„Říkal jsem ti, že máme v paláci Lunetku," hluboký mužský hlas se nesl vstupní halou, „a ty ses na mě díval, jako bych se zbláznil!"

Poryv větru profoukl jezdcovy dlouhé vlasy i značně prořídlý plnovous. Pegas pod ním zafrkal a nervózně popošel do strany.

Aten mi mezitím pomohl zpátky na nohy, přičemž jsem jeho směrem zašeptala tiché „děkuji". Sám se pak narovnal, nasadil svůj typický hrdý výraz a zahleděl se přes celou místnost na toho podivného strýčka.

„Nubův beran ji viděl, jak se pokouší dostat do Západního křídla," pokračoval ten vlasatý podivín. Na to, že působil spíše jako poustevník, měl velmi silný a poměrně zpěvný hlas. „Což pro mě už nebyla žádná novinka."

Nubův beran.

Takže to rohaté zvíře, co se mě tehdy pokusilo svou tvrdou hlavou přirazit ke dveřím, byl beran pána mračen? To by vysvětlovalo ty zářící oči a celkově nadpozemské vzezření...

Celestiálský palác se mi sice dosud zdál prázdný a nehlídaný, ale zřejmě tomu tak nebylo. Bohové měli oči úplně všude.

„Hledáš Nocturnu, že ano?" zeptal se mě na dálku pegasův jezdec, načež ze svého bělouše ladně seskočil. Celý ten pohyb byl proveden s takovou lehkostí, až téměř mladickou. Když bych ho měla srovnat se svým tátou - který také není nejmladší a jemuž sesedání, byť jen z jeho lunární sovy, činí značné potíže a bolesti v zádech - tak tenhle chlapík vypadal, že je pro něj let na okřídleném koni zcela běžnou záležitostí.

Bála jsem se mu odpovědět. Nebo abych byla upřímná, tak jsem se spíše bála jeho odpovědi. Že mi teď rozbije veškeré naděje, že zničí všechno, za co jsem chtěla a byla připravena bojovat.

A tak jsem jen tiše sledovala, jak jde jistým krokem napříč halou ke schodišti. Vlasy se mu na ramenou pokaždé mírně zhouply, jeho saténová košile se leskla stejně krásně, jako srst koně stojícího ve vstupu. Tomu vlála dlouhá světlá hříva i v absolutním bezvětří, sem tam švihl ocasem. Za práh paláce ale nevkročil.

„Přišla za Solisem," odpověděl za mne Aten, když jsem se značnou chvíli k ničemu neměla. „Při vší úctě, Vente," dodal pak, „ty jsi ten poslední, koho hledá."

Překvapením jsem vyvalila oči. „Vente?" zajíkla jsem se a rychle se ohlédla přes rameno na Atena.

Odpovědi se mi ale dostalo od samotného větrného boha: „Osobně."

Když jsem pohlédla opět před sebe, vousáč už stoupal po schodišti vzhůru, doprovázen svým neviditelným větrným proudem, jenž si hrál nejen s jeho střapatými vlasy, ale i se světlešedou košilí, která mu vlála na vyhublém těle.

Až teď jsem si všimla našedivělých ptačích brk, jež mu čouhala zpoza ramen.

Křídla.

O Ventovi se odjakživa všichni bavili jako o máničce, jejímž jediným hřebenem je jeho vlastní vítr, ale nikdy bych neřekla, že ve skutečnosti je to takový zvláštní strýček připomínající poutníka. Na tuláka byl ale příliš elegantně ustrojen, pokud se tedy nepočítá dlouhý nezastřižený vous a věčně povlávající vlasy. Možná to byla právě krásně lesklá košile, co z něj i přes ne úplně zdařilý první dojem nakonec činilo úctyhodného muže. A křídla složená na zádech jen podtrhovala jeho božskou podstatu.

„Děvče," promluvil na mne Ventus, když zdolával poslední schody. Během toho na ty poslední dva kroky sklopil hlavu a znovu ji zvedl až v momentě, co se rozešel ochozem naším směrem.

Kočky někde za mnou, mimo dosah mého zorného pole, zasyčely. Pán vzduchu je umlčel svým přísným pohledem. I přes veškerý svůj věk se mu na tváři neobjevila ani jediná vráska. To už mi nedalo a trošku jsem natočila hlavu na stranu. Koutkem oka jsem zahlédla jednu z šelem, jak poraženecky sklopila uši a ucouvla dozadu. Výhružný a divoký výraz jí z tváře ale nezmizel, když nepřestávala cenit ostré zuby.

