„Pottere, já neumím být dobrým přítelem."

„To není pravda!" nesouhlasil Nebelvír, „Nevillovi jsi tím nejlepším, a když už je řeč o něm," sáhnul do rukávu hábitu a vytáhnul pomuchlanou obálku, „tohle je pro tebe," posunul ji postole směrem k Severusovi.

„Proč by posílal dopis tobě, když je určený mě?" vyptával se Severus zamračeně a poněkud zbrkle rozdělal obálku, aby skutečně zjistil, že je to dopis od Nevilla, a podle hustě psaného textu se nejednalo jen o krátké psaní, proto list opět zandal.

„To nemám ponětí, ale tuším, že se to z dopisu dozvíš," sklopil Potter zrak na desku stolu a tak nějak se stáhl do sebe.

Severuse takřka svrběly prsty od touhy si dopis přečíst, nehodlal však před Potterem ukazovat emoce, poněvadž určitým způsobem tušil, že to nebude právě lehké čtení.

„Musím se ti omluvit!" vyhrkl najednou naléhavě Potter.

Severus měl na jazyku připravenou trefnou poznámku, ale při pohledu na zkroušeného Nebelvíra ji raději spolknul a vyčkával, s čím přijde.

„Omlouvám se," odkašlal si, „měl jsem Remuse zastavit. Kdybych to udělal, nemuselo by dojít..."

„Nebyla tvoje povinnost Lupina zarazit," oponoval Severus a odstrčil od sebe prázdný tác, jenž okamžitě zmizel. „A i kdybys to přece jen zkusil, je docela možné, že by ti ošklivě ublížil. Nebyl právě ve stavu, kdy by rozeznal své mládě od nepřítele." Severus byl sám ze sebe překvapený, opravdu právě teď uklidňoval Pottera?

„To vím, asi... jenže já jsem neudělal vůbec nic! Jenom jsem na to celé hloupě zíral. Dokonce i Tonksová s Kingsleym se ti pokoušeli pomoc. To jenom slavný Harry Potter tam stál jak kůl v plotě a neudělal vůbec nic!"

Tak odtud vítr vál, proběhlo Severusovi hlavou, zatímco sledoval čím dál víc rozrušeného Pottera.

„Nikdy jsem ho takhle neviděl... Tak divokého, zbaveného veškeré kontroly. A proč vlastně zaútočil na tebe?" obrátil svůj pronikavý pohled na Severuse. „Chci říct, bylo nás víc, kdo Siriuse zvedali, a byl jsi to ty, koho napadl. Proč?"

Potter po celou dobu na židli neklidně poposedával, pohled však ze Severuse nespustil. Když se ale mladý lektvarista neměl dlouho k odpovědi, nevydržel to, vstal a vydal se k oknu. Zastavil se přesně na tom místě, kde před tím stál Severus. „Já to prostě nechápu," rozhodil frustrovaně rukama, „málem tě tam zabil, přestože věděl, jak mi na tobě záleží!"

„Nebyl sám sebou, Pottere, jeho tělo i mysl ovládl vlkodlak," připustil Severus a s hlubokým zabručením také opustil pohodlí židle a jistými kroky se vydal k Nebelvírovi.

„Ty jsi ale svou kontrolu neztratil, i když tě takřka trhal pod sebou na kusy!"

Severus sebou trhnul, stále měl ten krvavý okamžik živě v paměti. Zároveň si nemohl nevšimnout nenávisti v mladíkově hlase.

„Neztratil jsem kontrolu, protože vím, jaké to má následky," poznamenal Severus a pokoušel se potlačit v sobě veškeré negativní emoce a zůstat nad věcí, ale zřejmě se mu to tak úplně nepodařilo a zůstalo tam něco, co přinutilo Pottera se k němu otočit.

„Ty mu to nevyčítáš?" vydechl šokovaně, „budeš mít jizvy do konce života, a ty mu to nevyčítáš? Proč?"

Nebelvír vypadal na pokraji nervového zhroucení. Upíral na něj pohled zoufalé naděje, že to není tak hrozné, jak to ve skutečnosti bylo. „Jak jsem řekl, Pottere, vím, jaké to je, ztratit nad sebou kontrolu," položil mu neohrabaně ruku na rameno a stiskl. „Nezatracuj ho za to. A jak si správně podotknul, napadl mě, ne tebe nebo ostatní kouzelníky, takže v něm musel být do poslední chvíle kousíček rozumu, který mu jasně napovídal, že já jako jediný mám šanci jeho útok odrazit a přežít."

„Ty jsi o tom hodně přemýšlel, co?" povzdechl si Nebelvír, ramena se mu však viditelně uvolnila, když překonal vzdálenost, která je dělila, a stulil se Severusovi do náruče. Severus se přistihl, že tak nějak odmítal bojovat. Poměrně rychle podlehl svým instinktům a objal Pottera kolem ramen. Utišit člena smečky a dát mu oporu, to se stalo jeho úkolem ve chvíli, kdy si vynutil Lupinovo podvolení. Neměl to tak úplně v plánu, ale popravdě mu v té vypjaté chvíli nedošlo, že k Lupinovi patří i Potter a Black, a že se tím pádem stali jeho smečkou. Neskákal z toho radostí do stropu, ale nemohl s tím nic dělat, obzvlášť když jeho jindy tak samotářský vlk vrněl v tuto chvíli blahem.

