P Ř Á T E L É

Pět dní. Bylo to pět bolestivě dlouhých, mizerných dní a James je stále v rozpacích. Ví, že jeho frustrace přetekla do jeho práce, předstírá, že si nevšiml, jak se mu jeho zaměstnanci vyhýbají, a mají se na pozoru, aby po nich něco neštěkl. Upřímně? Vyhovuje mu to.

Jediný, kdo se nerozhodl dát mu prostor, je Theo Groves, který se zdrží za všemi ostatními, kteří spěšně opouštějí místnost a vypadají tak ztraceně, tak zoufale se snaží nabídnout mu trochu útěchy, že to Jamese ještě víc rozčiluje. Ví, že je to nespravedlivé, a navíc ve špatné náladě, ale tíže jeho rozhodnutí na něj doléhají a on ví, že na světě není živá duše, která by to mohla pochopit.

Znovu prožívá ten okamžik: žár její blízkosti, ďábelský, odhodlaný záblesk v jejím oku, to, jak na sobě přes všechny ty směšné vrstvy oblečení cítil její ruce. Jak to, že to nečekal? Proč polevil v ostražitosti? Nikdy ji neměl nechat přijít tak blízko, nikdy neměl být tak zatraceně zvědavý.

Ale byl. Ach, nejvíc ho okouzlilo její škádlení, zalichotilo mu teplo v jejím pohledu. Po všech stránkách byl stejně opilý jako ona, i když to bylo i krásou noci a opojným tonikem, že je jediným středem její pozornosti.

Pak řekla jeho jméno. Ne, vydechla ho. Jako by to byl povzdech, který tak dlouho zadržovala. Zamrzl a roztál najednou. Neuplynul ani den po jejích šestnáctých narozeninách, a už ho sváděla k nezměrnému pokušení. Byl to jen člověk. A chtěl ji. Chtěl ji tak moc, až to bylo trestuhodné.

Ženu, kterou se stane. Ženu, které se tak zoufale začíná podobat. Ale ne. Ještě ne.

Proto ji musel zastavit. Nemohla tušit, že to, co nabízí, je ta jediná věc, po které kdy skutečně toužil. Chtěl, aby to znělo mnohem pevněji, chtěl jí názorně ukázat, jak je takové chování nebezpečné, ale všechna ospravedlnění, která dokázal shromáždit, mu odumřela na rtech, když se jí oči zalily slzami. A pak utekla.

Nějak jí ublížil a to ho dohnalo k nepozornosti, ne-li přímo k láhvi. Ten první večer vysál z podnájmu všechen alkohol. Nic z toho však nedělalo svou práci dostatečně důkladně, a tak se probudil nepříjemně brzy, aby na solidní tři a půl hodiny vyprázdnil obsah žaludku.

Od té doby se nedotkl ani kapky. A nijak to nezlepšilo jeho špatnou náladu.

Vždycky jsem blázen štěstěny.

Guvernérovi se za každou cenu vyhýbá, protože ví, že je nepravděpodobné, že by mu Elizabeth řekla něco o tom, co se stalo, a chce se vyhnout pozvání do guvernérova domu. Ne že by ji nechtěl vidět. Naopak: chce se jí vrhnout k nohám, chce jí vysvětlit své hloupé chování, chce ji prosit o odpuštění. Ale je si docela jistý, že ho nebude chtít vidět.

---

I když je to to poslední, co by chtěl udělat, James se stále schází s Willem. Pokud si chlapec všiml jeho chmurné nálady, dává si pozor, aby nedal nic najevo, za což je James vděčný.

Jsou to už dva roky, co s touto výukou začali, a Jamese Turnerovo rychlé učení nepřekvapilo. Už napoprvé ho poznal jako talentovaného šermíře. James zjišťuje, že si jejich lekce užívá. Turner je stejně rychlý jako mazaný, vždy se snaží využít terén ve svůj prospěch. Už se párkrát stalo, že Jamese málem porazil.

Málem.

Dnes večer sedí bok po boku v družném tichu na horní zdi pevnosti a pozorují západ slunce nad oceánem. Willovy nohy visí přes okraj a on jimi líně kope, ztracený v myšlenkách. James je otočený na stranu, spokojený, že mu vítr čechrá vlasy. Dneska bylo nesnesitelné vedro a on si pohoršeně sundal paruku i klobouk. Co na tom záleží? Nebyl tu nikdo, kdo by ho viděl, jen Will, který se ušklíbl a řekl: ,,Aha. Takže pod tím máte vlasy."

Ale teď už tu žádné vtipy nejsou, jen slaný vzduch a moře a zapadající slunce, nádherně oranžové a růžové. To, a ten zmatek v něm.

James zaslechne Willův povzdech a sklopí k němu oči. Turner si okusuje nehty, což je zvyk, který se projevuje, když se snaží něco vyjádřit slovy. James není zrovna v nejlepším duševním stavu, aby se vypořádal s tím, co chlapce trápí, ale trpělivě čeká, co z něj vypadne.

Turner k němu konečně vzhlédne se staženým obočím a toužebnýma očima. ,,Jak se má?"

Od toho prvního dne o Elizabeth nemluvili, ale James stále přesně ví, koho má na mysli. Zpočátku je tou otázkou pobouřen, ale po chvilce přemýšlení o důsledcích dotazu si uvědomí, co to znamená.

Vůbec už se spolu nestýkají.

