Čím blíže centrální budově jsme byli, tím více světla dovnitř paláce pronikalo. Z pochmurných chodeb plných tíživé atmosféry a stesku se postupně stávaly prosvětlené místnosti s nádhernou štukovou výzdobou doplněnou o zlacení. Podlaha se zde nádherně blyštila a odrážela paprsky slunečního světla, co se dovnitř dostalo skrze křišťálové okenní tabulky zasazené do zlatého mřížoví velkých oken.

Stále větší množství světla mi bohužel opět rozostřovalo můj lunetský zrak, a tak jsem z celé té krásy neměla tak skvělý prožitek jako v přítmí Západního křídla.

Prošli jsme monumentální bránou tvořenou dvěma vysokými sloupy, které se nacházely i v nejzápadnějším sále, kde mě Aten našel. Byly úplně stejně vyzdobené a za dob Nocturnina pobytu v paláci musely být přímo okouzlující. Ovšem zašlé stříbro proplétající se tmavým mramorem, jež už dávno ztratilo svůj lesk, a matný povrch obou sloupů učinil z krásného vstupu do Západního křídla už jen smutnou vzpomínku na noční bohyni.

Za bránou nás čekala samotná vstupní hala Celestiálského paláce. Obrovská prosvětlená místnost, v níž se zvláštně třpytil vzduch božským prachem. Vysoký klenutý strop zdobený zlatými a stříbrnými ornamenty z celestiálské mytologie, z jehož středu se dolů spouštěl snad ten největší a nejhonosnější lustr, jaký jsem kdy v životě viděla.

Mohutná konstrukce se rozpínala do všech stran, na každém rameni se blýskalo nespočet drobných světýlek. Zpod každého visely dolů tenké provazce čirých krystalků, jež házely po okolí blyštivé odlesky.

Z obrovského prostranství před vstupními dveřmi vedlo do prvního patra paláce monumentální schodiště z průzračného křišťálu. Ve zvláštní záři obklopující nás všude okolo se nádherně třpytilo a jeho povrch byl tak perfektně vyleštěný, že dokonce odrážel obraz stropu. Zhruba uprostřed se schodiště rozdělilo na dvě části, přičemž každá z nich vedla k jinému z palácových křídel. Ta do Východního byla zdobena zlatem, Západní zase stříbrnými ornamenty vinoucími se kolem jednotlivých sloupků na zábradlí.

S Atenem jsme se po východu ze Západního křídla ocitli na vnitřním ochozu, který vedl po celém obvodu vstupní haly. Byl lemován jednoduchým zábradlím, jež se občas mírně vyklenulo do menšího arkýře.

Na druhé straně ochozu jsem zahlédla jakýsi pohyb. Zastavila jsem se a zaostřila do dáli. Moc jsem toho neviděla, jen jakousi temně šedou šmouhu mizící v dokořán otevřených dveřích a následně stoupající po schodech za nimi.

Šelmy se zastavily společně se mnou a výhružně zavrčely.

„Procella," ozval se za mnou Aten, čímž mě vytrhl z tupého zírání na již dávno prázdné místo.

Trhla jsem k němu hlavou. Vážně řekl, že to byla Procella? Bohyně bouří, symbol vzdoru?

Můj překvapený výraz ho pobavil, viděla jsem mu to na očích, ale jeho rty se neusmívaly. Držel si ode mne zvláštní odstup.

Jen nad tím vším pokrčil rameny, protože sekání s bohy bylo u něj na denním pořádku. Zřejmě.

Já zase naopak stále nemohla uvěřit tomu, že jsem zahlédla opravdovou Procellu. Ne namalovanou někde v chrámu nebo v učebnici. Tahle byla skutečná, živá...

Hlavní dveře se zničehonic prudce rozletěly a dovnitř paláce prudce vletěl poryv větru. Kapuce mi spadla z hlavy a stříbrné vlasy se rozletěly na všechny strany. Rychle jsem si jednou rukou vystřelila k obličeji, jak mě téměř oslepilo sluneční světlo zvenčí, a tou druhou se natáhla dozadu pro kapuci.

Ztichlým prostorem se nesl pískot větru, který profouknul každou skulinku v místnosti. Prokličkoval mezi sloupy na ochozech, počechral krystalové řetězce na lustru a pak kolem mě několikrát prosvištěl v plně rychlosti.

Sluneční kočky se celé naježily. Jejich těla se napnula, přičemž začaly prskat kolem sebe na svištící vítr, jenž jim cuchal kožíšky.

Když se mi konečně povedlo nasadit si kapuci, přihnal se vzdušný proud znovu. Tentokrát kolem mě rychle vířil směrem odspodu nahoru.

Náhle okolí proťalo hlasité koňské zaržání.

Leknutím jsem sebou trhla, až jsem klopýtla o pár kroků dozadu a ztratila rovnováhu. Už jsem cítila, jak padám směrem dozadu, když mě zachytily dvě silné paže.

Jakmile jsem trošku zvedla hlavu, srdce se mi prudce rozbušilo. Pode mnou, přímo v otevřených vratech zalitých Solisovou září, stálo majestátní okřídlené zvíře a na něm seděla vychrtlá lidská postava.

☽ ◦ 657 slov ◦ ☾

Dneska opět trošku popisnější kapitola. Dostáváme se pomalu do centra všeho božského dění...

Jak na vás sídlo bohů zatím působí? Je opravdu tak kouzelné, jak se mezi Lunety a Solity vypráví? 

♥ Lexi