Severus Snape kráčel rychlým krokem směrem k ředitelně. Osoby, které cestou míjel, s hrůzou třeštily oči a uskakovaly stranou. Nebylo se čemu divit. Na několika místech cestovního pláště měl zaschlou krev a samotný jeho zjev působil, jako kdyby svedl boj se samotným ďáblem. Všechny ty vyděšené výkřiky kolem sebe muž ignoroval, důležité pro něj bylo, aby se co nejrychleji dostal k řediteli.

Konečně udýchaně stanul před kamenným chrličem, připraven vyřknout dlouhé heslo, nabíral dech, když se socha náhle sama od sebe pohnula a odkryla schody. Brumbál se ho zřejmě nemůže dočkat. Jeho domněnku mu za okamžik potvrdily dveře, které byly dokořán. Severus přesto neslevil ze své opatrnosti a sáhl po hůlce. Sotva se konečky prstů dotkl hladkého dřeva, ozval se z útrob ředitelny unavený hlas. „Pojď dál, chlapče," zval jej dovnitř Brumbál. Lektvarista se nepatrně uklidnil, ale stále byl v pozoru. Nemohl si dovolit polevit, ne v těchto dobách, kdy nepatrné zaváhání mohlo znamenat smrt. „Brumbále," kývl na pozdrav muži, jenž stál právě u okna.

„Máš to, Severusi?" zeptal se ředitel netrpělivě, a aniž by se na mladého muže podíval, nastavil ruku.

Mistr lektvarů vytáhl ze svého pláště lahvičku s rudou tekutinou a vydal se k řediteli. „Tady je," vložil lahvičku starci do dlaně.

„Věděl jsem, že se na tebe mohu spolehnout. Dobrá práce."

Dřív by se Severus nad Brumbálovou pochvalou dmul pýchou, jenže ta doba již dávno pominula. S úmyslem odejít se otočil na podpatku a rozhodnutý se sem už nikdy nevrátit, vykročil jistým krokem směrem ke dveřím. Nedošel však ani do středu místnosti, když ho Brumbálův hlas zastavil.

„Vím, že se hněváš, ale je to jediná možnost."

Ačkoli zněl starcův hlas smutně, Severuse vytáčel k zuřivosti. „Dělejte si, co chcete řediteli, ale mě už do toho netahejte!" Silně se musel ovládat, aby nezvýšil hlas. Se zatnutými pěstmi se přinutil k pohybu. Čím dřív odsud odejde, tím líp.

Náhlý ostrý zvuk mu proniknul až do morku kostí a přimrazil jej na místě. Brumbálův smích. Zněl hystericky, skoro až šíleně. Severus ho nikdy neslyšel tahle se smát a lezl mu z toho mráz po zádech.

„Na to už je pozdě, chlapče."

Dveře, které dosud byly dokořán, se s ohlušující ránou zabouchly.

„Co to...?" hlesl lektvarista zmateně, ale pak začal jednat. Při rychlé otočce čelem k Brumbálovi tasil hůlku, připraven bojovat s tím, kdo se za ředitele vydává. Problém byl v tom, že Brumbál už tam nestál.

„Zdravíme tě, Severusi Tobiasi Snape," ozvalo se trojhlasně.

Mistr lektvarů uskočil dozadu tak nešikovně, že si málem přišlápl lem cestovního pláště. Na jeho tváři musel být v té chvíli vidět šok, který nedokázal ovládnout. Stály před ním tři ženy zahalené v černých hávech a zíraly na něj neproniknutelným pohledem.

