Severus postával osamoceně v ředitelně a překvapeně se kolem sebe rozhlížel. Ještě nikdy takovou místnost neviděl. Nejen že se lišila svým kulatým tvarem, ale těch udělátek! Už při prvním pohledu na ně měl hroznou chuť si některá z nich detailněji prohlédnout a zjistit k čemu přesně slouží. Portréty bývalých ředitelů ho od toho však odrazovaly. Přesto nevěděl kam dřív s očima, tolik se to lišilo od chladného spartánského Kruvalu.

„Dobrý večer, pane Snape, jsem rád, že jste dorazil," ozval se hluboký lehce nakřáplý hlas. Severus sebou nepatrně trhnul a zvedl pohled k nenápadnému schodišti, kde stál Albus Brumbál, jenž se na něj nedíval právě přátelsky. Tak trochu to i očekával, lidé, kteří věděli o jeho hendikepu, se na něj nikdy nedívali s úsměvem. Některé věci se zkrátka nikdy nezmění, problesklo Severusovi hlavou a nenápadně si otřel zpocené dlaně do hábitu. Stejně však někde ve skrytu duše doufal, že tenhle člověk bude jiný. Vždyť tvory, jako byl on, Albus Brumbál podporoval. Jenže ti se ničím neprovinili... Ta myšlenka byla hořká jako pelyněk a málem přinutila Severuse k úšklebku. Naštěstí si zavčas uvědomil, kde je a s kým. „Dobrý večer i vám, pane řediteli," pozdravil s mírnou úklonou.

Brumbál pomalu sešel schody a nespouštěl přitom pohled z mladého chlapce. „Přejdeme rovnou k zařazování, co říkáte?" Na odpověď však nečekal a rovnou si k sobě přivolal Moudrý klobouk. „Posaďte se," vybídl jej a mávnul rukou ke křeslům, která stála naproti ředitelskému stolu.

Severus prkenně usedl, byl příliš nervózní, aby se pokusil působit uvolněně.

„Připraven?" ozval se tázavě Brumbál a stoupl si před mladíka. Tentokrát počkal na přikývnutí a teprve pak nasadil na hlavu nového studenta klobouk.

Severusovy oči byly následně skryty pod krempou klobouku. Už se ji chystal nadzvednout, když se mu u ucha ozvalo: „Nech to tak, mladíku." Severus nedokázal přesně popsat ten hlas, ale líbilo se mu, že zněl klidně a nijak vtíravě, dokonce měl v sobě i jistou dávku moudrosti.

„Tak kohopak tu máme," zabručel Moudrý klobouk mladíkovi do ucha. „Hmm, zajímavé, velmi zajímavé. Máš předpoklady pro všechny čtyři koleje. Jsi sečtělý, dokážeš v pravé chvíli podat příteli pomocnou ruku, ale jsi i prohnaný, když si to situace žádá. Ve tvém srdci však bije... Á už to mám, Nebelvír!" vykřikl radostně na celou místnost, která v tom okamžiku upadla do šokovaného ticha.

„Tak tohle jsem opravdu nečekal," ozval se ředitel a v hlase mu bylo znát opravdu upřímné překvapení. Zjevně očekával zcela jinou kolej.

Severus, který na tom byl podobně, si sundal klobouk. „Popravdě, ani já ne," hlesl a věnoval mlčícímu klobouku nevěřícný pohled.

„Nedá se nic dělat, je to rozhodnutí Moudrého klobouku a jako takové jej musíme respektovat," prohlásil Brumbál a vzal si klobouk zpět.

Severusovi nezbývalo než mlčky souhlasit, přestože vnitřně s tím tak úplně spokojen nebyl. Neměl nic proti Nebelvíru, ale popravdě chtěl spíš do Zmijozelu.

„Na zahajující večeři dám vaší vedoucí koleje profesorce McGonnagalové vědět vše potřebné. Bude vždy vaším doprovodem na bezpečné místo." Brumbál mávl hůlkou a klobouk z jeho ruky zmizel. „Doufám, že pro teď všemu rozumíte. S případnými budoucími dotazy se můžete obrátit na profesorku McGonnagalovou."

„Rozumím, pane, a děkuju, že jste mi dal šanci." V Severusově tónu zazněla hluboká vděčnost. Nijak to však na ředitele nezapůsobilo, naopak, zamyšleně si mnul svůj dlouhý bílý plnovous a vypadal, že je myšlenkami jinde. Severus si proto nenápadně odkašlal a vstal.

Brumbála to vrátilo rázem do přítomnosti. „Nezklamte, chlapče," věnoval mladíkovi před sebou chladný vážný pohled. „A teď jděte, ať nezmeškáte večeři."

„Dobře, pane, a ještě jednou děkuju," rozloučil se Severus a vydal se z ředitelny s rudým lvem na prsou.