***

Severus se rozhodl si dopis od Nevilla přečíst, teprve když šel spát. Převlečený do pyžama rozžehl za pomoci hůlky svíčky zasazené do svícnu, který položil ho na noční stolek. Jejich teplá záře vrhala dostatek světla na hustě popsaný pergamen. S nepříjemným pocitem, který mu začínal klíčit v hrudi, se pustil do čtení.

Severusi,

V prvé řadě ti chci říct, že se uzdravuju, pomalu, ale uzdravuju. Jeden lékouzelník mi dokonce řekl, že jsi mi zřejmě zachránil život. Děkuju. Rád bych ti později poděkoval osobně, ale jak tě znám, tak bys mě s tím někam poslal, tak aspoň takhle.

Severus se ušklíbl, Neville měl pravdu, nebyl zrovna fanouškem děkovných řečí. Nejlepší pro něj bylo, když se to prostě přešlo.

Muselo tě překvapit, že ti posílám dopis přes Harryho, ale neměl jsem na výběr. Babička se dozvěděla o tvém statusu vlkodlaka. Proč jsi mi to neřekl? A zakázala mi se s tebou přátelit.

Severus hlasitě polknul a zachmuřeně četl dál.

Přestože jsem se ji snažil přesvědčit, že jsi dobrý člověk, který mi v podstatě zachránil život, odmítla mě poslouchat a nestále mi opakuje, že Umrlec je nebezpečné stvoření i v lidské podobě. Nemám tušení, jak se to liší od klasického vlkodlaka, a je mi to v podstatě jedno! Poznal jsem tě jako Severuse Snapea věčně nabručeného a sarkastického, ponořeného neustále do různých podivných výzkumů, a tak tě hodlám vidět i nadále, a ani babička, ani tvůj chlupatý problém to nezmění!

Tak nějak takhle je cítit přijetí?

Pokud mi budeš chtít něco napsat, tak mi to pošli prostřednictvím buď Harryho, nebo Lenky, se kterou jsme se mimochodem dali dohromady! Připrav se na ódy Severusi, protože ta holka je naprosto úžasná!

Budu muset skončit, jelikož mi dochází inkoust, takže se zatím měj.

Severus s uchechtnutím složil dopis zpět do obálky. V žaludku cítil příjemné teplo, které se mu šířilo do celého těla. Neville byl opravdu dobrým přítelem a on mohl děkovat Merlinovi, že si k němu tenkrát přisedl.

***

„Jak mu ho chcete poslat, pane?" vyptával se zvědavě Šedohřbet, nohou se přitom nenápadně snažil odstrčit dotěrného plaza.

„O to se postará Frederik," odpověděl lord Voldemort a zamyšleně si přejel špičkou brku po rtech. Dopis byl klíčový a záleželo na každém slovu.

Šedohřbet přešlápl z nohy na nohu a rozhlédl se po soukromých komnatách pána Zla. Byl tu už několikrát, ale, vždy tu našel něco nového. Například na druhé straně místnosti, kde stál velký dřevěný stůl opřený o šedou zeď, přibyly na desce stolu nová udělátka. Některá z nich i podivně páchla. Šedohřbet bez přemýšlení udělal krok blíž.

„Ať tě to ani nenapadne, vlku," zastavil ho hlas pána Zla.

„Omlouvám se, pane," postavil se zpět na své místo a se sklopenou hlavou zadržel lítostivé kňučení.

„V pořádku, jen se k tomu nepřibližuj!" Voldemortův hlas získal ostrý tón, „Nerad bych to našemu milému Severusovi předával poničené."

„To je pro něj!" zavrčel Šedohřbet a očima propálil ty podivné věci na stole.

„Jistě, musím Severusovi nějak ukázat, co mu mohu nabídnout, a že si jeho případné práce budu vážit," prohlásil Voldemort a udělal poslední tečku. Pak pozvedl zrak k vlkodlakovi.

„Předhoďte mu nějakou oběť!" vyprskl Šedohřbet a nahrbil se. Nelíbilo se mu, jak se pán Zla angažuje do toho mladého vlkodlaka, který má na svém seznamu jen jedinou smrt.

„On není jako ty, pokud bych mu někoho předhodil, jenom bych ho znechutil. Severus Snape bude v mých řadách velmi cenný voják, ale nejprve mu musím ukázat, že v mých službách to není tak, jak se povídá. Teprve pak ho začnu učit správným dovednostem."

Šedohřbet rozčarovaně sledoval, jak lord Voldemort ukládá pergament do obálky, a hlavou mu přitom proběhlo, že ten dopis je zcela zbytečný, ale neodvažoval se nic namítat, byli tu jiní, kdo se o to pokusili a zle dopadli.

///

„Co to děláš, Klóthó?!" chytila Lachesis mladou ženu za ruku.

„Chci jen ten dopis nechat zmizet ze světa."

„To nemůžeš!" silou zatlačila Lachesis paži dolů a pevně ji držela.

„Co když..." odmlčela se Klóthó, poněvadž ze samotné myšlenky jí lezl mráz po zádech.

„Pak si Albus Brumbál vybral špatného člověka," zabručela Atropos a přimouhřenýma očima pozorovala děj v zrcadle.

Příběh nám začíná nabírat na obrátkách! 

Všem děkuju za podporu a přeju hezký zbytek týdne.