Světla je tolik, že nevidím vůbec nic. Pokud jsem si při vzletu s Altairem myslela, že horší už to být nemůže, tak jsem se šeredně spletla.

Nevěděla jsem, kde jsem. Pouze jsem poslušně klopýtala před Atenem směrem kupředu, kde na mě určitě svrchu shlížel samotný sluneční bůh.

Vztek uvnitř mě s každým nemotorným krokem, kdy jsem se kvůli Solitovi za sebou nemohla ani pořádně pohnout, nabíral na síle.

Malý lidský zrádce.

Slova boha Venta mi neustále zněla v hlavě jako ozvěna. V momentě, kdy je vyslovil, jsem jim nevěnovala příliš velkou pozornost, ale nyní mi dávaly daleko větší smysl.

„Tady ji máme," ozval se odněkud přede mnou zvučný hlas, který podle tónu musel patřit mladšímu muži. V porovnání s Ventem byl Solisův hlas o něco vyšší. „Malá Lunetka, co si myslí, že změní svět," pronesl posměšně.

Neviděla jsem na něj. A to mě štvalo asi nejvíce.

Zničehonic jsem se zastavila. Aten s tím samozřejmě nepočítal, a tak do mě zezadu za pochodu vrazil. Snažila jsem se mu ze sevření vykroutit, škubala jsem sebou nedbaje bolesti vystřelující mi z popálených rukou do celého těla. Jenže mladík byl silnější než já.

„Nech toho," zavrčel mi těsně u ucha, načež zesílil svůj stisk. Chvíli jsem se ještě vzpouzela, ale jakmile mi došlo, že nic nezmůžu, poraženecky jsem svěsila ramena.

Zůstali jsme ale stát.

„Podívejme se," smál se Solis, „ono se to chce vzpouzet!"

Poslední kapka.

A pak přišel výbuch.

Noha mi vystřelila a zasáhla Atena do holeně. Mladý Solita bolestivě zaskučel. Během vteřiny jsem měla ruce volné.

Na nic jsem nečekala a rozešla se dopředu. Jenže po pár krocích cosi v mé blízkosti výhružně zavrčelo. Zastala jsem na místě jako přikovaná. V návalu vzteku jsem úplně zapomněla, že tu jsou s námi i Solitovy šelmy, které se teď pohybují kdovíkde.

Sluneční bůh se nepřestával hlasitě smát. Musel být někde nade mnou, ale stále poměrně daleko.

„Kde je Nocturna, Solisi!" zasípala jsem co nejhlasitěji jsem dokázala a jednou rukou si stáhla kapuci víc do obličeje, i když mi to v ničem nepomohlo. „Mluv!"

Smích ustal.

V sále nastalo hrobové ticho. Dokonce i Aten kousek za mnou zadržel dech a spolkl další tiché nadávky.

„Jak se opovažuje!" zahřměl zničehonic Solis. Vsadila bych cokoli za to, že pokud seděl na svém legendárním nebeském trůnu, o němž jsme se v hodinách náboženství učívali, určitě z něj teď prudce vstal. „Malá usmrkaná holka!"

„Malá usmrkaná holka," zopakovala jsem po něm a dala si záležet, abych každé slovo zaobalila poctivou vrstvou záště.

„Smrtelnice přišla pro odpovědi," skučel Aten zezadu, „tak jí je dejte a pak se jí... zbavíme."

Nehnula jsem ani brvou. Mladíkova slova mě už nedokázala nijak ranit. Ne potom, co se mě pokoušel Solisovi předhodit jako prašivého psa. Bohužel se mu to nepovedlo, můj kopanec mu v tom zabránil. Já si tak zachovala špetku důstojnosti.

Hrdě jsem pozvedla bradu. Doufala jsem, že se alespoň „dívám" Solisovým směrem. Že působím přesně tak odhodlaně, jak jsem se i cítila.

Jedna z koček zavřískla, až jsem sebou škubla. Byla to tak vpravo a podle všeho nebyla vůbec daleko.

„Proč tohle děláš," vydechla jsem tiše.

Tentokrát se mi dostalo překvapivě klidné odpovědi: „Dělám to pro svůj lid. Nyní může vzkvétat společně se mnou."

„Pro svůj lid?" prskla jsem. „Viděl jsi vůbec někdy svůj lid?" Ani jsem nečekala na odpověď a rovnou vypálila: „Neviděl! Nemohl jsi jej vidět. Protože kdyby ano, tak bys celých těch devatenáct let bez noci nikdy nenazval vzkvétáním. Protože tohle totiž není vzkvět," divoce jsem kolem sebe máchla rukou, „tohle je vražda. Pomalá, útrpná vražda."

Ticho.

„Do prdele," dolehlo ke mně od Atena.

„Tvůj lid slábne! Věčný den z nich vysává veškerou energii, kterou si ani nemohou přes noc spánkem dobít!"

Mladý Solita mi tentokrát rychle strhl ruku, jíž jsem si držela kapuci, k tělu a pak kolem mě omotal silné paže. Byla jsem uvězněna v jeho sevření, teď ještě silnějším.

Posrala jsem to.

„Malá drzá Lunetka," plivnul sluneční bůh. „Myslí si, že kdovíco dokázala, když přiletěla na svém vypelichaném kohoutovi až sem. Jen proto, že ji mé slunce nespálilo, má pocit, že si může vyskakovat na samotného Boha Solise. Na nejvyššího ze všech!" Poslední slova hlasitě vykřikl a ozvěna v sále je dvakrát tak zesílila.

Zprava i zleva vrčely šelmy. A Aten mě stále nepouštěl.

„Nejvyššího ze všech," odfrkla jsem pohrdavě. „Nikdy jsi nebyl nejvyšším, byl jsi jedním z nejvyšších."

Atenovy paže mě sevřely ještě víc. Vrtěla jsem sebou, ale už ani to mi pořádně nešlo. Byla jsem jako malá myš uvězněná v hadím klubku, které se neustále stahovalo.

„Sklapni," štěkl po mně varovně Solita.

„Ani mě nenapadne!" zaskřehotala jsem a mírně se předklonila, ovšem Aten mě svou silou přiměl se znovu narovnat. „Mám toho..." zaskuhrala jsem, „ještě dost říct!"

Někde v pozadí jsem slyšela Solisova zvířata, a pak to byla Atenova tvář, co se přes kapuci přitiskla k té mojí: „Ty teď budeš držet hubu, jestli se chceš odsud dostat ži‑"

„TICHO!"

Oba jsme úlekem strnuli. Cítila jsem, jak se Atenovi napnuly všechny svaly nejen na rukou, ale i na hrudníku, který mi tiskl k zádům.

Solisův hněv dozníval ještě hodnou chvíli v ozvěnách. Po jeho výlevu zůstal v místnosti takový klid, že byste slyšeli i špendlík spadnout na vyleštěnou zem.

Zatajila jsem dech, v uších mi tepalo.

Pokud jsem si myslela, že se mé srdce splašilo, tak to jsem ještě nevěděla, jak moc se rozbuší, když se zničehonic začnou sálem rozléhat zvuky kroků...

☽ ◦ 899 slov ◦ ☾