***

Severus hodnou chvíli bloudil, než konečně našel chodbu vedoucí do Velké síně. Pak už jen stačilo jít za hlukem. V okamžiku, kdy se ocitnul na prahu Velké síně, hluk se stal přímo ohlušujícím. Ostražitě se kolem sebe rozhlédl a opět nevycházel z údivu. Samotná místnost se zdála být obrovská, až se Severusovi tajil dech. Vůně lákavého jídla jej táhla k jednomu ze čtyř kolejních stolů, avšak zůstal stát na místě a dál se kolem sebe rozhlížel. Zaujaly ho na první pohled obrovské krby, ve kterých plál oheň a prohříval tak Velkou síň plnou studentů, kteří se překřikovali, smáli se a vypadali šťastní, že jsou opět ve škole se svými přáteli. Cinkot nádobí tu scenérii jen doplňoval. Nakonec se Severus podíval na strop, aby se přesvědčil, zda je skutečně pravda, co se píše v bradavických dějinách, které měl zabalené v kufru. A opravdu, strop zobrazoval nebe, které momentálně bylo zatažené, ale hořící svíce tomu dodaly své kouzlo.

Severus sám sobě připustil, že se mu tady zatím líbí. Rozhodně víc než v Kruvalu, z jehož zdí čišel chlad a samota. Tady tomu tak nebylo, hrad vyzařoval pocit tepla a bezpečí. Mladík si jen přál, aby to tak i zůstalo.

Když se dostatečně vynadíval, rozhodl se zamířit ke své koleji. Našel si první volné místo a sedl si na tvrdou dřevěnou lavici. Před ním se okamžitě objevil zlatý talíř s pohárem. Severus neváhal a popadl nejbližší džbán s dýňovou šťávou. Po osvěžujícím doušku si nabral na talíř jídlo, pod kterým se stůl doslova prohýbal. Snědl sotva dvě sousta pečených brambor, když se vedle něj ozval nesmělý chlapecký hlas.

„Můžu si přisednout?"

Severus se krátce zadíval na nervózního chlapce a přikývl. „Posluž si," pokrčil rameny a vidličkou odtrhl maso od kosti.

„Jsem Neville," představil se tiše mladík.

Snape musel napínat uši, aby ho v tom hluku vůbec slyšel. „Severus," odpověděl, když vyrozuměl, co přesně Nebelvír říká, a zapil sousto.

Neville se mezitím také obsloužil. „Já vím, Ron s Harrym nám o tobě vypravovali, prý jsi Rona porazil několikrát v šachu."

Na to Severus jen zabručel na souhlas a dál se věnoval svému jídlu.

„Koukám, že tě setkání s nimi nijak nerozrušilo," konstatoval Neville s úsměvem.

„Mělo by?" ozval se Severus lehce nabroušeně. Byl unavený a neměl vůbec náladu na rozhovor u večeře, jenže měl na paměti strýčkova slova. Takže se snažil začlenit, a to znamenalo být milý.

„Ne, asi ne, ale jsi první člověk po dlouhé době, kdo z nich není unešený." Nebelvír si Severuse vedle sebe pořádně prohlédl a pomaličku začínal chápat, co na něm trojici tak uchvátilo. Vyzařovalo z něj jisté charisma a vyzrálost, takže člověk úplně přehlédl jeho nepřitažlivý vzhled.

„Třeba to umím dobře skrývat," pronesl Severus se svou typickou ironií v hlase a chlapec se od srdce zasmál.

Po večeři společně zamířili do nebelvírské společenské místnosti, kde se Severus po pár minutách od Nevilla odpojil a snažil se najít temný kout, kam by se mohl uchýlit. Bohužel nic takového nenašel, poněvadž místnost byla tak plná pestrobarevných, pro Severuse až příliš křiklavých barev, že něco jako temné místo neexistovalo a ticho už vůbec ne. Z toho hluku ho brzy začala pobolívat hlava a tak se rozhodl, že to pro dnešek zabalí. Najít ložnice nebylo vůbec těžké. Horší bylo zjištění, že se jeho postel nachází hned vedle té Potterovy.
To mu ten pobyt v Bradavicích tedy pěkně začíná.

///

„Můžeš mi říct, co to přesně děláš!" rozčilovala se Atropos před zrcadlem. „Takhle to být nemá!"

„Co by, nic, jen si říkám, že by z nich byl pěkný pár," usmála se šťastně Klóthó.

„Na to zapomeň!" namířila na ni stařena varovně prst.

„Pojďte, vy dvě, máme spoustu práce," zarazila jejich počínající hádku Lachesis a usedla ke kolovratu.

Ze Severuse Nebelvír dovedete si to představit! Já Ano! A bude to sranda :D Jsem upřímně zvědavá kam tohle Severuse zavede. 

Všem moc děkuju za podporu a zejména komentáře, které jsou pro mě hrozně motivující, děkuju moc. 

Všem přeju hezký zbytek týdne :)