„Myslím, že hůlku můžeš odložit, nechceme ti ublížit," promluvila k němu nejmladší z nich a mile se na něj usmála. Na Severuse to ovšem mělo opačný účinek. Sevřel prsty kolem hůlky ještě pevněji, až mu klouby zbělaly. Netušil, co se děje, proč se tu objevily, ale určitě to pro něj nevěstilo nic dobrého. Moiry se jen tak lidem nezjevovaly, mnozí je dokonce považovali za vymyšlené. Severus k nim nepatřil, ale bez jejich přítomnosti by se obešel. Obzvlášť to platilo u stařeny, jejíž pohled se zdál nejpronikavější. Připadalo mu, jako kdyby ho hodnotila. Nejraději by utekl, jenže nohy měl jako z olova. To samé se nedalo říct o jeho srdci, které mu tlouklo do žeber tak silně, až se bál, že co nevidět pukne. Na zádech cítil studené krůpěje potu, a čím déle na něj ty ženy zíraly, tím víc propadal panice.
„Co po mě chcete?" vyptával se zdánlivě klidně, ale každý student, kterého kdy učil, by poznal, že je to jen klid před bouří. S hlubokým nádechem přinutil své tělo ke klidu. Nemohl si dovolit propadnout emocím, ve kterých se dalo snadno číst. Proto veškerý strach schoval za pevnou zeď Nitrobrany. Dokázal se ovládat před pánem Zla a jeho věrným psíkem Potterem, tak proč by to nezvládl teď? Připraven čelit všemu, co přijde, se napřímil a hrdě pozvedl hlavu.

„My nechceme nic. To vy jste nás sem přivolali," zpražila jej stařena pohledem a otočila se za sebe. „Vybral sis dobře, má silnou duši."

„On jediný to může dokázat," potvrdil Brumbál pevným hlasem a vyšel zpoza žen. „Vím, že jsi zmatený, chlapče..."

„To je slabé slovo," skočil muži do řeči Severus a bezděky udělal pravou nohou krok dozadu.

„Stůj!" vykřikla panovačně stařena. „Před svým osudem neutečeš..."

„Nech ho, Atropos, není divu, že je vyděšený a zmatený. Skoro nic jsme mu ještě neřekly," bránila Mistra lektvarů Moira stojící uprostřed.

„Ty aby ses někoho nezastala, Lachesis," vyprskla stařena rozzlobeně, její zloba však byla všemi ignorována.

„Brumbále, je na čase, abys tomuto muži," ukázala na Severuse, „řekl, proč jsme tady," zadívala se na starého muže s přísností, kterou ovládaly jen a pouze matky vůči svým neposlušným dítkům.

Albus přikývl a váhavě přistoupil k Mistru lektvarů.
„Severusi, drahý chlapče, co ti teď řeknu, se ti bude zdát neuvěřitelné, ale jako že je Merlin nade mnou přísahám, že je každé slovo pravda."

Brumbálův hlas zněl naléhavě a Severuse přinutil naslouchat víc, než slova samotná. Nespouštěje z žen ostražitý pohled, kývl na znamení, že poslouchá.

„Jak jistě víš, tak před tebou stojí Moiry. To já je sem povolal a chci, aby tě z tohoto rozpadajícího se světa odvedly."

„Ony tu nejsou proto, aby svět zachránily?" Na Severusově tváři se objevilo upřímné překvapení. Čekal, že tu jsou právě proto.

„My do lidských osudů nezasahujeme tak, jak si někteří myslí. Naší starostí je pouze kolovrat, vřeteno a samotná příze."

„Tak proč jste tady? A neříkejte, že jen kvůli tomu, abyste mě kamsi odvedly. Na to vám neskočím!" zvýšil hlas Severus. Nelíbilo se mu to, co se tady odehrávalo, jen si s ním pohrávaly. Ruka, ve které držel napřaženou hůlku, mu začínala mravenčit, raději ji proto sklonil, stejně by mu proti Moirám byla k ničemu. Vyzývavě poté pohlédl stařeně do očí, její pohled byl nadále pronikavý, ale chtěl jí ukázat, ze z ní nemá strach.

„Máme tu jistý dluh, který je potřeba splatit," ušklíbla se na něj.

„Dluh?" Severus dosud za svůj život nepoložil tolik otázek jako dnes. Málem si připadal jako Longbottom, budiž mu země lehká.

„Ano, to tě však nemusí zajímat. Ty se musíš rozhodnout, zda odejdeš nebo zůstaneš."

„Co když zůstanu?

„Potom zemřeš," oznámila stařena pokojně.

Severus se nadechoval k další otázce, když z řady vystoupila nejmladší z nich.

„Tady tě už nic dobrého nečeká, Severusi..."

„Klóthó!" vykřikla varovně stařena. „Nemůžeš mu..."

„Nech ji, Atropos," zastavila stařenu Lachesis. „Ví, co dělá."

Severus si počínající hádky žen přestal všímat ve chvíli, kdy k němu dívka vykročila.

„Tvá příze zde bude brzy přestřižena. Copak ty tomu nechceš zabránit?"

