Z Á K L A D Y

Při jedné příležitosti je Will pozván do kapitánovy kanceláře, protože tam na něco zapomněl, ale nechce nechat Willa samotného na přehlídkovém molu. Jakmile se těžké dveře otevřou, Norrington zamíří ke svému stolu, zatímco Will nasává atmosféru a pak zadržuje dech, okouzlen scénou před sebou. Když obchází místnost, pevně svírá své věci a bere do ruky různé poklady, které jsou na policích a na zdech. Krátce se zastaví, aby ocenil úžasně detailní loď v láhvi, a pocítí náhlou bolest ze ztráty, připomene mu otce.

Pak si prohlíží mapy. Všechny možné, roztroušené nahodile po velkém stole uprostřed místnosti. Když se přiblíží, myšlenka se mu zatřepetá a zanechá v hrudi jen jakýsi hluboký pocit. Nebyl by schopen popsat, co to je.

Natáhne ruku a uctivými prsty se začne probírat mapami, opatrně, aby co nejméně rušil. Jaké dobrodružství tento muž zažil. ,,Byl jste na všech těch místech?" ptá se a pro jednou dovolí, aby mu do hlasu pronikly emoce.

Následuje několik vteřin ticha, v nichž Will slyší venku křik racků, tikot hodin, zvuk zvonu někde v přístavu. Začne sledovat tenkou tečkovanou čáru, která byla nakreslena na jedné z map, indiánské pobřeží, jak poznává. Touto cestou se kapitán vydal?

Když slyší, jak Norrington přechází místnost, nevzhlédne od svého průzkumu. ,,Na mnoho z nich ano."

Willovi se do očí derou horké slzy a on žasne nad jejich náhlým příchodem. Vypráví kapitánovi o svém otci, o tom, jak ho kdysi chtěl naučit plachtit, rybařit a číst mapy. Má pocit, jako by se nějaká jeho část rozpadala, jako by ztrácel a získával něco najednou.

,,Chtěl byste se to naučit?"

Ta otázka je vyslovena tak tiše, že si Will nejdřív myslí, že se mu to jen zdálo. Vzhlédne nahoru a zjistí, že ho kapitán pozoruje, tvář má děsivě upřímnou, dlouhé prsty opřené o desku stolu.

V tu chvíli Will věří, že nikdy nepoznal nikoho tak skvělého.

,,Ano, pane."

Zní to jako modlitba.

---

Večer, když odcházel z kapitánovy kanceláře, si Will dovolil letmou myšlenku, že kdyby měl někdy staršího bratra, chtěl by, aby byl jako James.

Druhý den se za tu důvěrnost trestá.

Ale něco se mezi nimi změnilo, i když Will netuší co. Odhodlaně se vrhne do tréninku, jak v kovářství, tak v šermu, konečně na sobě začíná vidět zlepšení, které ulehčí jeho tíhu trápení.

Po jednom z jejich sezení mu kapitán gratuluje a říká, že nikdy neměl lepšího žáka. Will se za ten kompliment stydí, ale zároveň cítí něco jako hrdost... dokud...

,,Počkejte... vy jste někdy měl jiného žáka?"

Kapitán se uculuje přes rameno, když se navléká do saka a směje se. ,,Ne, pane Turnere."

Je to poprvé, co ho Will slyšel vtipkovat. A o to víc Jamese miluje.

---

Po čase se Lizzie vrátí ze své cesty a první, co udělá, je, že předstírá nemoc a vyplíží se ho navštívit. I když ji Will určitě rád vidí, ohromuje ho, jak moc se za poslední měsíce změnila. Je teď vyšší, má dlouhé nohy a krk, vlasy jí padají z účesu a ladně se vlní přes klíční kost. Její pihy vybledly, protože strávila léto pod nepřítomným anglickým sluncem, a on se musí přemáhat, aby nezabloudil pohledem do jejího poprsí.

Myšlenka, že by s ní šel do svého pokoje, ho naplňuje panikou, rychle si sundá zástěru a navrhuje, aby se šli raději projít. Aspoň se na ni nemusí dívat.

Ale zjistí, že nemůže přestat. Září, když mu živě vypráví o vzrušujících kouscích svých prázdnin, oči se jí lesknou, hruď se jí dme. Když si k němu sedne a zpod dlouhých řas na něj hledí, Will netuší, co má dělat s rukama, které jsou teď kluzké potem.

Will se snaží vymyslet něco, co by řekl, co by ho rozptýlilo od toho, jak ho nevědomky mučí, a spokojí se s lekcemi u kapitána Norringtona. Zjišťuje, že je nadšený, když může toho muže vychválit, a Elizabeth se zdá být navíc uchvácená.

