Severus se octnul lusknutím prstů v temnotě, kde každý jednotlivý zvuk byl, jako rána kladivem. Jeho největší noční mura se naplnila. Proto se s posledních sil bezmocně tápající pokoušel udržet při zdravém rozumu. Zpočátku když ho sem zavřeli. Pochodoval podél studených stěn, ve snaze zapamatovat si místnost. Díky tomu zjistil hned několik věcí: Prostor se musel nacházet hluboko v podzemí a samotná místnost se nacházela zřejmě pod jakýmsi kouzlem iluze, jelikož pokaždé, když si myslel, že prostor zná, se místnost změnila. Potom tu byla očarovaná podlaha. Vše co na ní spadlo, následně ihned zmizelo. Toto opatření Severus vítal. Podlaha však i nadále zůstala studená a plná drobounkých kamínků, které se mu zařezávaly do kůže. Poslední co se mu podařilo vypátrat, než jeho mysl začala propadat beznaději, že zdi byly pokryté neznámým slizem. Tohle všechno se mu podařilo zjistit poměrně krátké době. Tedy pouze se domníval, poněvadž pojem o čase se mu po nějaké době začínal vytrácet. Kdyby se sem tam neobjevila zářivě, bílá, očarovaná číše s vodou myslel by si, že ho tu nechali snít. Kůrka tvrdého chleba, která se občas zjevila spolu s ní, ukojila na chvíli jeho trýznivý hlad. Zkrátka dostával jen tolik, aby přežil. Zamkli ho sem bez možnosti vysvětlení, pouze mu ukázali dopisy. Marně si mohl vyřvat hlasivky, že jsou podvrh, a že nikdy dopisy tohoto znění neviděl. Nikoho to nezajímalo. Ministerstvo je mělo doložené samotným Harrym Potterem a proti tomu, někdo, jako je Severus neměl šanci. Jeho zoufalý křik a kletby na zmíněného Harryho Pottera museli být slyšet ještě hodně dlouho. Poté co ho oslepující vztek přešel, začal přemýšlet, jestli ho Harry skutečně takto zradil, nebo to byla nastražená léčka. Po velmi dlouhé době přemýšlení, si Severus sám sobě snažil namluvit, že je úplně jedno, jestli ho brýlatý Nebelvír zradil, nebo ne. Na výsledku to stejně nic nezměnilo. Pouze díra, po jeho srdci, které tak pošetile ztratil, by nemusela být tak palčivá.

Jak doba plynula. Severus se sám v sobě začínal ztrácet. Vnímání reality ztrácelo význam, stejně tak jeho vlastní hlas. Podstatě bylo irelevantní, zda mluvil hlasitě, nebo jenom ve své hlavě. Tělo i mysl chátraly. Došlo to, až do bodu, kdy se nemohl dočkat konce, a ten, jak později zjistil, nebyl daleko.

Do očí ho v jeden moment zasáhlo světlo. Bolestivě se přikrčil a zakryl si špinavý obličej rukama. Záře se nemilosrdně přibližovala. Severus sklopil hlavu a víc se přitiskl ke zdi, jeho mysl panikařila. Nedokázal udržet v hlavě jedinou rozumnou myšlenku. Srdce mu bolestivě pumpovalo do žeber a skrz popraskané rty lapal po dechu. Netrvalo, dlouho a zaslechl kroky doprovázené hrubými nadávkami. Kužel světla ho ozářil a kroky ustaly, Severus však ani teď nezvedl hlavu.

„Tady je!" zalekal mužský hlas tak hlasitě, až to s ním trhlo. „A koukám, že ještě žije. Pojď, ty jedna chlupatá příšero. Kat už se tě nemůže dočkat." Při zmínce o Katovi mu ztuhla krev v žilách, aby se v další chvíli divoce rozproudila, když po něm Bystrozor chňapl. Jen tak, tak stačil, cuknout paží a překulit se do strany. To co se v další sekundě stalo, byl poslední záchvěv touhy přežít. Pomalu si ani neuvědomil, že vstal a klopýtal od světla do temnoty.

„Sakra nestůj tam a chyť ho!" slyšel za sebou burácet hlas a málem upadl, když se ho něčí ruka pokusila chytit za loket. Lapající po dechu se vyškubnul a utíkal neproniknutelnou tmou. Spíš instinktivně se vyhnul letící kletbě, která se rozprskla o protější zeď. Se srdcem až v krku udělal prudkou otočku a běžel napříč tak, aby byl nejdál od světla. Pomalu nevěděl, zdali jsou za ním nebo ne, Hlavní pro něj bylo, aby se hýbal a byl co nejdál od nich. Bohužel si ve svém stavu neuvědomil, že se jeden z Bystrozorů oddělil, takže v domnění, že je od kužele světla co nejdál, běžel vstříc muži urytému ve tmě. Náraz, který ho npoté bolestivě srazil na studenou, podlahu mu na chvíli vyrazil dech. Nestačil ani mrknout, a byl silou otočen na břicho a Bystrozor mu bez milosti svazoval ruce za zády. Náramky při dotyku s jeho kůží ostře zasyčely. Zřejmě musel kvůli tomu vydat zvuk, který ani nezaznamenal, poněvadž se tvrdě snažil popadnout dech. Bystrozor ho, ale slyšel dobře.

