„Jsi připraven stát se pánem Zla?" ušklíbl se Voldemort. Bohužel s tváří, kterou nyní měl, to nemělo takový efekt.

Lucius se napřímil a blýskl po něm červenými zorničkami. „Nezklamu vás, můj pane!"

Voldemort nemohl být spokojenější. Všechny plány se mu prozatím dařily. Jestli to nadále tak zůstane, mohl by do dvou let vyhrát celou válku.

Z myšlenek ho náhle vytrhnul šramot za dveřmi, které se dalším mrknutím oka rozletěly na kusy. Voldemort instinktivně vyčaroval před sebou ochranný štít. Když několik kusů dřeva letělo jeho směrem. V první chvíli si myslel, že dorazila kavalerie z Fénixova řádu, aby se přece jen pokusila zachránit ubohého Severuse Snapea, přestože jim to vymlouval. Když se, ale zadíval ke dveřím, kde stále vířil prach z předešlého výbuchu. Nestačil se divit. Ve dveřích nestál totiž nikdo jiný, než Harry Potter.

Přišel čas sehrát pořádné divadýlko.

***

Harry, jenž rozrazil kouzlem vchod, si v jednu chvíli myslel, že ho zasáhla halucinační kletba, poněvadž v sálu byl nejenom Voldemort, ale i Albus Brumbál.

„Harry, chlapče," zahalekal ředitel s obrovským úsměvem. Nebelvír strnule zamrkal, ve snaze zahnat, ten pokřivený obraz, který se odehrával přímo před jeho očima. Šíleně šklebící se Brumbál s Voldemortem, po boku, jenž ho probodával pohledem. Harry už jen čekal, kdy ho pozvou na čaj, aby se oficiálně mohl prohlásit za blázna, jelikož tohle se v realitě dít nemohlo!

„Nemusel jsi chodit, chlapče," kráčel k němu ředitel roztaženými rukama. „Právě jsme s pánem Zla dohodli na propuštění Severuse."

Harry se štípnul do stehna. Bolelo to. Přesto, však odmítal uvěřit, že je to, co se tady odehrávalo, bylo skutečný. Odkdy Brumbál mluvil o Voldemortovi, jako o pánovi Zla?! Šok na něj musel mít stále nějaký účinek, protože mu souvislosti docházely pomalu. Ředitel byl skoro u něj, když mu to všechno docvaklo. „To ne," vydechl a se srdcem, až v krku namířil hůlkou na Brumbálovou hruď. „Ty nejsi ředitel!" vykřikl a seslal poutající kouzlo, které však bylo hned v zárodku zničeno.

„Harry, o čem to mluvíš? Samozřejmě že jsem to já," mluvil k němu uklidňujícím, až hypnotizujícím hlasem.

Ne, nejsi," zakroutil Harry hlavou a v duchu se modlil, aby se sudičky ukázaly co nejdřív. Protože se tu odehrávalo něco, co by mohlo zničit celý kouzelnický svět.

Následně se celý Brumbálův postoj změnil a Harryho poslední jiskřička naděje, že je tohle všechno jen špatně pochopený vtip, zmizela v nenávratnu.

„Vidím, že tě nepřesvědčím," klesnul rukama a přestal se usmívat. V jeho rysech a očích se objevil chlad, který Harrymu byl povědomí, avšak k této tváři se nehodil.

„A máš pravdu, nejsem Albus Brumbál."

Harryho srdce se v hrudním koši bolestivě zastavilo. V další chvíli se však roztlouklo dvakrát rychleji. Bilo tak rychle a hlasitě, že muselo být slyšet po celém sále. „Kdo teda jsi?" zeptal se slabým hlasem, přestože odpověď už dávno tušil.

„Lord Voldemort."

Harry měl najednou problém se volně nadechnout. Realita na něj uhodila tvrdě a nemilosrdně. Zachvátil ho chlad, který mu nekontrolovatelně roztřásl kolena. „Jak?" zachrčel a napjal se. Připraven k nevyhnutelnému boji.

„To je jednoduchý Pottere," zašklebil se Voldemort.

Harry musel přitom potlačit zachvění, jelikož ve tváři, kterou od malička znal, bylo všechno špatně.

„Upravený Mnoholičný lektvar mi umožnil být tím kým jsem teď."

Harryho na jazyku pálila další otázka. Když se sálem rozezněl hlasitý řinkot řetězů doprovázený tichým, hrozivým vrčením, při kterém mu stávaly vlasy hrůzou na hlavě.

Voldemort udělal krok stranou. „Jsem to ale nezdvořák," mávnul rukou směrem ke vzdálené zdi. „Rád bych ti představil svého jedinečného vlka."