Nějakou dobu pokračuje, než ho přeruší a požádá ho, aby jí ukázal něco z toho, co se naučil. Takže se rozhlédne po vhodně dlouhém klacku a ukazuje jí, co se naučil. Je velkorysá, když mu lichotí, chválí jeho zručnost a formu. Will si je jistý, že jestli mu bude obličej hořet ještě víc, vzplane. Zanedlouho trvá na tom, aby se k jejímu hlasitému zklamání vrátili. Opravdu se musí vrátit do práce, ale co je důležitější, není si úplně jistý, jestli se mu líbí ta nová moc, kterou nad ním má.

---

Během jedné z delších plaveb posílá kapitán Norrington Willovi balíček. Přijde domů z nějaké pochůzky a najde balíček na pracovním stole, adresu napsanou přes hnědý papír šikmým, pavoučím písmem. Will to odnese nahoru, aby si balíček rozbalil, a zjistí, že je to kniha. Robinson Crusoe. Otevře obálku a uvnitř najde zastrčený vzkaz.

Pro nalezení dobrodružství ve světě. Doufám, že si ji užijete stejně jako já. - J. Norrington

Will je z toho dárku zmatený a víc než trochu dojatý, protože si nepamatuje, kdy mu naposledy někdo dal dárek, ale... on nečte. Není to tak, že by to neuměl, jeho matka byla velmi neoblomná, pokud šlo o jeho školní docházku v Anglii, ale od té doby, co přijel do Port Royal, se do knihy ani nepodíval. Četba ho nikdy příliš nelákala, ale když listuje v románu, myslí si, že by to mohl být dobrý začátek. Když už pro nic jiného, tak proto, aby měl něco společného s Jamesem.

Zpočátku to jde pomalu; Will frustrujícím způsobem vyšel ze cviku, ale než se Neohrožená vrátí, knihu má dočtenou. Přinese si ji s sebou na další lekci, chce mu ji vrátit, ale James zavrtí hlavou.

,,Byl to dar, pane Turnere, a kromě toho, každý člověk by měl usilovat o to, aby měl vlastní knihovnu."

Will se zeptá, jestli on nějakou má, a James se kradmo pousměje, než ho odvede zpátky do kanceláře a ukáže na poměrně velkou knihovnu v rohu, která je přeplněná svazky všech velikostí a barev. Will se diví, že si toho předtím nevšiml.

,,Klidně si půjčte, co chcete," nabízí mu velkoryse kapitán s prsty propletenými za zády, jak už to tak dělává. ,,Pokud je vrátíte zpátky."

Willem při této vyhlídce projede vzrušení a on si vybere jeden z kratších svazků. Ukázalo se, že je to hra, která začíná velkou bouří a končí odpuštěním. Zvládne ji přečíst celou za jednu noc.

Během příštího roku Will nashromáždí hromady vlastních knih, které zaplní povrch jeho malé místnosti. Don Quijote, Odyssea, několik dalších děl Daniela Defoea, který se stal jeho oblíbeným autorem... nachází útěchu v jejich řízných stránkách.

A víc než to, konečně začíná znovu snít.

---

Ale ne všechno jde tak dobře. Jak se Elizabeth věnuje lekcím, jak být elegantní mladou dámou, má čím dál méně příležitostí ho navštěvovat. Chybí mu, ale její přítomnost je také nepříjemnou připomínkou jeho a jejího postavení.

Je krásná, vzrušující svým požitkem ze života a ze všech radostí, které v něm lze nalézt, ale jemu přichází potápějící se poznání, že ji nakonec musí nechat jít. Ona nikdy nemůže být jeho, v žádné definici toho pojmu, a ani jednomu z nich by neprospělo, když v tom budou pokračovat.

Pro něj je to kvůli naprosté agónii, v níž se nyní nachází, když si uvědomuje, jak ho přitahuje, a pro ni... no, prostě by nebylo dobré, aby byla bez doprovodu přistižena ve společnosti kovářova učně.

Začne být chladný a udržuje mezi nimi úctyhodnou vzdálenost. Také o ní začíná mluvit jen jako o "slečně Swannové", za což si jej zprvu dobírá, a pak mu nadává, když ji tak nepřestává titulovat. Ale on se nenechá zviklat, ať trucuje, jak chce. Zabíjí ho svou blízkostí a kromě toho musí najít způsob, jak jednou žít bez ní.

Což nakonec bude spíš dřív než později. Slečna Swannová neschvaluje jeho rozhodnutí, a její návštěvy se velmi rychle úplně zastaví.

Stalo se tak, jak zamýšlel, ale Will si pořád nemůže pomoct a je z té ztráty nešťastný.

---

Časem začne Will hledat jiná přátelství, aby zaplnil díru, kterou po sobě slečna Swannová zanechala. V práci je více společenský, navazuje přátelství s ostatními obchodníky nebo námořníky v jeho věku a libuje si v nich. Zvou ho na skleničku a na hazard, a i když ho to příliš nebaví, Will se nemůže dočkat, až půjde s nimi. Konečně žije svůj život a touží po společnosti lidí.

Jsem připraven, pomyslí si v noci a dívá se z okna na hvězdy. Teď poplujme dál za horizont.