„Ani nevíš, jak se na to těším," skoro až zavrněl, „další zablešenec bude z tohohle světa pryč."

Severus se nadechnul a začal sebou s vrčením, které nabíralo na síle házet. Doslova jako divoké zvíře.

„Dost!"

Severus neslyšel mužův příkaz, když mu tělem projela pronikavá bolest. Zasténal a pokusil se stočit do sebe. Hlasitý smích mu bubnoval do uší.

„Miluju tyhle náramky a teď stávej!"

Severus neměl na výběr. Náramky mu škvařily zápěstí. Těžkopádně, chvějící se po celém těle vstal. V hrudi se mu pomalu usazovala ledová hrůza z toho, co mělo přijít. V ústech mu vyschlo a najednou se zdálo, že nemá možnost se volně nadechnout. Lapaje po dechu se vyděsil tak, že se málem kousl do jazyka, když Bystrozor zařval do prostoru.

„Mám ho nováčku!"

Světlo sebou zacukalo a následně se k nim začínalo rychle blížit.

Bystrozor se uchechtl a sevřel brutální silou Severusovo rameno. „Víš, proč nesnáším nováčky?" naklonil se k němu blíž, „protože jsou k vám lítostivý, poněvadž si myslí, že jste taky lidi, ale stačí jim ukázat, co všechno můžete v jedné vteřině nevinnému člověku udělat, a je po lítosti.

Severus měl pocit, že se pozvrací, tolik zvrácenosti a nenávisti bylo cítit z těch slov.

„Ty jsi, ale na svou rasu ještě krotkej," zmáčkl mu rameno víc. Severus měl co dělat, aby nezasyčel bolestí. Panika mu nadále proudila žilami, a čím se záře přibližovala, tím se stávala silnější.

„Zbožňuju vůni vašeho strachu," nasál Bystrozor okolní vzduch do sebe.

Severus mlčel a veškeré své bití soustředil na to, aby nezačal křičet a zmítat sebou. Odmítal Bystrozorovi dopřát tu radost. Se zatnutými zuby naslouchal, rychlým krokům, které se k nim přibližovaly.

Mladý Bystrozor se udýchaně zastavil. „Sláva Merlinovi, že jsi ho chytil, René," usmál se mladík. Starší, jen něco zamumlal a škubnul se Severusem.

„Jdeme, vlkodlaku, popraviště se tě nemůže dočkat."

///

„Uhni s těma rukama nebo ti je přestřihnu!" vykřikovala Klóthó zadýchaně.

„Bože, ať není pozdě," modlila se Lachesis polohlasně, takže ji přes hádku sudiček nebylo slyšet.

„Snažím se," vrčela Atropos, „ale ty řetězy jsou snad přibité k podlaze!"

Hlasité cvak a následné řinčení, přerušilo veškerou konverzaci.

„Mě se to vážně povedlo," vydechla Klóthó a vyvalenýma očima zírala na nůžky, které momentálně vypadaly malinko opotřebovaně.

„Jsi nepřekonatelná," přikývla Atropos, „ale teď musíme hnout kostrou!" sundala si zbytky řetězů z pasu a utíkala k Severusovu kolovratu.

***

„ A tímto je Severus Sebastian Snape obviněn z vraždy a pokusu přidat se k pánovi Zla. Proto mu bude dne 13.1.1996 sťata hlava. Přistupte k rozsudku."

„Ale já nic neudělal! Slyšíte!" Zoufalý křik se nesl celým sálem. Vyplňoval každou chladnou skulinku tíživým zoufalstvím mladého muže. Lidé na tribunách nečiníce přihlíželi marnému boji. Pouze pár z nich odvracelo zahanbeně tvář.

„Ne, prosím, já nechci, prosím!" Severus přes vlasy skoro nic neviděl. Síla dvou Bystrozorů, kteří ho táhli k mohutnému špalku, se zdála nepřekonatelná, přesto bojoval, jenže brzy prohrál. Silou byl donucen kleknout ke špalku. Ruce mu byly přikovány k zemi a hlava natlačená na hrubý povrch špalku. Severus supěl, tělo bylo vyčerpané a ruce i nohy se mu klepaly. Ve chvíli, kdy mu byly odsunuty vlasy z krku, si první slzy našly cestu na tvář a s nimi přišel konečně mír. Veškerý boj a křik ustal.

Ozval se zvuk zdvíhající sekery a Severus zavřel oči. Na rtech se mu objevil úsměv, když zpod zavřených víček viděl Harryho usměvavou tvář a v uších slyšel jeho radostný smích.

Sekera začínala klesat dolů, aby ukončila život vlkodlaka, jenž šeptal poslední dvě slova.

///

„Navíjej Klóthó, honem kde máš ten vlas!"

Mladičké sudičce se třásly ruce a přes slzy skoroneviděla. Je pozdě, příliš pozdě. Vřeteno začínalo černat a vytrácet se.

Tak co vaše srdce stále bije? Vím jsem zlá :D   

Všem přeji hezký zbytek týdne a těším se na vás u příští kapitoly.