„Ať už jsi sem přiletěla pro cokoli," pokračoval větrný bůh klidným hlasem, stříbrné oči upřené na mě, „u Solise nepochodíš."

Nadechovala jsem se, abych mu odporovala, ale nenechal mě mluvit.

„Věř mi. Nejsi jediná, kdo Nocturnu postrádá, a zdaleka ne jediná, kdo ji hledá. Snažíme se všichni."

Pegas stojící ve vstupu hlasitě zařehtal. Všichni tři jsme se na něj ohlédli. Souhlasně pokyvoval hlavou a při tom předním kopytem hrabal po zemi.

„Vidíš," řekl pak Ventus, když jsem mu opět věnovala pozornost, „on se mnou také létá oblohou a hledá ji. Nikdo z nás to nechce nechat tak, jak to nyní je. Jenže..." odmlčel se a odvrátil pohled.

„Jenže za celých devatenáct let se vám nepodařilo ji najít," doplnila jsem ho. Ramena mi poraženecky spadla.

„Však se vám to nepodaří ani teď."

Aten sice mluvil velmi potichu, ale jeho slova ke mně přesto dolehla. A podle výrazu boha Venta, který svraštil své řídké prošedivělé obočí a stříbrné oči upřel na toho mladého slunečního kluka, jsem usoudila, že to slyšel také. Mírně jsem natočila hlavu na stranu, abych na Atena lépe viděla.

„Lidský ztracenec," zamumlal si Ventus pod vousy, ale dost nahlas na to, aby jej Solarita zaslechl.

Aten překvapeně zvedl hlavu a když zjistil, že na něj oba upřeně civíme, projelo mu obličejem uvědomění. Nejsme hluší a ani tak blbí, jak si zřejmě myslel.

„Stane se přes noc polobohem a velice si myslí, co všechno může," pokračoval božský poustevník nakrknutě, „ale ve skutečnosti není nic, jen malý lidský zrádce." Ventův vzdušný proud se přihnal k Atenovi a prosvištěl několikrát kolem něj. Zlaté vlasy mu vlály a sluneční kočky, které hlídal, kolem sebe nespokojeně prskaly. „Hleď si raději své práce a nepleť se do věcí božských!" zahřměl větrný bůh. Jeho silný bas se nesl tichou vstupní halou.

Aten otvíral pusu v nějaký argument, ale nakonec ji zase zavřel. Se zavrtěním hlavy se sehnul k oběma kočkám, které začínaly vyskakovat do vzduchu a naprázdno máchaly tlapami, jak se snažily zahnat dotěrný vítr. Každou z nich popadl za zlatý obojek a trhnul směrem k sobě. Vysloužil si za to nespokojené prskání a kvílivé zamňoukání. Na víc si šelmy netroufly.

Takže on opravdu nebude jen obyčejný člověk, prolétlo mi hlavou. V duchu jsem si dávala dvě a dvě dohromady. Ventus jej nazval polobohem, lidským zrádcem...

„Poslouchej, děvče," vyrušil mě z úvah Ventův hluboký hlas a pak to byla jeho rozložitá dlaň na mém rameni, co mě přiměla k němu vzhlédnout, „nechci ti ničit tvé naděje, ani tě jakkoli odradit od tvého cíle. Jen jsem tě přišel varovat, abys pak nebyla zklamaná."

Zřejmě narážel na Atenova slova o tom, že Nocturnu už nikdo nenajde. Možná se to nepovedlo bohům, ale co když vládkyně noci potřebuje ke své záchraně smrtelníka?

Zhluboka jsem se nadechla. Oči mi bezděky zabloudily k Atenovi stojícímu opodál, který se skláněl nad oběma kočkami a držel každou za její zlatý obojek. Napruzeně prskaly a nebýt mladého Solarity, určitě by se odvážily po nás vystartovat.

Sluneční nadvláda ještě neznamená všechno, čičiny, řekla jsem si v duchu.

Pak jsem se obrátila zpět k Ventovi. Zvedla jsem před sebe obě ruce a nechala široký rukáv svého bílého pláště, aby mi spadl až k loktům. Odhalila jsem tak spálené hřbety obou rukou.

„Tohle mi Solis způsobil, když jsem sem letěla zjistit pravdu," řekla jsem pevným, ale přesto stále skřípavým hlasem. Ventovi se ve stříbrných očích mihlo zděšení, jak jimi bloudil po spálené kůži mých rukou. „Ale já jsem přežila. A už necouvnu ani o krok zpátky. Ani kdyby mě pravda měla bolet sebevíc."

☽ ◦ 1 191 slov ◦ ☾

Dneska trošku delší...