Hleděla jsem jako omámená na to kouzelné zvíře, které se ke mně rychle blížilo. Ovce jsem v životě viděla několikrát, ale nikdy mi nepřišly zvlášť elegantní. Právě naopak, jejich pohledy a neustálé táhlé bečení ve mně vyvolávalo dojem, že chytrostí dvakrát neoplývají.

Tenhle beran byl ale něco úplně jiného.

Při běhu krásně zvedal štíhlé nohy a místo vlny se mu u těla hromadila zvláštní pára připomínající Nubova mračna...

Altair znovu hlasitě zavřískl, čímž mě vytrhl z transu.

Beran už zdolával poslední schody.

Okamžitě jsem od něj odtrhla oči a vklouzla škvírou ve dveřích dovnitř Západního křídla. Jak jsem se otočila, abych za sebou dveře zabouchla, viděla jsem venku bílý záblesk mračné vlny.

A pak mě pohltila temnota.

Dveře jsem pro jistotu zajistila západkou, kterou jsem s třesoucí se rukou v poslední vteřině nahmatala.

Přes tmavé sklo nebylo vidět ven. Podle zvuků klapotu kopyt, který ke mně doléhaly zvenčí, jsem mohla jen odhadovat, co se venku asi děje. Odněkud zdálky se ozývalo kohoutí kvokání a nespokojené bublání, ale beranův pochod Altaira znatelně přerušoval.

S rychle se zvedajícím hrudníkem jsem se opřela zády o dveře a sjela po nich až na chladnou zem. Mírně jsem zaklonila hlavu a ztěžka vydechla.

Zavřela jsem oči. Potřebovala jsem se alespoň na chvíli vzpamatovat. Za poslední hodinu se toho odehrálo strašně moc...

Zatímco beran stále přecházel po balkoně sem a tam, já seděla na zemi a zhluboka dýchala.

Studené sklo mě příjemně chladilo do rozpálených zad a temena hlavy, která byla za Altairova zběsilého vzletu vystavena Solisovu žáru. Tma, co mě obklopovala, mi dodávala pocit klidu a bezpečí. Pocit toho, že je konečně noc.

Když jsem po chvíli otevřela oči, mohla jsem po devatenácti letech krásně zaostřit. Zorničky se mi roztáhly, jak si ihned přivykly na tmu.

Pohled jsem nyní upírala ke stropu, na němž chabě problikávala drobná světýlka. Jejich světlo bylo tak slabé, že jsem jej sotva postřehla.

Ale opravdu tam byly.

Hvězdy.

S němým úžasem jsem se začínala pomalinku zvedat. Stále jsem očima hypnotizovala strop plný hvězd, které se spojovaly tenkými stříbrnými vlákny do jednotlivých souhvězdí. Viděla jsem mezi nimi Cassiopeiu připomínající tvar dvojitého W, kousek dál zase Pegase.

Všechny hvězdy, o kterých jsme se ve škole učili, veškerá souhvězdí, co jsem dokázala poznat...

Měla jsem je přímo před sebou, téměř na dosah ruky.

I když nezářily tak moc, jako dříve na noční obloze, byly tu. Byly tu a s nimi i naděje na navrácení noci.

V očích se mi při tom pohledu na iluzi hvězdného nebe nahromadily slzy. Raději jsem sklopila pohled a rychle zamrkala, abych je zaplašila.

Porozhlédla jsem se kolem, abych zjistila, že se nacházím v obrovském sále. Po obou stranách se táhla řada čtyř monumentálních sloupů z černého mramoru protkaného stříbrem. Jejich hlavice byly synonymem pro mistrovskou práci kameníka – umně vytesané kalichy měsíčníku doplněné pěticípými květy jasmínu, nad nimi voluty ve tvaru půlměsíců, jež držely celou tíhu stropu.

Pár metrů od každého sloupu visel z hvězdného nebe ohromný lustr. Ze stříbrných konstrukcí se do prostoru rozvíjela jednotlivá ramena, z nichž visely dolů shluky nádherných opalitových krystalů vybroušených do tvarů kapek. Po stranách byly jejich provazce nejkratší a směrem ke středu se prodlužovaly, až nakonec tvořily něco neskutečně krásného, co zdálky připomínalo lotosový květ.

Takovýchto lustrů tu bylo celkem osm, stejně jako fází měsíce. Podle toho se odvíjela i jejich velikost – lustr představující úplněk byl ze všech nejhonosnější a nejhustěji protkaný krystaly, zato nov připomínal svým tvarem drobnou kuličku, poupě lotosového květu, které se ještě nerozvinulo.

I přes to, že ani jeden z nich nesvítil, působily i ve tmě ohromně. Děkovala jsem všem nebeským bohům za to, že jsem zrovna Lunetkou, která si tuhle nádheru může vychutnat i potmě. Hlavně potmě.

Celým prostorem se navíc vznášela zvláštní indigově modrá mlhovina, v níž se mihotala další drobná světýlka. Jako by vzduchem poletoval hvězdný prach...

Úplně jsem přestala vnímat své okolí, takže jsem ani nepostřehla, že klapot beraních kopyt venku před sálem ustal.

Do reality mě vrátilo až prudké otevření monumentálních dvoukřídlých dveří na druhé straně sálu, v nichž se následně objevil Sluneční mladík se dvěma mohutnými kočkami po obou stranách.

☽ ◦ 682 slov ◦ ☾