M I L E N C I

Je to jen něco přes rok, než se Neohrožená vrátí do bezpečí Port Royal. James je vyčerpaný: fyzicky, mentálně, emocionálně... věci nešly ani zdaleka tak snadno, jak si myslel. Jak se ukazuje, jeho znalost budoucnosti je užitečná jen do té doby, dokud nepřátelé nezmění svůj kurz. A tentokrát se jim to podařilo. Nepřítel je vedl na veselé honičce po Atlantiku, která vyvrcholila pastí u afrického pobřeží, a i když James udržel svou loď nedotčenou, mnozí kapitáni flotily takové štěstí neměli.

Byla to katastrofa a Jamesovi se ulevilo, že je doma, kromě popálenin od střelného prachu na předloktí a ošklivého šrapnelu, který mu uvízl v boku, to nebylo o moc horší. Ale uzdraví se, a to je víc, než může říct o několika členech své posádky.

Zapamatoval si jejich jména, napsal dopisy jejich rodinám. Nebyla to jeho chyba, která vedla k jejich smrti, ale stále je za to zodpovědný.

Když dorazí domů, je už hodně po půlnoci, několik sluhů se probudilo, aby ho přijali. Jejich povykování ho rozčiluje, ale dovoluje to, protože nemá sílu se hádat. Jakmile je ukryt ve svatyni svého pokoje, zahlédne na prádelníku vzkaz vedle aranžmá čerstvých květin.

Ve Vaší nepřítomnosti jsem se starala o zahrady. Vítejte doma. - Elizabeth

Poprvé za dobu, která se zdá jako věčnost, se James usměje.

---

Až ho příště pozvou na večeři, oznámí James svůj záměr začít se dvořit Elizabeth. Weatherby Swann je očividně potěšen a ihned nabízí své svolení. Sama Elizabeth je mnohem zdrženlivější, když se jí na to ptá v soukromí, ale oči jí září, když ho bere za ruku.

,,Myslím, že by se mi to moc líbilo, kapitáne."

Věci pak pokračují v podstatě stejně a zároveň jsou úplně jiné. Teď, když jsou jeho návrhy oficiální, jsou spolu často viděni na veřejnosti. Téměř všechna společenská pozvání jsou adresována jim oběma dohromady a James je ohromen malou radostí, když vidí její jméno vytištěné vedle svého.

Elizabeth je teď také méně obezřetná a je mu otevřená způsobem, který mu připadá nanejvýš přitažlivý. Dovoluje si stěžovat si, trucovat a projevovat frustraci, když nepodává výkon, jaký by měla. Je transparentní, že není zcela spokojena se společenským životem. Ale je také svobodná se svými úsměvy a důvtipem. Opírá se o svou vášeň, což je vlastnost, která může být pro některé muže nepříjemná, ale Jamese nutí, aby po ní toužil ještě víc.

Nikdy nedělá nic polovičatě, jeho Elizabeth, a už vůbec ne, když jde o její emoce.

A on se vyhřívá v jejím světle.

---

V den jejích devatenáctých narozenin se účastní plesu, který pro ni pořádá její otec. I tohle je něco úplně jiného. Protože se jí dvoří, většinu tanců si schovává pro něj. Ne všechny, protože musí udržovat zdání slušnosti. I když si většinu večera tajně dobírá jejich vznešenou společnost, Elizabeth mlčí, zatímco skutečně tančí a tráví čas pouze tím, že ho pozoruje. Cítil by se trapně, kdyby neměl tolik práce i on s pozorováním jí.

---

Na jaře dostane zprávu, že má být oficiálně povýšen do hodnosti komodora. Obřad bude až za pár měsíců, politika královského námořnictva je pomalý, i když dobře naolejovaný stroj. Ale ten slib tu je a James si je vědom skutečnosti, že se už blíží k úplnému kruhu.

A tentokrát může ztratit ještě víc.

Neutěšuje ho to, když si to uvědomí.

Spíš než aby se válel, uskuteční improvizovanou polední návštěvu u guvernéra. Elizabeth tam není, je na čaji s nějakou jinou mladou dámou. Je to tak dobře. Stejně tu není, aby ji viděl.

Weatherby Swann už slyšel o blížícím se povýšení a gratuluje mu, jakmile se kapitán usadí v pracovně. James však nezůstává v křesle dlouho, je příliš rozrušený, než aby dělal něco jiného, než přecházel sem a tam. Guvernér trpělivě čeká, až mu sdělí, proč přišel, vševědoucí úsměv skrývá v čajovém šálku.

Nakonec se James přinutí zastavit a otočí se ke Swannovi, ruce roztřesené za zády.

,,Pane."

,,Ano?"

,,Toto povýšení velice zřetelně ukazuje, čeho jsem ještě nedosáhl." Slova mu připadají na jazyku povědomá a on se mimoděk zachvěje a navzdory tomu pokračuje dál. ,,Z Elizabeth vyrostla skvělá mladá žena."

Je to poprvé, co vyslovil její křestní jméno nahlas, a tady, v jejím vlastním domě, mu to připadá jako rouhání. Guvernér však odložil čaj a posunul se v křesle dopředu, aura tak klidná, jako je Jamesova bouřlivá.

,,Chci tím říct, pane, že," ztěžka polkne. Nepamatuje si, že by to napoprvé bylo tak těžké. ,,Chci požádat vaši dceru o ruku."