„Co se má stát, se stane," prohlásil sebejistě, jenže ve chvíli kdy byla slova venku, věděl, že to není tak úplně pravda. Každý chce smrti uniknout, je to lidská přirozenost. Navíc pohled na tu dívku jej znervózňoval. Přestože její oči byly čisté, bez jediné známky lži, a její panenská tvář vyzařovala jistou naivitu a důvěru v druhé, nemohl jí jen tak věřit. Něco z jeho nedůvěry se mu muselo odrazit na obličeji, poněvadž si dívenka smutně povzdechla.

„Je vidět, že mi nedůvěřuješ, snad tě tohle přesvědčí." V rukách se jí náhle objevila dvě vřetena, na kterých byla prazvláštní barevná příze.

Severus se zmohl pouze na šokované zalapání po dechu. Beze slova zíral na tu nádhernou podívanou, ze které oči přecházely. Také mu došlo, co tím dívka předtím myslela, opravdu ho zde už nic nečeká...

„Obě vřetena jsou tvá, ale jak vidíš, každé je úplně jiné."

Moira mluvila pravdu. Nemohly být odlišnější. Jedno z nich bylo třikrát větší a mělo všechny možné barvy, jaké si jen lze představit, doslova zářilo. Zatímco na tom druhém vřetenu vládly spíše tmavé barvy a nešlo si nevšimnout, že příze je zakončená černou barvou.

„Co jednotlivé barvy znamenají?" vydechl šeptem a zcela fascinován nespouštěl z vřeten zrak.

„To ti nemůžu prozradit, sám však vidíš, jak jsou odlišná. Budoucnost tě čeká, pokud se správně rozhodneš, jen se nerozmýšlej moc dlouho."

Severus věděl, že mu na to osudné rozhodnutí moc času nezbývá, a při pohledu do Brumbálových prosících očí ho snad ani nepotřeboval. „Přijímám," řekl tak hlasitě, že přerušil hádku zbylých dvou žen. „Je nějaká šance, že můžu tímto rozhodnutím zachránit tenhle svět?"

„Možné je všechno, mladíku, stačí, když máš víru." Lachesisin hlas měl na Severuse podobný účinek jako kdysi hlas jeho matky. Dokonale jej uklidnil.

„Ale pamatuj, Severusi Snape!" zvedla stařena varovně prst. „Nikdy nesmíš znovu přijmout Znamení zla, jinak odsoudíš svou duši k věčnému očistci!"

„Ve všem je vždycky nějaký háček!" pomyslel si Severus vztekle. Navenek však zněl klidně, skoro až znuděně. „O to bych strach neměl," zabručel. Následný pronikavý smích stařeny ho přinutil sebou trhnout. Začínal litovat, že odsud neutekl. Těch málo informací mu přece nezaručovalo, že mluví pravdu. Přál si mít víc času, aby to všechno mohl promyslet a vyhnout se tak zbrklému chování hodnému Nebelvíra. Bohužel čas bylo to jediné, co neměl.

„To si jen myslíš, milánku, tvé vědomí si z tohohle světa nebude nic pamatovat, takže to bude záležet pouze na tobě a tvém charakteru, jestli se znovu staneš Smrtijedem."

Severus přimhouřil oči, jinak se k tomu nevyjadřoval. Nemělo to smysl. Stařena vypadala, že si svůj názor na jeho charakter udělala, tak nač se hádat.

„Zvládneš to, chlapče," zmáčkl mu stařík povzbudivě rameno a se smutným pohledem se vzdálil.

Severus se tak nestačil ani rozloučit, když se kolem něj na zemi objevil zvláštní kruh a Moiry začaly mumlat jakási podivná slova, kterým nerozuměl. V kruhu se poté zjevily první znaky, které se však nedaly přečíst, a jak zaříkávání pokračovalo, znaků přibývalo, až jich byl plný kruh, některé byly dokonce i přes sebe. Jako poslední mu stařena prsty potřenými krví zamazala čelo a se slovy „Hodně štěstí, Severusi Sebastiáne Snape," se s ním rozloučila, a svět kolem něj zčernal.

Tak prolog je na světě. Teď bych chtěla vědět vaše první dojmy  :) 

Každopádně moc děkuju za vaší podporu vážím si ji jste úžasní. 

Přeji hezký zbytek týdne.