Harry sklopil hůlku a několik vteřin s vyvalenýma očima zíral na vlkodlaka přikovaného ke stěně. „Co jsi mu to udělal?" vyrazil ze sebe přiškrceně a couvnul.

Bestie z něj nespouštěla ani na okamžik zrak. Se stříbrným řetězem omotaným okolo krku se k němu pokoušela za pomocí drápů dostat blíž.

„Pomohl jsem mu pochopit jeho jedinečný potenciál," usmíval se Voldemort pyšně.

„Severusi," zašeptal Harry a se staženým hrdlem k němu natáhl ruku.

Zvíře sebou zazmítalo.

Harrymu při pohledu na něj vhrkly slzy do očí. „Co to s tebou udělal?" zopakoval tenkrát přímo k Severusovi a pomalu krok za krokem se k němu přibližoval.

Vlkodlak vycenil s hlasitým rachotem zuby a drápy se marně zkoušel zaháknout do hladkého kamene podlahy. Vytvářel tak příšerný zvuk, který se Nebelvírovi zabodával do uší.

Harry skoro nic z toho nevnímal, dokonce byl slepý i k tomu, jak se vlkodlak útočně choval. Jediné, co v tu chvíli mělo, jeho plnou pozornost byly vlkodlačí oči. Ve kterých nenašel nic lidského. Pouze hlad a touhu zabíjet. „Severusi, prosím, já vím, že tam někde seš," tiše k němu promlouval a stále nataženou rukou se na něj pokusil sáhnout.

Zvíře po ní ihned chňaplo.

Harry však stačil díky rychlým reflexům včas uhnout, jenže vlkodlak se nevzdával a následoval ho. Řetěz se tak napnul na maximum a zvíře se začínalo škrtit.

„Severusi, ne, dost!" vykřikl Harry a ohlédl se v panice po Voldemortovi. „Zatav to!" požadoval, ale Voldemort nevypadal, že by chtěl, naopak vypadalo to, že se náramně baví.

„Uškrtí se!" řval Harry jako smyslu zbavený a donutil se od vlkodlaka vzdálit. Nohy se mu přitom podlomily. Něčí paže ho ale stačily zachytit, než se rozplácl na zem.

„Tohle opatření je nutné, Pottere, pořád jsem ho neměl čas naučit dobrým mravům," ozval se hlas těsně vedle jeho ucha.

Zvíře se skutečně potom, co se vzdálil, uklidnilo.

Za to Harryho svět se topil v slzách. Při pohledu na jindy hrdého, nezlomného vlkodlaka, jenž mu až do dnešního dne nedal důvod se ho bát, se mu lámalo srdce.

„Nečekal bych, že zajdeš tak daleko, Pottere," přejel mu Voldemort lehce konečky prstů po čele. „Dítě narozené ve zlaté zavinovačce se zamiluje do vlkodlaka a stane se z něj vzlykající slaboch. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych."

Harry po něm loupnul vražedným pohledem. „Láska není slabost, Tome, tvoje matka je toho důkazem."

Ve Voldemortových očích se na pár chvilek objevila bolest, než ji vytlačila nenávist. „Jsi obeznámený s mou minulostí, výborně, Pottere," přikývl uznale.

Harry se vymámil z černokněžníkových paží, a aniž by odtrhl zrak od Severuse promluvil: „Sirius, říká, že je dobré znát svého nepřítele."

„A má pravdu," souhlasil Voldemort „když znáš protivníka, můžeš jeho kroky snadněji odhadnout."

„Takže víš, co teď udělám?" obrátil Harry svou plnou pozornost na Voldemorta s uvědoměním, že teď hraje o všechno.

„Samozřejmě," přikývl černokněžník samolibě. „Nabídneš mi za Severuse všechno, co si řeknu."

Harry zatnul pěsti, protože to přesně měl v plánu.

„Myslím si, ale že by to byla nuda, a proto ti dám možnost, mi dokázat, jestli je láska skutečně tak mocná, jak ty a Brumbál neustále tvrdíte."

Harrymu se zatajil dech.

Máš jeden pokus vlkodlaka přivést k rozumu. Troufneš si na to?"

///

„Tímto máte okamžitý zákaz do Zrcadlové síně!" Hlas osudu byl ostrý a definitivní.

Sudičky tiše a bez protestů přijaly svůj trest.

Osud sám sebou spokojený, že vyhrál, zmizel.

Nikdy tak nespatřil zářivý úsměv jedné z žen.

Tak kdo vás je v šoku?  :)