Swann nechá prohlášení viset ve vzduchu několik mučivých okamžiků, než mu na tváři pomalu rozkvete úsměv. ,,Aha. A ví o vašem záměru?"

,,Ne, pane. Přišel jsem nejdřív za vámi."

Guvernérův úsměv se rozšiřuje. ,,A kdy jí hodláte oznámit své úmysly?"

James to považuje za tik. Co má v plánu? Nic z toho není skutečné.

,,Myslel jsem, že možná, až bude mé povýšení oficiální."

Swann zabrouká na souhlas. ,,Moudré rozhodnutí."

,,Pane?"

Guvernér natáhne ruku a položí ji Jamesovi na rameno. ,,Máte mé požehnání, oba dva. Nedokážu si představit lepší partii."

---

James se pak dlouho nezdrží. Jeho nálada se poněkud zlepšila, ale stále je neskutečně neklidný a touží se dostat domů a schovat se ve své knihovně, dokud zase nebude moci tvořit souvislé věty.

,,Dobré odpoledne, kapitáne!"

James je tak rozrušený, že málem vrazí do Elizabeth, která přichází po chodníku, následována dvojicí sluhů, kteří mají plné ruce balíčků.

,,Jste tu strašně brzy. Přišel jste za mým otcem?"

,,Ach... ano."

Bere jeho neschopnost vzchopit se v její přítomnosti jako profesionální prozíravost. ,,Takže se jedná o oficiální záležitost pevnosti? Nebojte se, nebudu vyzvídat," ujišťuje ho a pak drze dodává: ,,Jen se ho na to zeptám, až odejdete."

Je toho příliš, být tady, s ní, v této chvíli. Najednou se jeho povýšení zdá být velmi vzdálené. Do té doby se toho může stát tolik. Může povstat a padnout. Ve zlomku vteřiny se rozhodne poučit se ze svých chyb.

,,Vlastně... je tu něco dost naléhavého, co bych s vámi rád probral." Zamračeně si prohlíží její doprovod. ,,V soukromí."

Z Elizabethiny tváře se vytratí úsměv a ona vážně přikývne, pokyne služebnictvu, aby odneslo její věci dovnitř, a pak ho chytí za ruku a odvede ho na mýtinu v zahradě, právě na tu, kde mají takovou historii.

,,Musím přiznat," prohlašuje, když si rozvazuje klobouk a pokládá ho na kamennou lavici vedle sebe, ,,děláte mi starosti. Je to hrozná zpráva?"

,,Cože? Ne. Ne...Povyšují mě na komodora."

Elizabeth se na něj usměje. ,,No, to je báječné, ne?" Její úsměv začne mizet, když se před ní začne procházet. ,,Nenapadá mě nikdo, kdo by si zasloužil vyšší hodnost."

,,Já... děkuji." Zastaví se, klesne také na lavičku, ale co nejdál od ní.

V tmavých očích jí blýská zděšení a ještě něco, něco jako panika. ,,Něco je ale pořád špatně. Posílají vás pryč?" Nakloní se k němu a chytí ho za rukáv kabátu, jako by ho chtěla zachytit. ,,Ale prosím vás, nesmíte mě už ani chvilku držet v takovém napětí."

Cítí se žalostně, že ji nechává, aby si dělala starosti, ale stále není schopen uspořádat si myšlenky v nějakém uspokojivém pořadí. ,,Odpusťte, nechtěl jsem vás vylekat."

,,No, na to už je pozdě." Jemně si povzdechne, viditelně se snaží uklidnit, uvolní jeho sako, přejede mu rukou po paži a pevně sevře jeho prsty mezi svými. I tato malá dávka intimity ho nechává na holičkách, srdce mu v hrudi bije jako o závod.

„Jamesi. Co vás tak trápí?"

Jeho jméno je prosbou na jejích rtech a je to to, co v něm konečně něco rozechvěje. Stiskne jí ruku v odpověď a konečně se jí podívá do očí. Trápí ho množství emocí, které tam najde.

,,Vy mě trápíte."

,,Já?" zní poněkud rozhořčeně. ,,Co jsem proboha udělala?"

Při té otázce zavrtí hlavou a na rtech se mu objeví lítostivý úsměv. ,,Co jste neudělala?"

Elizabeth otevře ústa, jako by chtěla něco říct, a pak si to rozmyslí. Čeká, až bude pokračovat, a čelo se jí svraští zlostí.

,,Tolik let a je to jenom nesnesitelnější," přemítá spíš sám pro sebe. Pokud si poprvé myslel, že to bylo namáhavé, teď je to nesnesitelné. Každý nerv má v jednom ohni, ústa vyschlá. A přesto, když je tu s ní, jeho ruka se tak naléhavě zachytila v její...

,,Od chvíle, kdy jsem vás poprvé spatřil, jsem věděl, že můj život už nikdy nebude stejný. Trápila jste mě, dojímala, očarovala v každém smyslu toho slova. Jsem proti vám bezmocný. Nemohu jíst, nemohu spát, nemohu snít, aniž byste mě nesledovala, nešla po mých stopách, i když jsme jeden svět od druhého. Být s vámi... je nádherné mučení. Takové, ze kterého doufám, že se nikdy neosvobodím."

Rozevře rty a on spěchá dokončit větu, než bude mít možnost promluvit. Teď, když to konečně říká nahlas, po tolika letech, jako by se otevřela stavidla.

,,Miluji vás, Elizabeth. A chci vám to říkat každý den až do konce života."