Harry bez váhání souhlasil, proto sem přeci přišel, aby Severuse zachránil! Nebelvírská impulzivní povaha se v něm tehdy naplno probudila a převzala otěže. Teprve potom, co byl uvězněn v magickém kruhu, spolu s rozběsněným vlkodlakem mu došlo, že to všechno byla jen dobře provedená past.

„Tohle v dohodě nebylo!" křičel Harry, který se jen tak tak vyhnul smrtícím drápům.

Pravda, nebylo, trochu jsem pozměnil podmínky naší dohody," pochechtával se Voldemort. „Jsem upřímně zvědavý, jestli i z tohohle vyvázneš živý. Koneckonců jsi přemožitel Baziliška, takže by pro tebe jeden vlkodlak neměl být problém," pokrčil rameny, ale nikoho svým ledabylým postojem neoklamal. Každý na něm viděl, jak si to užívá.

„Nezabiju ho!" odporoval Nebelvír, avšak i přes svá slova sevřel hůlku.

„Uvidíme," pronesl Voldemort s očima upřenýma na kruh, pozorně sledoval, jak Potter vnitřně bojuje sám se sebou.

Harry ve svém životě zažil, jen málo okamžiků, kdy netušil kudy kam. Nechtěl Severusovi ublížit, ale pud sebezáchovy byl silnější.

Pamatuj, pouze tvá láska ho může přivést na správnou cestu.

Harry myšlenku zachytil jen vteřinku, ale bohatě to stačilo k tomu, aby se rozhodl. Očima na posledy spočinul na hůlce, než ji švihem vyhodil z kruhu. V další moment sebou musel hodit do strany, aby ho vlčí tesáky nepřekously v půli. Učinil rozhodnutí, které je buď zabije, nebo dostane s téhle šlamastiky.

Krev mu hlasitě pulzovala v uších, že sotva dokázal vnímat. Brýle se mu z potu, který se z něj valil, zamlžovaly. Doposud se mu, ale dařilo, až na pár škrábanců zvířeti vyhýbat. Přál si, aby na něj mohl nějakým způsobem mluvit, jenže mu nestačil dech. Vlkodlak naproti tomu vypadal, že se teprve rozehřívá.

Uběhlo pár minut a Harryho tělo pomalu, ale jistě naráželo na své limity. Svaly měl v jednom ohni a plíce někde v té honičce musel už dávno vyplivnout. Byl si dobře vědom, že kvůli únavě začíná být pomalejší, přesto se, ale odmítl vzdát.

„S-everusi," zasípal sotva srozumitelně. „Rád si s t-ebou zahraju na honěnou, ale až budeš zase při s-myslech." Harry měl skoro chuť zakřičet přestávku, jenže Severus nevypadal, že by s tím souhlasil. Právě se kolem něj Harry chystal chytře prokličkovat, když zjistil, že nemůže pohnout nohou. Následně nestačil, ani vykřiknout a válel se na zemi bez brýlí. Silné sevření na jeho noze mu bylo jasnou nápovědou, že se Severusovi povedlo ho chytit. Marně se pokoušel z tisku vymanit, jenže proti vlkodlačí síle neměl sebemenší šanci. Severus ho triumfálním vrčením začal táhnout směrem k sobě.

Harryho vyhlídky nevypadaly vůbec růžově. Vší silou zatínal zuby, aby nekřičel bolestí. Poněvadž vlčí drápy hluboko zaťaté v jeho noze ho málem poslaly bolestí do mdlob. K tomu reálně hrozilo, že když sebou bude nadále cukat, že o nohu brzy přijde. Nechal se proto přitáhnout, až k vlkodlakovi, jenž na něj divoce cenil tesáky. Harry byl rád, že v ten moment vidí, asi tak dobře jako slepý krtek. Za to ale cítil, vlkův horký a smrdutý dech. Po zádech mu přejel mráz, když vlkodlak zacvakal zubama. Nebylo pochyb, že se ho právě Severus chystal naporcovat a sežrat. Posměšky, které vzdáleně zaslechl, ani nevnímal, poněvadž mu na mysl přišla poslední spásná myšlenka. Dostatečně šílená, že by mohla vyjít, jenže šance se zdála být tak mizivá, že při pokusu nejspíš zemře. Byl to však jeho poslední zoufalý pokus, který je buď zachrání, nebo je oba pošle do pekla. Využil všechnu svou odvahu a Severuse v nestřežené chvíli objal.

Vrčení od vlkodlaka okamžitě ustalo, stejně tak vzdálený smích. V sálu nastalo ohlušující ticho.

„Severusi," šeptal Harry do vlkodlakova ucha. „ Tohle nejsi ty. Nenech ho nad tebou vyhrát." Slova se z něj valila tak rychle, že mu docházel dech. „Ty jsi přeci budoucí mistr lektvarů, který jich jednou vymyslí tolik, že za to bude odměněný, Merlinovým řádem," třásl se, zuby mu o sebe nepříjemně drkotaly, ale nepřestával mluvit, jelikož ho vlkodlak jasně poslouchal. „Tohle není naše budoucnost. My dva máme pro sebe naplánovaného úplně něco j-iného." Při posledním slově mu škobrtl hlas, poněvadž se vlkodlak pohnul a obtočil mu paže okolo pasu. Harryho srdce se zastavilo v další okamžik se, ale rozbušilo, jako o závod. Z vlkodlakova hrdla se totiž ozvalo spokojené zabručení a nos přitiskl na mladíkovu klíční kost.

