Solisův ohnivý kotouč mě pálil i přes plášť. Ze země byla pro nás jeho záře zničující, ovšem ve vzduchu se stávala smrtící.

V jedné ruce jsem měla otěže, tou druhou jsem si přidržovala kapuci pláště, která by mi jinak za letu spadla. Na holých hřbetech rukou mě pálily sluneční paprsky. Mé tělo bylo v jednom ohni. Vlasy se mi lepily k mokrému čelu, na zádech mi skrze halenu pod pláštěm prosakoval pot. V krku jsem měla sucho a každé polknutí pro mě bylo stále větším utrpením.

I přes to jsem hnala Altaira dál. Tahala jsem za otěže, abych mu nasměrovala hlavu ještě výš, a pak ho stiskla nohama. Kohout ze sebe vždy vydal podivný skřek, ale ochotně poslechl a vyletěl zase o něco výš.

Hlavu jsem měla skloněnou, aby mě Solisův kotouč nepřipravil o zrak. Už tak jsem měla jakožto Lunetka přes den problémy s viděním, nepotřebovala jsem oslepnout úplně.

Když jsem cítila, že Altair zpomaluje, znovu jsem jej pobídla. Následně jsem rychle zvedla pohled, abych zjistila, jak daleko se od Solise nacházíme. Pokaždé mě v očích ostře bodlo, když se setkaly se září rozžhaveného vládce oblohy.

Kohout pode mnou ale odmítal pokračovat.

Znovu jsem jej nakopla, tentokrát důrazněji.

Nic.

Altair se stále vznášel ve stejné výšce. Na každou mou další pobídku odmítavě zaskřehotal. Kdykoli jsem přitáhla otěže, zabral hlavou zase dopředu.

Jako by to vzdával.

Věděl, že nemůžeme uspět. Že k Solisovi se nikdy žádný smrtelník nedostal.

Já se ale vzdávat odmítala. Ne teď, když jsem zažívala ta největší muka svého života. Nechávala jsem Solise, aby ze mě vysával veškerou energii, aby mě pomalinku spaloval zaživa. A to vše kvůli celému svému lidu, který trpěl stejně jako nyní i já. Byla jsem odhodlaná přenést se přes všechnu bolest jen proto, abych zjistila pravdu.

A abych pomstila svou nejmladší sestřičku, která měla celý život před sebou...

Čím déle jsem se s Altairem přetahovala, tím větší zlost ve mně narůstala. S každou další odmítnutou pobídkou jsem kromě vzteku pociťovala nával zoufalství, které se pomalu rozlévalo mým nitrem.

„No tak, Altaire!" křičela jsem. Kůži na rukou jsem měla úplně rudou a na prstech se mi objevovaly první puchýře, které s sebou přinášely nový druh bolesti. „Nepřišla jsem se dobrovolně upálit Altaire!" zaječela jsem. „Tak se koukej snažit!" Poslední slova jsem ze sebe dostala už jen stěží.

Nakonec jsem pustila kapuci pláště, abych mohla otěže chytit do obou rukou. V pravačce mi tepalo bolestí, když jsem prsty omotala koženou otěž. Pevně jsem ji sevřela v pěsti.

Puchýř na jednom z kloubů na hřbetě ruky praskl. Z hrdla se mi vydralo zoufalé zaúpění.

Znovu jsem si přitáhla otěže, jak nejvíce to šlo. Kohout pokrčil krk. Když jsem cítila, jak se se mnou opět začíná přetahovat, tak jsem jen pevně zatnula zuby a pořádně ho nakopla. Paty jsem mu zaryla do boků, až vyděšeně zavřískl.

„Leť, Altaire!" zasípala jsem.

Otěže s práskotem pročísly vzduch, jak jsem jimi švihla.

Kohout najednou celý ztuhnul. Trvalo to jen dva údery srdce.

A pak se zběsile rozletěl oblohou. Máchal obrovskými křídly a pohyboval krkem nahoru a dolů v tempu letu.

Instinktivně jsem se předklonila a rukama ho objala kolem krku, abych nespadla dolů. Na tváři mě zašimralo jeho peří.

Altair prudce stoupal ke slunci, ke svému přirozenému elementu.

Srdce mi bilo jako splašené. Dech jsem měla přerývaný. Cítila jsem, jak mi po tvářích teče pot. Z rukou mi do těla vystřelovala neskutečná bolest, která se ještě stupňovala, když mi z hlavy spadla kapuce.

Solis mě úplně oslepil, neviděla jsem nic. Jen bílo.

Pevně jsem sevřela víčka, zesílila stiskl kolem Altairova krku. Hlavu jsem měla v jednom ohni, jako by mi do ní někdo vypaloval díru. Ruce jsem pomalu ani necítila. Věřila jsem, že už se mi na nich začínala škvařit kůže.

Ani vítr ve vlasech nedokázal zmírnit tu šílenou bolest, co mi pomalu otupovala všechny smysly. V uších mi hučelo, ve spáncích tepalo...

Kohout pode mnou ale nezpomaloval. Snad se splašil, napadlo mě při nekončícím stoupání oblohou.

Alespoň zemřu jako někdo, kdo se pokusil zachránit Měsíční lid.

Zpod zavřeného víčka mi vytekla slza. Zda to byla slza bolesti, smutku nebo hořkého zklamání, jsem říct nedokázala. Jedno bylo ale jisté: tohle nedopadne dobře.

☽ ◦ 693 slov ◦ ☾