Severus neměl tušení, kdy přesně začal vnímat své okolí, ale první co zaslechl v husté, temné mlze byla hádka. Bohužel nebyl natolik při smyslech, aby rozeznal hlasy, kromě toho, nejhlasitějšího. Marně se snažil dopátrat, proč se zdál být Harry rozrušený, ale vždycky, když si myslel, že už to skoro má tak mu to proklouzlo a veškerá snaha přišla vniveč. Brzy byl z toho tak vyčerpaný, že nechal svou mysl opět sklouznout do uklidňující temnoty.

***

Harry se odmítl z ošetřovny hnout. Seděl u Severusova lůžka a dnem i nocí se modlil, aby se probral. Uplynul sotva týden, kdy ho sem přinesli. Madam Pomfreyová udělala, co mohla, načež prohlásila, že nyní už to záleží čistě na vlkodlakovi a nezbývá než čekat.

Jak dny přibývaly, jeho vina houstla. Možná, kdyby byl tehdy u Svatého Munga důraznější, agresivnější. Mohl by na tom být teď Severus líp.

Nikdo z blízkých nechtěl jeho o vině, kterou se užíral ani slyšet. Neustále mu promlouvali do duše a ujišťovali ho, že za nic z toho nemůže. Odmítal tomu věřit a tvrdošíjně si stál za svým.

„Harry," vytrhl ho z myšlenek Siriusův hlas. S povzdechem se otočil, když mu na rameno dopadla kmotrova ruka.

„Pořád beze změny?" vyptával se Black pohled upřený na bezvědomého Severuse stiskl kmotřencovo rameno.

„Je to pořád stejný," zakroutil Harry hlavou. „Od té doby co mi zmáčkl ruku, se nic nestalo," sundal si brýle a promnul si unaveně oči. „Mám skoro chuť sem Popletala znovu pozvat," uchechtnul se a nasadil si brýle zpět na nos.

„Mimochodem to od tebe byla pěkná blbost se s ním pouštět do křížku." Siriusův hlas nabral ostrou hranu.

„Že to říkáš zrovna ty," odfrkl si, „málem jsi mi u toho sekundoval."

„Pravda," zabručel Black a pustil kmotřencovo rameno. „Kvůli tomu, jsem ale nepřišel," obešel mladíkovu židli a přitáhl si druhou, co stála u zdi. „Brumbál tě prosí, jestli bys za ním nepřišel," sednul si a natáhnul si nohy před sebe. „Já tu zatím počkám a dám, ti když tak vědět, jestli se něco změní."

Chystal se protestovat, ale Siriusův ostrý pohled ho zastavil.

„Stál za tebou, tohle je to nejmenší, co pro něj můžeš udělat. Jdi!"

Harry se tedy s nadutými tvářemi zvedl. „Tak jo, ale kdyby něco, dej mi vědět."

„Jasný, jdi už!" odháněl ho.

Nebelvír ještě spočinul pohledem na Severusovi. Toužil se ho dotknout, jenže před Siriusem se příliš styděl a tak mu nezbývalo nic jiného, než se zatnutými pěstmi vypochodovat z ošetřovny.

***

Být znovu v Brumbálově pracovně Harrymu tak trochu otevřelo oči. Místnost sama o sobě totiž přestala být ponurou a do každého temného kouta se nyní dostávalo světlo. Mladík se měl skoro chuť nakopnout, že si před tím jasných rozdílů nevšiml. Jak se tak rozhlížel, pohledem zavadil o samotného ředitele, jenž se zdál být vyčerpaný, ale šťastný.

„Jsem rád, že jste tady, pane, ale měl byste odpočívat," pronesl Nebelvír a otřel si zpocené dlaně o kalhoty.

Brumbál se usmál „Později, chlapče," nejdřív musím napravit chyby, které Tom mým jménem udělal."

„Je to zlý?"

„Ne tak jak bych čekal," odpověděl Brumbál a zavřel oči.

Harry už ho chtěl znovu nabádat k odpočinku, když se fénix vznesl ze svého bidýlka a jemným šustěním křídel přistál na opěradle Brumbálova křesla.

Albus otevřel oči a natáhl k Fawkesovi ruku. Ředitelnou se rozezněl nádherný zpěv, při kterém se nejedna duše začala uzdravovat.

Harry se tak stal, přímím svědkem toho, jak se z Brumbálových očí vytratila otupělost a do tváří se navrátila barva.

„Můj nedobrovolný pobyt byl náročný, ale postupně se vracím do normálu," pohladil muž něžně Fawkesovo peří, než se opět věnoval Nebelvírovi. „Voldemort je mrtvý, oba, ale víme, tomu tak nebude navždy."

Harry se napjal, o tomhle se bavit nechtěl.

„Věštba mluví jasně, můj chlapče, a já nemíním udělat stejnou chybu dvakrát."

Mladík zatajil dech. „Jak víte, že vím o věštbě?"

