D E B U T

Je den Elizabethina debutového plesu a ona nemá ponětí, co se sebou. S rozbřeskem se jí hlava odlepila od polštáře, a i když se přinutila k několika hodinám neklidného spánku, od té doby se jí nedaří najít vhodné rozptýlení. Většinu dopoledne tráví tím, že se vleče za služebnictvem, které dokončuje dekorace, a dělá si starosti s umístěním tohoto hedvábného praporu nebo květinové kytice. Nakonec zavolali slečnu Morrisovou, aby ji vyhnali z tanečního sálu, a Elizabeth asi hodinu trucuje na zahradě.

Pak začne pomáhat zahradníkovi.

Sotva je k ní tolerantnější a netrvá dlouho a slečna Morrisová ji odežene do přijímacího pokoje, jen ji usadí do křesla a přikazuje jí: ,,Tady zůstaňte!" Posílají jí čaj a občerstvení, nic z toho nejí, a zaměstnává se tím, že cvičí na klavír, až už nedokáže vystát být v této místnosti. Naštěstí nebyla zamčená... i když to tak napůl čekala.

Tentokrát se snaží nepřekážet a spokojí se s tím, že odtáhne židli na odpočívadlo druhého patra, aby mohla sledovat ruch pod sebou a měla nerušený výhled na každého, kdo přijde nebo odejde. Posléze ji otec zpozoruje a stoupá po schodišti, a s úsměvem potřásá hlavou.

,,A copak, smím-li se zeptat, děláš tady nahoře?"

,,Vyhnali mě," našpulí Elizabeth rty, když se vedle ní zastaví. ,,Jestli mě slečna Morrisová ještě jednou přistihne, budu pravděpodobně připoutána ke zdi."

Weatherby Swann se zasměje a položí jí ruku na rameno. ,,V tom máš možná pravdu."

Vzhlédne k němu, rozhořčeně odsekne, ale pak vycítí, že jen žertuje, a kromě toho působí nanejvýš opuštěně. Natáhne se a položí ruku na tu jeho a stiskne mu prsty. Setká se s jejím pohledem. ,,Neboj se, otče. Ještě tě neopustím."

Ještě jednou se usměje a vtiskne jí na čelo polibek, právě když Elizabeth vidí, že orchestr dorazil. Téměř vyskočí ze sedadla a sevře zábradlí tak pevně, až jí zbělají klouby. ,,Ale vždyť jsou tu brzy! Nejsou tu brzy, otče?"

Guvernér si dobromyslně povzdechne, obrátí oči k nebi a vyrazí zpátky po schodech. ,,Možná potřebují čas na cvičení."

---

Nějak se jí to podařilo. Přežije dlouhé, namáhavé hodiny, než se konečně začne připravovat na ples. Estrella jí pomáhá do krásné róby a l'anglaise, kterou jí pro tuto příležitost nechal ušít její otec. Elizabeth je ohromena tou mladou ženou, která na ni hledí z dlouhého zrcadla: hranatý výstřih odhaluje krémový pruh už ne tolik pihovaté kůže, napěněná krajka jí vystupuje těsně pod lokty, drobný květinový motiv se táhne po jemném modrém hedvábí ve zlaté niti. Vybrala si zvlášť tyto barvy, protože věděla, že jí budou slušet, ale zároveň si uvědomovala, jak moc budou ladit s Jamesovou slavnostní uniformou.

Lehce se otáčí sem a tam, oči rozšířené uznáním. Nikdy v životě nenosila něco tak úžasného. Estrella se dívá do zrcadla a narovnává lem objemných sukní. ,,Ještě jsem neskončila, slečno. Čas na vlasy."

To trvá mnohem déle, a i když už se nemůže dočkat konečného výsledku, Elizabeth zůstává nehybná, zatímco Estrella krotí její zamotané kadeře do rozmáchlého účesu, jemné kudrlinky jí rámují obličej a větší jí padají na rameno. Služebná pohlíží na svůj zdánlivě dokončený úkol s téměř hrdým výrazem, ale zatím nenechá Elizabeth, aby se na sebe podívala.

,,Ještě poslední věc, slečno."

