Celestiálský palác si každý smrtelník představoval jinak. Pro někoho to bylo obrovské zlaté božské sídlo s rajskými zahradami a mračnou fontánou před honosnou bránou, jež vás zvala dál. Jiní by vám zase řekli, že je to pevnost ze slunečních a měsíčních kamenů, které se v závislosti na denní době krásně třpytí.

V tom bylo to kouzlo – Celestiálský palác mohl být na zemi úplně čímkoli. Protože ho nikdy nikdo neviděl.

Až dosud.

Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem opravdu tady. Že to není jen přelud z vysokých teplot nebo vidina, kterou mi způsobila neutuchající bolest.

Mé srdce bušilo tak moc, až jsem se bála, že mi vyletí z hrudi. Ruce mě stále pálily, oči jsem měla zalité slzami z ostrého světla, jež vydávalo slunce na nejvyšší palácové věži. Teď už jsem se před ním bránila jen stěží.

Dostala jsem se totiž k němu samotnému. K jeho zdroji. K jeho pánovi.

Stala jsem se prvním smrtelníkem, který kdy v životě spatřil sídlo nebeského božstva. Ocitla jsem se před Celestiálským palácem.

Teď už nebylo cesty zpět.

Sklopila jsem pohled k Altairovi pod sebou. To on mě sem dopravil. I přes svůj vlastní odpor se nakonec nechal vyhecovat a svými křídly rozrážel vzduch, když mě nesl stále výš. Prodral se Nubovými nadýchanými mraky až ke slunci.

Mé tělo rázem naplnil adrenalin. Pálení na rukou jsem zcela upozadila, jakmile jsem se znovu podívala před sebe.

Západní křídlo patřící Nocturně bylo podivně zahaleno do mlhy, na rozdíl od toho Východního, které odráželo svit Solisova kotouče.

Moc jsem toho sice neviděla, ovšem ztemnělá okna se zavřenými okenicemi a tajemný stín táhnoucí se po celé budově až kamsi do ztracena nešel přehlédnout. Popraskané sloupy mezi jednotlivými okny, stříbrné balustrády na ochozech, které již dávno ztratily svůj lesk...

Přivřela jsem oči a pohledem zabloudila k hlavní budově. K vstupnímu portálu vedlo široké schodiště z mračen.

Bylo mi jasné, že tudy jít nesmím. Byla bych všem na očích. Odkudkoli mě mohl kdokoli zahlédnout, což jsem nemohla dopustit.

Znovu jsem natočila hlavu mírně doleva k Západnímu křídlu. Podle jeho sešlého zevnějšku jsem usoudila, že právě tam mě nikdo hledat nebude. Proč taky? Nocturna je pryč a celé dění se dle všeho přesunulo do středu a Východního křídla paláce.

Zatáhla jsem za levou otěž a nasměrovala Altaira na západ. Na mou pobídku se rozlétl vstříc mlžnému oparu.

Jdu si pro svou noc.

☽ ◦ 392 slov ◦ ☾

Dnešní kapitolka je o něco kratší než ty ostatní. Zato nám alespoň trošku nastínila, jak to nyní vypadá s Celestiálským palácem, kde už devatenáct let chybí měsíční světlo, jež by rozzářilo jeho Západní křídlo. 

Pod touhle kapitolou mi určitě můžete zanechat komentář s vašimi dosavadními dojmy :). Ráda si přečtu, jak se vám zatím Půlnoční déšť líbí nebo nelíbí.

♥ Lexi