A tak jsem se během jednoho odpoledne dozvěděla, že Solis na nebesa nikdy nepatřil.

Že Aten mu slouží, aby splatil dluh svého touhou zaslepeného otce, který se ze zoufalství následně zastřelil.

Během hodiny a půl má hlava pobrala o celém Celestiálském božstvu více informací, než jsem se naučila za deset let ve škole.

Zatímco Cassandra doprovodila svou matku do její ložnice, já jsem se doloudala do svého pokojíku. Mé tělo těžce žuchlo na postel.

Měla jsem pocit, jako by mi na ramenou najednou spočívala tíha celého světa. Nesla jsem si v sobě nyní tajemství nejen Cassandřiny rodiny, ale i celého našeho panteonu.

Byla jsem plná dojmů a emocí. Pociťovala jsem zradu Cassandřina i Atenova otce, vztek na všechny učitele, kteří do mě ve škole tloukli samé hlouposti.

Přemýšlela jsem nad tím, co všechno mi Aten tehdy v Celestiálském paláci řekl. Snažila jsem se vzpomenout si na každé jeho slovo a přehrávala si je ve větách stále dokola v hlavě.

I když Nocturna opustila palác, Západní křídlo nepřestalo zářit a problikávat.

Aten je jediný, kdo ví, co se stalo s Nocturnou. A když Solis tehdy řekl, že zemřela...

Bál jsem se, stále se ho bojím...

Nevíš, čeho všeho je schopný...

Zabil ji. To Aten zabil půlnoční bohyni.

Protože mu to Solis přikázal. A on jej poslechl...

Bál se. Bál se, co by mu mohl provést. Bál se toho, že by za neposlušnost potrestal jeho rodinu...

V očích mě zaštípaly slzy.

Aten obětoval sám sebe, aby ochránil matku se sestrou. Zabil nejvyšší bohyni, aby splatil otcův dluh. A pak slepě poslouchal Solise, protože měl strach. Strach o své nejbližší. Strach, který dělá z obyčejných lidí šílence...

Rychle jsem si utřela zbloudilou slzu, co se mi skutálela po tváři.

Pomalu jsem se položila na postel. Nechala jsem péřový polštář, aby vtáhl do svého objetí mou těžkou hlavu.

Víčka mi klesla.

Ale ještě před tím, než jsem se zcela ponořila do Somnovy snové říše, jsem Atenovi odpustila...

☽ ◦ 323 slov ◦ ☾