S Nixem jsme stáli ve stínech stromů, které nás alespoň zčásti chránily před ostrým slunečním světlem. Bohužel i jejich koruny začínaly postupně podléhat zkáze –už nezářily tolika odstíny zelené a listí každým jarem vyrašilo ještě méně, než opadalo na podzim. Evoluce na sebe sice nenechala dlouho čekat a objevilo se pár nových druhů stromů, které byly schopné odolávat záření, ovšem většinou se jednalo o lesní podrost, kterému zabere ještě minimálně dalších deset let, než vyroste do takových výšin, abychom jej mohli nazývat plnohodnotným lesem.

Shlíželi jsme z kopce dolů na rozsáhlý lán zalitý zlatavým světlem. Zežloutlá tráva se mírně vlnila v lehkém vánku, vzadu na obzoru se rýsovaly siluety jednotlivých domků Starhavenu.

Bratr trval na tom, že mě doprovodí až sem – k pastvinám pana Eridana. Jeho statek čítal něco okolo dvanácti solárních kohoutů a pár lunárních sov, na nichž jsem si vždy ráda po škole chodívala zalétat.

Dříve jsem bývala mezi těmito krásnými nebeskými tvory téměř každou noc, proháněly jsme se s Eridanovou dcerou Antliou ztemnělou noční oblohou na svých oblíbených sovách a pak s příchodem rána sledovaly, jak se jejich kohoutí protějšky probouzí a hlasitým kokrháním vítají Solise. I když Antlia patřila mezi Solarity, ráda zůstávala se mnou po nocích vzhůru. Já zase na oplátku o víkendech chodívala na statek i přes den.

Při vzpomínce na Antliu mě nepříjemně bodlo u srdce. Naposledy jsem ji viděla asi před dvěma měsíci ve městě. Věčný den se na ní i přes její Solaritské kořeny začal také podepisovat. Prameny zlatých vlasů jí zářily více než obvykle, oči měla skelné a propadlé. Další důvod, proč se vydat nahoru mezi mraky...

Po pastvinách se líně procházeli Eridanovi solární kohouti. Zlaté letky mezi jinak bílým peřím se jim při každém kroku zaleskly na slunci. Jejich pohledy pozorně pročesávaly okolí, hřebínky se jim s každým tikem hlavy zatřepaly. Někteří spokojeně leželi v trávě, jiní zase rozhrabovali hlínu a něco z ní vyzobávali.

„Vypadají strašně hloupě," poznamenal Nix.

Musela jsem k němu natočit hlavu, abych na něj vůbec viděla. Kapuce mého pláště mi příliš zasahovala do periferního vidění.

Ani se na mě nepodíval, jen upřeně zíral na hejno kohoutů. Dva z nich se do sebe zničehonic pustili a jejich hlasité skřeky dolehly až k nám. „Sovy jsou spolehlivější," dodal pak, načež pevně stiskl ploché udidlo uzdy, která patřila jeho sově Cassi. Želízka slabě zacinkala.

„Nemůžu letět za sluncem na lunární sově," zavrtěla jsem hlavou. „Ti kohouti možná nepatří mezi nejchytřejší zvířata, ale hloupí rozhodně nejsou."

Až teď se ke mně obrátil a věnoval mi při tom nesouhlasný pohled. Jako by mi ironickým tónem říkal: Vážně?

Zhluboka jsem vydechla: „Vím to. Mám toho na nich s Antliou hodně nalétané. Altair je dokonce rychlejší než tvoje sova." S posledními slovy jsem vystrčila bradu jeho směrem.

Nix nad tím jen protočil světlýma očima. Nic k tomu ale neříkal, místo toho mě jemně plácnul mezi lopatky a sám se následně rozešel z kopce dolů.

Já jsem si ještě zkontrolovala, zda nemám někde v plášti díru, kterou by mohlo proniknout sluneční světlo. Jestli jsem se měla vydat až k jeho králi, potřebovala jsem být co nejlépe chráněná. Popáleniny Solisovým kotoučem totiž bolely jako čert.

Ani si nedokážu představit, jak musela trpět naše Pixie. Kdykoli si vzpomenu na její spálené ručičky, celá se nevědomky otřesu.

I teď mnou projelo nepříjemné zachvění, s nímž jsem vystoupila z lesního stínu na polední slunce. Jednou rukou jsem si přidržovala kapuci co nejníž, aby mě Solisův kotouč tolik neoslepoval.

Pár rychlými skoky dolů po kopci jsem dohnala bratra a zařadila se po jeho pravé straně. Bok po boku jsme mlčky scházeli do údolí, kde si nás už stihlo pár kohoutů všimnout. Hlavy jim sice tikaly ze strany na stranu, ale já moc dobře věděla, že se dívají naším směrem.

Prodírali jsme se vysokou trávou, kterou na úbočí kopce nikdo příliš nesekal.

Nejbližší kohout se zvědavě rozběhl k nám. I přes svou velikost dospělé krávy vypadala tahle zvířata při běhu opravdu legračně. Představte si utíkající slepici, ale minimálně desetkrát větší.

Opeřenec zvedal své dlouhé holé nohy vysoko do vzduchu a celé jeho tělo se kývalo ze strany na stranu, zatímco zkracoval vzdálenost mezi námi. Netrvalo dlouho a další kohout se rozhodl, že se půjde také podívat blíž.

Než k nám ten první dorazil, už jsme s Nixem přelezli dřevěné hrazení. Při tom jsem si musela dávat sakra dobrý pozor na svůj plášť. Už dříve se mi několikrát stalo, že jsem si jej při takovémto lezení natrhla.

Z hejna držícího se stále opodál se ozývalo hlasité kvokání, které narušoval pouze dusot dvou párů kohoutích nohou ztěžka dopadajících na zčásti sešlapanou trávu v ohradě.

Sledovala jsem, jak se k nám to obrovské sluneční zvíře blíží, následované dalším. První z kohoutů už byl poměrně blízko. Pár metrů před námi viditelně zpomalil, přičemž roztáhl svá křídla a zlaté letky lemující každé z nich se zaleskly. Dvakrát jimi mávl, aby udržel rovnováhu, a hned je zase složil k sněhobílému tělu.

Byl to Altair – jediný solární kohout pana Eridana, na němž jsem létala nejradši, a Antliin miláček v jednom.

Bratr se mírně zaklonil, jak nás oba ovanul vítr, který zvedl druhý z kohoutů při svém doběhu. Na tváři se mu usadil opovržlivý úšklebek: „Nemám je rád, fakt ne."

Já se musela naopak pousmát. Světlemodré oči jsem upřela před sebe.

Poletím za Solisem na Altairovi a ukážu mu, že i obyčejný smrtelník nepotřebuje fénixe k tomu, aby dokázal velké věci. 

☽ ◦ 892 slov ◦ ☾