Altair sice nebyl tím nejlepším kohoutem, kterého pan Eridan vlastnil, zato si dokázal svou klidnou povahou a přátelským pohledem podmanit snad každého.

Každého až na mého bratra.

Nix ho během svých pokusů o uzdění pevně držel za vrchní část zobáku, kterou mu musel – ostatně jako každému kohoutovi – násilím zvednout směrem nahoru. Na rozdíl od koní, kteří hubu otevřou většinou sami, se těmto solárním opeřencům muselo trošku pomáhat.

Zpovzdálí jsem sledovala, jak si bratr s Altairem poradí. Kolem se už stihl nahromadit zbytek hejna a pár jedinců Nixovi zvědavě narušovalo osobní prostor. Neustále se kolem něj ochomýtali nebo ho jemně pošťuchovali zobáky.

Musela jsem se smát tomu, jak se po nich vždy oháněl. Jelikož ale volnou rukou držel Altaira, musel k tomu využít levačku s uzdečkou. Otěže z černé kůže se při každém máchnutí rozletěly na všechny strany a pár nejbližších zvířat švihnuly přes hlavu. Zatímco polekaní kohouti hlasitě kdákali a pleskali křídly, Altair ze sebe maximálně vydal výhružné zabublání a trhl hlavou.

„Opravdu si jej nemám nauzdit sama?" zeptala jsem se ho po chvíli, co jsem jen nečinně stála opodál a hladila jednoho z mladších jedinců Eridanova solárního hejna. Jeho jemné bílé peří mi klouzalo pod rukama a samotný kohoutek při tom slastně zavíral očka. Hruď se mu mírně chvěla tichým kvokáním.

Nix se na mě ohlédl přes rameno, ale v ten moment do něj zase klofnul jeden z kohoutů. „Svině bílá," zavrčel a znovu se jej pokusil odehnat. „Ne," odpověděl mi pak na otázku, ale už mi nevěnoval pozornost, „chci pro tebe udělat aspoň něco, když ses ty rozhodla udělat něco pro nás všechny."

Jeho slova mě uvnitř příjemně zahřála. Ač jsem to nechtěla, nedokázala jsem se ubránit slzám dojetí, co se mi nahromadily v očích.

„A druhá věc," věnoval mi lišácký pohled, přičemž zvedl ruku s uzdečkou, „tohle je moje, vzpomínáš? Bez ní bys byla nahraná."

Obrátila jsem oči v sloup. Slzičky byly tytam. „Neboj, měla jsem i záložní plán, kdybys mi na protest odmítl jakkoli pomoct." Na jeho tázavě zvednuté obočí jsem jen pokrčila rameny: „Prostě bych si ji vzala."

Přimhouřil na mě oči. „Jsi malá zákeřná potvora," ucedil. Jenže zatímco mluvil se mnou, stihl se k němu přiblížit další kohout. Držel se už trošku zpátky, pouze k Nixovi natahoval krk. Pak vzal do zobáku kousek bratrova rukávu. Ten vylekaně poskočil. „Ale tohle jsou ty největší bestie pod Solisem!"

Už jsem se na to nemohla dál dívat. Nechala jsem svého nového opeřeného kamaráda být a rozešla se doprostřed hejna, které se shluklo kolem Nixe. Kohoutek se nejprve načepýřil, pak se celý otřepal, a nakonec si párkrát hrábnul do země, odkud začal něco vyzobávat.

Bez jakéhokoli slova jsem k bratrovi natáhla rozevřenou dlaň. Pohledem jsem ho vyzvala, aby mi svou uzdu dal, jinak se nikdy nikam nedostanu. Zároveň mi cosi říkalo, že to snad zdržuje naschvál. Jenže já se zdržovat nehodlala.

Nix se na mě nejprve zamračil a pohledem těkal mezi mým obličejem a rukou. Když mu došlo, co po něm chci, jen si otráveně odfrkl. Uzdu mi pak ale předal.

Se spokojeným úšklebkem jsem prošla kolem něj až k Altairovi. Bratr se od něj naopak vzdálil a raději odstoupil o několik metrů dál, kam na něj už nemohl zbytek hejna.

„Ahoj, krasavče," zašeptala jsem směrem ke kohoutovi, který celou dobu vyčkával na místě. Zbožňovala jsem jeho trpělivost a to, jak se po každém hned naštvaně neoháněl.

Altair potichu zakvokal, když jsem ho párkrát pohladila po krku. Pak jsem mu volnou rukou pomalu mávla před obličejem, načež jsem zachytila vršek jeho hladkého zobáku. Jemně jsem zatáhla směrem vzhůru. Kohout povolil čelist, do níž jsem mu pak zkušeným pohybem zasunula ploché lomené udidlo.

Opeřenec párkrát naprázdno klapl zobákem a potřásl hlavou. Udidlo tak správně dosedlo na své místo a Altair jej tak brzy přijmul.

Otěže jsem přehodila kohoutovi přes krk, nejprve levou a pak pravou z druhé strany. Pošťuchování ostatních jedinců hejna jsem si na rozdíl od Nixe nevšímala. Byla jsem na ně zvyklá ještě z dob, co jsme mezi ně s Antliou pravidelně chodily. Že bych si je oblíbila se sice říct nedalo, ale nijak zvlášť mi nevadili. Zároveň jsem věřila tomu, že ať už solární kohouti působí jakkoli hloupě, dokáží rozeznat, jestli je má člověk rád nebo ne.

„Tak je hodný," znovu jsem Altaira pohladila a s vítězným úsměvem se ohlédla za sebe na Nixe, který čelil dalším útokům bílých opeřenců.

Snažil se je držet od sebe co nejdál, přičemž je častoval různými nadávkami. Jeho pozornost jsem upoutala až ve chvíli, co jsem tichou frází „čap, čap," přiměla Altaira přidřepnout a sama se pak snadno vyhoupla na jeho záda.

U všech hvězd bohyně Nocturny, jak mi tohle chybělo, proletělo mi hlavou, když jsem se chopila otěží.

Kolem levého zápěstí se mi najednou omotaly bratrovy dlouhé prsty. Shlédla jsem na něj.

„Buď opatrná, Prismo," řekl mi tiše. Neuniklo mi, jak se mu oči zaleskly slzami.

Pustila jsem pravou otěž a volnou rukou pak přikryla tu jeho. „Nezapomeň... Osmačtyřicet hodin."

„Osmačtyřicet hodin," zopakoval po mně jedinou instrukci, kterou jsem mu ještě včera tloukla do hlavy – pokud se do osmačtyřiceti hodin nevrátím, může sdělit rodičům, kam jsem se vydala.

Ztěžka jsem polkla. Sklonila jsem se až k němu a lípla mu pusu na čelo. „Přivedu Nocturnu zpátky a vrátím Měsíčnímu lidu noc," dodala jsem odhodlaně, když jsem se znovu narovnala.

Nix se chabě pousmál, přičemž mu po tváři stekla první slza. Pustil mě, aby si ji mohl hřbetem ruky setřít.

Já jsem zase znovu uchopila pravou otěž, věnovala bratrovi poslední pohled a následně nohama pobídla Altaira pod sebou.

Kohout se rozběhl loukou, ostatní mu s hlasitým kdákáním uhýbali z cesty. Na mou další pobídku v podobě mlasknutí roztáhl svá křídla. Zlaté perutě na jejich koncích se zablýskly.

A pak jsme vzlétli.

☽ ◦ 953 slov ◦ ☾