natáčela tělo za zvuky kroků.

Oční víčka jsem měla pevně sevřená. Až podivný hrdelní zvuk doprovázený hlasitým výdechem mě přiměl je otevřít.

Dívala jsem se na obrovského temného ještěra. Netopýří křídla měl složená k mohutnému čtyřnohému tělu, špičatou hlavu na dlouhém krku skláněl k zemi. Z nozder mu s každým výdechem vycházel obláček indigově modrého dýmu. Stín, jenž se vznášel v jeho blízkosti, jej činil ještě děsivějším.

Ovšem ty jeho oči... Svítily jako dvě nejjasnější hvězdy na nebi. Blýskaly se, třpytily.

Prosily o pomoc.

☽ ◦ 574 slov ◦ ☾