Proti své vůli toho chlapce lituje. James ví lépe než kdokoliv jiný, jak bezútěšný je život bez ní. Ale, čert ho vem, cítí se také triumfálně. Jaký je to gentleman, když se raduje ze zármutku jiného muže.

Právě Willovo tiché přijetí toho, že nedostane žádnou odpověď, přiměje Jamese konečně odpovědět. Zírá na barevný horizont a v koutku úst se mu objevuje úsměv.

---

,,Nádherně."

To je vše, co kapitán říká, ale Will už pochopil pravý význam. A je to. Už dříve měl svá podezření a přístavem se neustále šířily pověsti, kterým se dalo jen těžko věřit. Jedním slovem však James vyhnal z Willovy mysli všechny pochybnosti.

Miluje ji.

Samozřejmě, že ano. Je vším, čím by mladá žena měla být: krásná, inteligentní, vzdělaná, vychovaná. Ale je také zářivá a sebevědomá a velkorysá a přemýšlivá. V této chvíli, kdy se mu srdce pod žebry trhá vedví, si Will uvědomí, že nikdy nepotká jinou ženu, které se ona vyrovná.

V této chvíli si uvědomí, že ji také miluje.

Jediné, co může udělat, je nespadnout do moře, nespadnout z okraje zdi a nenechat se roztříštit o kameny pod sebou.

Upře oči na Jamese, ztěžka polkne a vší silou vtlačí žluč zpátky do hrdla a zkoumá, jak se na kapitánově čele drží několik zatoulaných hnědých vlasů. James Norrington je skvělý muž a je k Willovi laskavý, aniž by měl důvod, vtrhl mu do života a dal mu smysl. A ještě víc, dal Willovi někoho, ke komu mohl vzhlížet. Pro koho žít. Někoho, kdo by na něj mohl být pyšný.

Podobá se rodině.

Will nechá oči zavřené a na tváři se mu objeví smutný úsměv. Ano, miluje Elizabeth. Ale miluje i Jamese. A když se milují...

Obrátí pozornost zpět k západu slunce, cítí hořkosladkou bolest v hrudi.

,,Dobře."

---

Jamesova melancholická horečka propukla den poté, co promluvil s Willem, a konečně se pustil do nápravy škod, které způsobil. Musel vyřídit Elizabeth, že je mu to líto, aniž by upozornil jejího otce, že se stalo něco, čeho by měl litovat. Byl to, mírně řečeno, tak trochu hlavolam, ale pak se druhý den ráno probral a věděl, že má své řešení.

I když jsou takové projevy pro Jamese strašlivě neobvyklé, Weatherby Swann by si dárek nepochybně vyložil jako úmysl pokračovat v námluvách, po kterých stejně toužil. To bude jeho vstupenka. Pokud jde o skutečný záměr... dobře ví, že Elizabeth je všímavá. A kromě toho, v této chvíli, co může ztratit?

Den po odeslání daru stráví přecházením po své kanceláři a později i po ložnici. Ráno sejde ze schodů a na stříbrném podnosu na stolku najde vzkaz.

Jsou to jen dvě slova, takže je zpráva kratší než oslovení na přední straně, ale James cítí, jak se jeho duše vznáší, když si tiskne papír k hrudi.

Děkuji Vám.

Jeho manévr vyšel.

---

Není ani zdaleka tak otevřeně láskyplná jako dřív, a i když je to velká úleva, Jamesovi nezbývá, než být naopak zklamaný. Chybí mu bezstarostné nadšení jejího mládí. V jejích upřímnějších chvílích pozná, že jí také.

Ale Elizabeth je teď vzorem etikety. Vídá ji tak často, jak mu to jeho program, dekorum a pozvání guvernéra dovolí. Nikdy nejsou sami, slečnu Morrisovou vystřídá Elizabethin otec nebo jakýsi sluha, který je zrovna po ruce, takže mají vždy garde.

Někdy se účastní stejných akcí jako ona (čajové dýchánky, zahradní slavnosti a podobně), a i když ho zjevně upřednostňuje před ostatními hosty, nikdy není ve svých pozornostech netaktní. Částečně si přeje, aby byla, ale on se patřičně sebemrskačsky ohání, kdykoliv se mu to podaří. James je trpělivý. Může počkat. Už čekal celý život.

Při příležitostech, kdy navštíví guvernérův dům, se všichni tři po večeři často vracejí do salonu, kde je Elizabeth pohostí hudbou a písní. Sotva snese, když se mu dívá do očí a přitom zpívá tak sladkým zpěvným hlasem, s milým úsměvem na rtech. Je to siréna, jeho Elizabeth. A on se s radostí se vrhne proti skalám, jen aby byl dost blízko, aby ji slyšel.

---

Jednou odpoledne, místo aby Elizabeth seděla u piana, přistupuje k Jamesovi s knihou v ruce. Sonety. Ptá se ho, jestli by byl tak laskav a dopřál jim to potěšení a četl nahlas. James se rychle podívá po guvernérovi, který mu absolutně nepomůže, a prohlásí, že změna tempa by byla nanejvýš skvostná. Ti dva jsou spolčení, přísahá. Neměl jinou možnost, a tak tedy James předčítá Swannovým a velmi se snaží nenechat se rozptýlit Elizabethiným zasněným, vzdáleným výrazem.

Zajímá ho, jestli ví, jak moc má rád Shakespeara.