Vezme hrst čerstvých modrobílých květů a perel, drobných, ale neobyčejně krásných, a chytrým použitím špendlíků je připevňuje na temeno Elizabethiny hlavy. Pak dovolí své paní, aby se podívala do zrcadla.

Výsledek je ohromující. Sotva pozná svůj odraz, tak dospěle vypadá. Elizabeth si jemně ohmatává lehce zarudlou tvář a dívá se, jak její zrcadlový obraz dělá totéž. Takže je to pořád ona. Zářivě se usměje.

,,Otec spadne ze židle!"

---

Ze židle sice nespadl, ale ona je jeho reakcí přesto potěšena. Weatherby Swann zalapá po dechu, když přechází práh jeho kanceláře a pokládá si ruku v rukavici na srdce. ,,Má drahá, tvá krása nemá obdoby."

Samozřejmě, že jí to řekl; je to její otec. Ale Elizabeth září. Vezme ji za ruku a jemně ji políbí na klouby. Jakmile ji pustí, ovine kolem něj paže v objetí, které je samý hedvábný volánek.

,,Děkuji, otče." Políbí ho na tvář. ,,Miluju tě."

Jeho sevřený výraz, když se odtahuje, znamená, že bojuje se slzami, a tak se Elizabeth nechá vyprovodit z místnosti neobvykle úzkostlivou slečnou Morrisovou. Zastaví se na chodbě, aby svou svěřenkyni důkladně prohlédla. ,,Už jste jedla?"

Elizabeth vlastně nejedla. Seděla u jídelního stolu vedle svého otce a probírala se jídlem. Ani nedojedla zákusek, což bylo něco tak neobvyklého, že dokonce i sluha uklízející stůl zvedl obočí.

Jen v odpověď přikývne.

Slečna Morrisová ji uvede k hlavním dveřím. ,,Vaši hosté začnou přicházet velmi brzy, a i když nebude vaší povinností vítat je u dveří, musíte být poblíž, aby vám mohli oznámit svou přítomnost." Laskavě se dotýká krajky, která zdobí Elizabetin výstřih. ,,Tak, jste připravena?"

V ženiných očích se pak usadí cosi skoro jako něha a Elizabeth přepadne náhlá přívětivost k její vychovatelce. Natáhne ruku a uchopí ji za obě ruce. ,,Když jste má učitelka, jak bych mohla nebýt?"

---

Jistě, hosté začnou přijíždět skoro hned. K Elizabeth se připojí její otec a je představena celé vyšší společnosti v Port Royal. Mnohé z nich poznává, ale mluvila jen s mnohem menším počtem, protože do dnešního dne byla podle jejich měřítek považována za dítě, a proto ji nezahrnovali do rozhovoru.

Rebecca Scottová a její rodina přijedou přesně v sedm hodin a Elizabeth se nesmírně ulevilo, když konečně mohla přivítat hosta svého věku. Becca je oblečena v oslnivě zelené a krémové róbě, a když se naklání blíž, aby políbila Elizabeth na tvář, zašeptá: ,,Už dorazil tvůj švihácký kapitán?"

Elizabeth vytáhne svůj nejnovější brisé vějíř, ten s perleťovou rukojetí, a s nesmělým úsměvem zavrtí hlavou. Chce zůstat a poklábosit se svou přítelkyní, ale po jejím boku se objevili další hosté a ona musí každému z nich věnovat svou individuální pozornost.

---

Kolem půl osmé dorazili skoro všichni hosté a Elizabeth se přesune do tanečního sálu, aby se s nimi začala družit. Přistupuje k ní několik jejích mužských hostů, kteří žádají, aby si je na dnešní večer napsala na taneční kartu, a ona je tou laskavou hostitelkou se vším všudy. Tanec bude začínat v osm, a i když už toho nacvičila dost na to, aby v něm teď byla dost zběhlá, pořád má nervy nadranc z představy, že bude skutečně tančit.

Ale je to nádherný druh nervů. Obklopena obdivnými tvářemi svých hostů, kteří se smějí a konverzují mezi sebou, je Elizabeth na vrcholu světa. Tohle je okamžik v jejím životě, kdy se všechno změní. Je teď ve společnosti, je to dospělá žena. K tomu se tak dlouho propracovávala. Teď začíná její budoucnost.