Příze šikovně schovaná v Harryho hábitu, začínala prosvítat skrz látku.

„Miluji tě, Severusi, „ rozvlíkal se Harry a tisknul se k němu, jako kdyby se před ním měl na místě rozplynout. „A i když se ti asi to, co teď řeknu, nebude líbit." uchechtl se, „ale jednou si tě mám v plánu vzít." Harry přes slzy neviděl vůbec nic. Bylo mu to však šumák, poněvadž bohatě stačilo, jak ho oparně Vlkodlak držel v náručí. Severus byl blízko. „Společně zestárneme a tohle všechno bude jen vzdálená vzpomínka, kterou budeme vyprávět svým vnoučatům na lavičce pod rozkvetlou třešní."

Záře příze se již nedala přehlédnout, postupně obklopila dvojici.

Voldemort zprvu nechápal, co se děje. Zůstal zírat na oba mladíky uvězněné v kruhu, které obklopovalo hřejivé teplo. Počkat mladíky?! „Ty jsi podváděl!" zařval a rozeběhl se ke kruhu.

Harry rozzuřeného Voldemorta ani nevzal na vědomí, jelikož konečně se díval do tváře, kterou tolik miloval a postrádal. „Jsi zpátky," hlesl a nechal veškerý pláč ovládnout jeho tělo, zatímco mezi vzlyky opakoval usedavě Severusovo jméno.

***

Voldemort viděl rudě. Jak se jen tohle Nebelvírovi podařilo? Vlkodlak ho měl přece roztrhat na kusy. Ta kde se stala chyba? Mnoho otázek, ale žádná odpověď. Nevadí, zabije Pottera sám. Zastavil pár kroků od kruhu a namířil ji na bezbranného mladíka, kterého stále obklopovalo světlo. Už syčel první písmena smrtící kletby, když ho neznámá síla odmrštila na druhý konec sálu, kde se rozplácl na půl sedící na půl ležící. Brumbálův vous mu na pár vteřin překážel ve vidění.

„Rád utočíš ne neozbrojené, Tome?" rozezněl se sálem lehce nakřáplý, ale silný hlas.

Voldemort sebou trhnul a odmrštili vous a začal se zběsile rozhlížet okolo sebe.

„Tady jsme, Tome," následoval jemný dívčí hlas.

„Kde tady!" křičel Voldemort se zatnutými pěstmi do prostoru. Koutkem oka si všimnul, jak k němu Lucius běží stále ještě v jeho vlastní podobě. Rozhodl se proto z té ponižující polohy zvednout.

„Vždycky ses špatně díval, Tomi," nesl se sálem třetí hlas, který však v sobě nesl jistou mateřskou něhu.

Voldemort se zachvěl nad zdrobnělinou, jakou ho oslovila. Vlna emocí s tím spojená ho zasáhla zcela nepřipraveného. Před očima se mu zjevil obraz smutné avšak krásné ženy. Jeho matka mu takto říkávala, ona jediná v něm neviděla žádné monstrum, kterým v té době skutečně nebyl.

Tři ženy se před ním náhle zjevily a vtáhly ho tak zpět do reality.

„Stále porušuješ dohody, že chlapče?"

Voldemort si ženy zvědavě prohlédl a postupně mu došlo, s kým má zřejmě tu čest. Polil ho studený pot.

To samé se však nedalo říct o Luciusovi. „Kdo jste, a co chcete?!"

Voldemort zakroutil hlavou nad mužovou stupiditou. Ženy, však vypadaly klidně, přestože se k nim Lucius choval přinejmenším neuctivě.

„My jsme sudičky, mladý muži," kývla nejstarší z nich. „ A ty bys tu být neměl, ještě nenadešel tvůj čas." S tím luskla prsty a Lucius zmizel, jako kdyby tam nikdy nestal.

Voldemort se však o svého věrného Smrtijeda nestaral. Mnohem víc ho zajímalo to, co nevědomky řekla jedna ze sudiček. „Přišly jste mě zabít?"

Dostalo se mu jednoznačné odpovědi: „Ano!"

///

„Luciusi jsi tady?" šeptal Sirius Black polohlasem a rozhlížel se kolem sebe. Pod nohama mu přitom praskalo lesní jehličí. Mužův patron, který ho sem zavedl, se za ním naposledy ohlédl, než se rozplynul v bílém obláčku. „Bezvadný!" zabručel Sirius a mžoural očima do temnoty lesa. „Luciusi, kde sakra jsi?" Začínal z toho mít špatný pocit, jelikož ať se rozhlížel, jak chtěl, nikde nikoho neviděl.

Tady," ozvalo se náhle ze stínu.

Sirius ztuhnul, následně se ale otočil a namířil hůlkou do míst, odkud zaslechl hlas. Bohužel neviděl nic jiného, než siluetu. „Co se stalo? Přišel na to?" vyptával se překotně, zároveň vykročil směrem k muži.

„Zůstaň stát!" zazněl lesem jasný rozkaz.

Sirius se okamžitě zastavil. „Co blbneš, Luciusi?" zabručel Sirius. Špatný pocit se stupňoval. „Proč se vůbec schováš? Bojíš se, že se tě leknu?"

Ze tmyse ozvalo uchechtnutí. „Ne, ale klidně bys mě mohl samým překvapením zabít."

Tak Severus je opět člověkem. Co myslíte, zabijí Sudičky Voldemorta?

Všem děkuju za podporu a uvidíme se zase  příští úterý!