„Musela se zbláznit, Neso!" vyváděla má matka, zatímco jsem jen tiše seděla v naší skromné kuchyni na židli s hlavou sklopenou. „Dočista se zbláznila!" Prudce rozhazovala kolem sebe rukama, přičemž přecházela po místnosti. „Tohle přece nenapadne zdravého člověka."

„Nyxie, nevyšiluj," tátův klidný hlas byl oproti mámině téměř ječení jako pohlazení po duši. „Můžeme být rádi, že jsme ji našli živou."

„Živou," zopakovala po něm máma nakvašeně. „Ale v jakém stavu!" mávla ke mně rukou.

S tátou jsme si vyměnili pohledy. Já se na něj dívala ustrašeně, on mi zase dával najevo, že mámu zkusí nějak zklidnit.

Bratr se ode mne celou cestu domů nehnul ani na krok a nyní tu seděl se mnou, na židli hned vedle, a ochranitelsky mě objímal kolem ramen.

„Podívej se na ni, Neso," pokračovala máma ve svém výlevu, „podívej se na ni! Oči má zarudlé a uslzené, vlasy rozcuchané. Vypadá jak divoženka!"

„Mami, nekřič tolik," vmísil se do toho všeho Nix, který zaznamenal, že jsem se mírně přikrčila.

Matka mu věnovala krátký pohled, jenž následně upřela na mě. Podívala jsem se na ni také, ovšem v ten moment jsem se celá roztřásla. Ostatní, včetně mého bráchy, mě vždy považovali za silnou bytost, která si vždycky jde za svým cílem a nehledí na nikoho a na nic, jenže když jsem měla stanout tváří v tvář své rozzuřené mámě, byla jsem najednou strašně malinká.

„Ty se do toho nepleť, Nixi," odsekla máma nakonec, přičemž na něj ukázala prstem, „věděl jsi, co se tvá sestra chystá udělat, ale nic jsi nám neřekl! Mohli jsme tomuhle všemu jednoduše předejít, kdybys nebyl srab a všechno hned vyklopil. Nemuseli jsme chodit po městě jak blbci a ptát se kdekoho, jestli Prismu náhodou neviděl."

„A co bychom teda udělali, kdybych ji napráskal, hm?" Bratr vyzývavě vystrčil bradu.

Matce se zlověstně zablýsklo v očích: „Co asi? Zavřeli ji v pokoji a já bych s ní pak zašla k lékaři. Musí mít horečku, Neso," obrátila se zpět k tátovi, „jinak by ji nic takového nikdo v životě nenapadlo!" Do hlasu se jí vmísilo zoufalství, jež brzy ovládlo celý její postoj.

Táta si jen těžce povzdechl a udělal pár kroků k mámě, již následně pevně objal. „Však ona nám to vysvětlí, neboj se," zašeptal jí do stříbrných vlasů.

Nevysvětlím, tati.

„Je teď v šoku, musí se uklidnit," pokračoval táta v chlácholení své manželky, přičemž ji hladil po zádech, „a ty taky. Tím křikem jí nepomáháš, musíme na ni pomalu. A hlavně s klidem." Pak na mě přátelsky mrkl.

Máma mu objetí opětovala, možná o něco pevněji, než by taťka očekával. „Neso, já už nemůžu," vydechla tiše. Hlas měla z tolikého křičení už chraplavý. „Málem jsme o ni přišli," mluvila dál roztřeseným hlasem, oči se jí zaleskly. Najednou to už nebyla ta naštvaná máma. Teď to byla žena, jíž před nedávnem zemřela nejmladší dcera a ona si odmítala připustit fakt, že by ji mělo opustit další z dětí.

Při pohledu na ni, jakožto na hromádku neštěstí, jsem se začínala cítit provinile. A strašně sobecky.

Co jsem si vůbec myslela, když jsem chudáka Altaira hnala k nebesům? Že tím něco dokážu? Že něco doopravdy změním?

Vůbec jsem tehdy nepomyslela na to, kdyby se mi to nepovedlo a já se už nevrátila zpátky.

Až teď to na mě všechno dolehlo. Až teď mi došlo, jak strašně sobecká jsem byla...

„Pro všechnu Nocturninu slávu," zaslechla jsem mámin ohromený výdech.

Vzhlédla jsem k ní a zjistila, že už nedrtí tátu v objetí. Místo toho s vytřeštěnýma očima plnýma slz a chvějící se rukou před ústy sleduje mé ruce.

Celou dobu jsem se je snažila schovávat v dlouhých rukávech pláště, ale teď mi nějakým způsobem částečně vyklouzly ven. Rychle jsem je zasoukala zpátky pod látku, ale to už ke mně máma přiskočila a rukáv pravé ruky mi vyhrnula až po loket.

Světlemodrýma očima bloudila po mé spálené kůži plné puchýřů. Na prstech jsem ji měla už seškvařenou a byl docela zázrak, že ještě nezčernala.

„Prismo, ty..." koktala vyděšeně, zatímco jí pohled těkal mezi mým posmutnělým obličejem a hřbetem ruky, „ty... ty jsi..."

Táta si ke mně přidřepl z levé strany, kde nezabírala místo Nixova židle. Natáhl se pro mou ruku, kterou jsem mu opatrně vložila do velké dlaně. Chvíli si má zranění zkoumavě prohlížel. Pak se znenadání zvedl, až mu v kolenech zapraskalo. „Dojdu do apotéky pro hojivé masti," řekl rozhodně. Pohledem zabloudil k bratrovi: „Nixi, odveď Prismu do jejího pokoje."

Nečekal ani na bratrovo přikývnutí a už byl pryč.

Pomalu jsem se začala zvedat, čímž jsem Nixe vytrhla z jakéhosi transu. Okamžitě mi začal pomáhat, přidržoval mě, abych se neskácela k zemi.

Zato máma se musela posadit na nejbližší židli. Obličej složila do dlaní.

Když jsme byli s Nixem ve dveřích, zaslechla jsem z kuchyně: „Ach, Prismo."

Ohlédla jsem se přes rameno.

Máma se zoufale krčila na židli, pohled upřený do země. „Jsi jako půlnoční déšť."

☽ ◦ 806 slov ◦ ☾