---

Má zpoždění. Má zpoždění a to ho štve. Technicky vzato to není jeho chyba; protože se vrátil teprve včera, čekalo ho mnoho práce a jako kapitán James nebyl schopen přenést úkoly na někoho jiného. Zároveň si však uvědomuje, že i když se jedná o zcela legitimní výmluvu, Elizabeth se tím pravděpodobně nenechá utišit.

Doufá, že bude mít tolik práce s ostatními hosty, že si nevšimne, že teprve vstoupil.

U dveří ho přivítá komorník, podobně jako vždy, ale tentokrát mu nepomůže z kabátu ani z klobouku, je to formální záležitost. Přikývne na pozdrav několika hostům, které míjí, a vydá se směrem k tanečnímu sálu, zcela nesvůj, obklopen tolika vznešenými cizinci.

Vždycky tak nesnášel plesy.

Ale pak, i přes ten dav, ji zahlédne. Elizabeth, zabraná do živého rozhovoru se slečnami Dunhamovými, je od něj několik desítek stop, mezi těmi všemi hosty, a přesto... je úplně dechberoucí. Zdá se, že ji něco pobavilo, a on by přísahal, že i přes hluk večírku téměř slyší její melodický smích.

Ztuhl na místě. Čas jako by se kolem něj teleskopicky pohyboval. Poprvé vypadá jako jeho Elizabeth a on je naprosto zničený.

Pak se ohlédne a její oči se upřou na něj. I z této vzdálenosti cítí teplo v jejím pohledu. Omluví se a vydá se k němu a James konečně přesvědčí své nohy, aby se pohnuly. Setká se s ní na půl cesty.

Zblízka si uvědomí, že je ještě tak mladá, ještě není ta okouzlující dáma, do které se kdysi zamiloval. Ale přesto je nádherná, oděná do modré a zlaté. Srdce mu pod žebry bolestně poskakuje, když mu podává ruku na pozdrav.

,,Kapitán Norrington. Jak milé, že jste se k nám připojil."

Uchopí její jemné, chladné prsty do svých a skloní se nad její rukou, přitiskne rty na její klouby, což už udělal nesčetněkrát, ale zároveň nikdy.

Když se narovnává, oči jí jiskří. „Promiňte, že jdu pozdě, slečno Swannová."

To mu vyslouží přívětivý úsměv. ,,Na tom nezáleží, kapitáne. Záleží na tom, že jste teď tady."

Stráví chvíli v pasti jejího pohledu a připadá si jako exemplář přišpendlený ve vitríně. Pak uslyší, jak se orchestr začíná rozehřívat.

,,Snad bych mohl dostat první volné místo na vaší taneční kartě?"

Elizabeth se roztomile ovívá; její odpověď je ryzí hedvábí. ,,Náhodou je vám mé první místo k dispozici."

Je to její debutový ples. Není možné, aby to byla pravda. Ledaže...

Schovala si první tanec pro něj.

V okamžiku, kdy si to uvědomí, Jamesovi poklesne žaludek, jak se mu srdce snaží vylézt hrdlem ven. Jako zázrakem se mu podaří říct: ,,Tak tedy, jestli vás to potěší, slečno Swannová." Podá jí ruku, když hudba začne hrát. ,,Smím vás požádat o tanec?"

---

,,Smíte."

A ještě o několik dalších, mám-li k tomu co říct, pomyslí si Elizabeth rozmrzele, když přijme Jamesovu nabízenou ruku a nechá se dovést na parket. Je o tolik větší než její, nemůže si nevšimnout, že je široká dlaň s dlouhými elegantními prsty příjemně teplá. Už se červená, když ji bere do náruče při prvních tónech valčíku.

To byl samozřejmě důvod, proč si ho vybrala pro první tanec. Poslední dva roky se málem zbláznila, když si představovala, jaké by to bylo, kdyby ji James držel v náručí, kdyby na ni sahal. A teď to dělá a odpověď je: znamenité. Je stejně nepřekvapivě zručný v tanci jako ve všech ostatních věcech.

Teprve když se k nim začnou přidávat další páry, má šanci se na něj podívat. Takhle zblízka vidí v jeho bezedných zelených očích zlaté skvrnky a je tím objevem naprosto okouzlena. Přistihne ji, jak si ho prohlíží, a obdaří ji jedním ze svých vzácných upřímných úsměvů, a tázavě zvedne tmavé obočí.