„Sirius není zrovna člověk, který by poslouchal mé rady," uchechtl se.

Harry přikývl a poposedl ve svém křesle. „Máte pravdu."

„Možná je to dobře," promnul si Brumbál volnou rukou zamyšleně vous. „Svět občas potřebuje rebely, kteří nemají zamlžený zrak."

Mladík mlčel, poněvadž byl zmatený, netušil, kam tenhle celý rozhovor směřuje.

„Sirius vidí to, co já do nedávna neviděl, nebo spíš nechtěl, a to že jsi dost starý, abys unesl pravdu."

V Harrym se vystřídala škála různých protichůdných emocí, až zůstaly jen nejsilnější: Zmatek, nervozita a jistá radost nad pochvalou. „Promiňte, pane, ale tak nějak vám nerozumím," zabručel.

„Říkají ti něco Viteály?"

Nebelvírovi spadla brada. „Jo asi jo," zamrkal, „četl jsem o nich něco v Blackově knihovně, ale kdo by..."

„Tom toho schopen byl a nejen jednou, konkrétně jich vytvořil sedm."

Jak je to možný," vydechl Harry, kterému z té představy lezl mráz po zádech.

„Je to mocný kouzelník, chlapče, a ostatně, strach ze smrti je poměrně silná motivace."

„Co budeme dělat?"

Albus přestal hladit Fawkesovo jemné peří a propletl prsty do sebe. „Využijeme oddechoví čas, k tomu abychom zbývajících pět našly a zničily."

Harry pomalu přikyvoval, když si to náhle uvědomil. „Říkal jste, že jich je sedm."

„Ano, přikývl muž, „dva jsou již zničeny."

„Jak?" mladík si začínal připadat, jako totální troll.

„První jsi zničil v druhém ročníku v tajemné komnatě."

„Deník!" vyhrkl Harry bez váhání.

Brumbál souhlasně zabručel. „Druhý zničila sudička Atropos, když Toma usmrtila," odmlčel se a naléhavě se na Nebelvíra zadíval. „Tím druhým jsi byl ty Harry."

Ředitelnou se ozval ostrý nádech. Následně se mladík svalil do křesla, jako kdyby z něj veškeré napětí vyprchalo.

„Tom z tebe nevědomky udělal sedmý viteál."

„Je vůbec možný, z někoho udělat nevědomky takovou ohavnost!"

„Jen se uklidni Harry," zvedl Brumbál ruku, „a nech mě to vysvětlit."

S hlubokým nadechováním a vydechováním si vyslechl celý příběh, jak se stal sedmým vyteálem. V podstatě se to stalo, když poprvé na něj Voldemort vyslal Avadu a ta se obrátila proti němu, a tak se jeho duše upnula k poslednímu žijícímu tvorovi. Jak jednoduché! Harrymu z toho bylo špatně. Nejradši by si někam teď zalezl a zkusil si to v hlavě přebrat, jenže na to nebyl čas. Jedna věc ho ale zajímala. „Takže už s ním nemám žádné spojení?"

„Ne, chlapče, jsi před ním v naprostém bezpečí, už žádné podivné sny."

Albusova slova v sobě nesla neochvějnou jistotu, která Harryho uklidnila, a vůbec ho nepřekvapilo, že věděl o jeho snech nebo, že zřejmě znal sudičky. Tohle byl Albus Brumbál a ten věděl takřka všechno.

///

„Tak to byl fous," odfrkla si Klóthó, „přijít jen o pár minut, mohlo být pozdě."

„Za to určitě může ten bídák osud!" prskala Atropos, „když se mu to samotnému nepodařilo, zkusil Severuse nabídnout smrti!"

„Já se jen obávám, aby ve své hlouposti nezasahoval i do druhého světa, odkud jsme Severuse vzaly," vyjádřila obavy Lachesis.

„To neudělá, pokud nechce aktivovat černou díru. V druhém světě je navíc vše usazené a nikdo Severuse nepostrádá," ušklíbla se Atropos.

„Ne?" udivila se Klóthó, „a to ani Harry?"

„Ne," mrkla po ní Atropos. „Co jsem se na posledy dívala, tak vybíral prsten pro jistého blonďatého Zmijozela"

„Hurá!" zajásala Klóthó.

„Ztiš se!" promnula si Atropos ucho.

„Podívejte," ukázala Lachesis na Brumbála, jenž právě vytahoval ze šuplíku dózu s bonbony.

„Ten chlap se nikdy nepoučí," protočila Atropos očima.

„Co naděláš, je to jeho slabé místo," posmála se Lachesis.

„Já už ho znovu z kopky tahat nebudu, až zas sní bonbon, který je naplněný uspávacím lektvarem!"

Tak moji drazí čtenáři a příště nás čeká poslední kapitola. 

Všem moc děkuju za obrovskou podporu nebýt vás povídka by se možná ani tak daleko nedostala. Díky!