,,Zrovna jsem si říkala, kapitáne," odpoví ostýchavě, když se ladně otáčejí po místnosti, ,,že jste vynikající tanečník."

Při tom se James lehce začervená, což Elizabeth nikdy předtím neviděla, a cítí se mocná, že to způsobila.

„To je od vás laskavé, slečno Swannová."

,,Nejsem laskavá, spíš zvědavá," odporuje. ,,Kde jste se to naučil?"

,,Naučila mě to moje matka," odpovídá a Elizabeth se maličko uleví, že to nebyla nějaká jiná žena. ,,Ale to už je dávno."

Elizabeth si obdivně pobrukuje a v družném mlčení několik okamžiků pokračují, až dodá: ,,Dnes večer záříte, slečno Swannová."

Je polekaná a rozjásaná nad tímto přiznáním. Zdá se, že ho to také překvapilo, ale nyní je tak otevřený, tak upřímný... už se neusmívá, ale v koutcích očí, na rtech, se mu zračí silný cit.

Zoufale se snaží nedívat se mu na rty.

,,Děkuji, kapitáne," odtuší a s úlekem si všimne, jak je v místnosti horko.

,,Nejsem laskavý," odvětí s téměř lítostivým úsměvem, ale v tu chvíli orchestr přestane hrát a oba se rozejdou, aby zdvořile zatleskali. Elizabeth si přeje, aby ho mohla požádat, zda by v tanci pokračoval, ale druhé jméno na její taneční kartě už se k ní pomalu blíží, takže se spokojí s tím, že mu věnuje nízké pukrle, které jí James samozřejmě s úklonou vrací.

,,Budeme v této diskusi pokračovat později, kapitáne Norringtone?"

---

„Samozřejmě, slečno Swannová."

A pak od něj odpluje pryč, aby si zatančila Gavotte s nějakým mladým synem čerstvého majitele plantáže. James se plazí zpátky ke zdi a dychtivě se plíží pryč z dosahu slídivých očí. Bylo to tak příjemné, tak přirozené, držet Elizabeth za ruku. Což je směšné, protože kromě podobných shromáždění, kdy měl vůbec příležitost?

Docela živě si pamatuje, jak vypadala tahle oslava, když ho poprvé pozvali. Stejně jako nyní se necítil dobře v přítomnosti tolika urozených hostů a většinu večera se snažil vyhnout rozhovoru s nimi. Vzpomíná si, že tam byli i jiní důstojníci...možná se podívá, jestli i tentokrát přišli.

Když začne obcházet sál a nijak zvlášť se mu nechce manévrovat mezi změtí hedvábně a brokátově oděných těl, objeví se známá tvář. Nikdy se mu tolik neulevilo, když viděl Weatherbyho Swanna.

No... až na jednu výjimku.

,,Docela slušná účast," vtipkuje guvernér, když z podnosu, který je míjí, vezme dvě sklenky šampaňského a jednu Jamesovi podá. Není to jeho oblíbený typ pití, ale nechce vypadat hrubě, a tak to přijímá.

,,Jistě, pane."

Swannova tvář už je zarudlá, i když James si není jistý, jestli je to tím pitím nebo horkem v tanečním sále. Pravděpodobně od obojího trochu. Guvernér ukáže směrem k tanečnímu parketu, kde se Elizabeth směje a poskakuje kolem se svým nejnovějším partnerem. ,,Myslím, že jsem ji ještě nikdy neviděl tak šťastnou."

James si není jistý, co říct, a tak jen přikývne a Swann pokračuje: ,,Tolik se na to těšila. Jsem rád, že to jde tak dobře." Pak se otočí k Jamesovi a s tajemným pobavením se usměje. „Vzpomínám si, že jsem během plánování této akce několikrát zaslechl vaše jméno."

,,Pane?"

Ale guvernérův úsměv se jen rozšiřuje. ,,Děkuji, že jste přišel, kapitáne. Užijte si večírek." Pak se připojí ke skupině mužů shromážděných u stolu s občerstvením a nechá Jamese, aby v objetí mírné tísně a květinového parfému rozebral význam jeho slov.

James vždycky nesnášel plesy.