R Ů S T

Na začátku léta dostává James dopis, který je poněkud odlišný od všech předchozích. Otevře jej a v něm najde druhý, menší kus pergamenu. Ten větší je velmi podobný všem ostatním, je příjemným zpestřením její rodinné návštěvy, ale ten druhý je něco úplně jiného a lze usuzovat, že jej sem vložila bez vědomí slečny Morrisové.

James si dopis přečte a cítí, jak mu tuhne krev v žilách.

Nemám tu moc prostoru na to, abych zacházela do velkých detailů, ale uvědomila jsem si, že Vás musím požádat o obrovskou laskavost. Zatímco jsem byla pryč, psala jsem dopisy jinému svému drahému příteli a jeho odpovědi přestaly přicházet. Mám o něj strach. Prosím, zkontrolujete, jestli je v bezpečí? Jmenuje se William Turner. Pracuje pro kováře. Pamatujete si, jak jste ho zachraňoval na naší cestě z Anglie?

Jste jediný, komu můžu věřit.

Děkuji.

James se potácí, jako by dostal ránu. Natáhne ruku, aby ustálil rovnováhu, a znovu si přečte dopis, jen aby ucítil, jak mu hrdlem stoupá žluč.

Turner.

Stará nenávist se na něj řítí jako vlna a Jamesovy prsty se třesou, aby sevřely jílec meče... nebo hrdlo láhve. Klesne do křesla a zaboří obličej do dlaní, aniž by mu záleželo na tom, jak mu to rozcuchá paruku.

Zasraný William Turner.

Samozřejmě. Měl vědět, že bude v kontaktu s tím chlapcem. Dokonce i v tomto svém druhém životě, kdy se jí věnoval víc než kdy předtím, byl James pryč tak často jako nikdy dřív. A proč by mu měla říkat o svých dalších vztazích?

Je to blázen. Zatracený blázen.

Pokud byl James pro Elizabeth v dětství pod její úroveň, Will byl ještě níž. Co by byl kovářský učeň proti velkému kapitánu Norringtonovi, pýše karibské flotily? A navíc byl sirotek. Za ta léta se s Turnerem občas vídal, ale přirozeně ho nikdy nevnímal jako hrozbu.

Jaká to bývala neskonalá arogance. Stálo ho to všechno.

Ale co může dělat? Je nepopiratelné, že Elizabeth riskovala, aby mu poslala tuto žádost. Mohl by odmítnout. Nebo může předstírat, že ji nikdy nedostal.

Jste jediný, komu můžu věřit.

Bezpochyby. Jejímu otci by se takové spojení rozhodně nelíbilo. Jakkoliv ho však tato připomínka dalšího bytí jeho soka rozčiluje, Elizabeth mu věří. A nejen to, je v tísni.

Bylo by malicherné, kdyby ji zapřel. Byla by to zbabělost. Byla by to slabost charakteru. A i když je jedna jeho polovina připravena tuto slabost přijmout, James se rozhodně nerozpakuje. Tentokrát dělá věci jinak.

Už žádné utíkání.

Je čas vybrat si stranu.

---

Kovárna Johna Browna je podobná té, kterou si pamatuje. Je vklíněna do špinavého kouta ulice poblíž doků a je zcela nezajímavá, až na to, že James ví, že za jejími zdmi číhá muž, který je zodpovědný za zničení jeho života.

Ale to není správné, že? Není to muž. Ještě ne. A Jamesův život je stále velmi nedotčený.

Vzchopí se a strčí do dveří.

Chvíli trvá, než se jeho oči přizpůsobí šeru, pachy železa, pilin a oslí moči mu útočí na nos. James překročí práh a vstoupí, prohlíží si vysoký strop a nářadí lemující stěny. Uslyší šoupání a nakonec očima ulpí na postavě poblíž kovárny. Když přikládá do ohně, otočí se zády k Jamesovi, pod paží drží pár polen. James za sebou hlasitě zavře dveře, aby ohlásil svou přítomnost, a chlapec se otočí.

Je mladý, ještě nemá široká ramena a pod ušpiněnou košilí vypadá jako kostra. Obličej má špinavý, ale hladký, stále měkký, jak na něm lpí mládí. Ale je to Turner.

Will na něj nechápavě zamrká, než pronese hlasem, který se teprve začíná měnit: „Pan Brown tady není. Vrátí se až zítra."

James přichází s nuceným klidem, ruce za zády, očima bloudí po místnosti. ,,Tak to mám štěstí, že jsem si nepřišel promluvit s panem Brownem."

,,Pane?" Chlapec to zřejmě nechápe, stojí na stejném místě, dokud James není jen pár metrů od něj.

,,Předpokládám, že by bylo na místě se představit," začne James, ale Turner zavrtí hlavou.

,,Já vás znám, pane. Předpokládám, že vás zná většina Port Royal."

Takhle zblízka James vidí, jak Willovi trčí z brady první vousy. Vidí, že to, co vyčetl z jeho postoje jako lhostejnost, je ve skutečnosti pečlivá strnulost.

Chlapec se ho bojí.

James s tím může pracovat. ,,I tak." Natáhne ruku. ,,James Norrington, k vašim službám."

Turnerovy oči se na okamžik rozšíří panikou, než si otře své vlastní ruce o zástěru a přijme stisk ruky. ,,Will Turner."

Hlas mu trochu přeskakuje, ale stisk má silný. Hodnej kluk.

James se představí a vrátí se ke svému prohlížení kovárny. ,,Byl jsem vyslán naší společnou známou, abych zjistil váš stav."

Turner opět vypadá beznadějně ztraceně, nervózně si okusuje nehty, dokud mu konečně nedojde, co se to děje, a natáhne ruku, aby si stiskl kořen nosu. ,,Elizabeth."

Jamesem projede bílá zuřivost, když slyší její jméno vyslovené jeho hlasem. James sám se od svého návratu neodvážil ani zašeptat její křestní jméno, dokonce ani když byl sám. Hrozí, že se ta vražedná černá jáma, která v něm kdysi žila, otevře a oba spolkne, a Jamese málem napadne, že by mohl chlapci probodnout srdce mečem.

Turner si však uvědomil, že šlápl vedle, zrudne a zakoktá: ,,Já - já myslím slečnu Swannovou. Ona - ona vás poslala, že?"

James se od chlapce odvrátí a předstírá zájem o vystavenou sadu podkov, aby zakryl, jak se mu třesou ruce. ,,Přesně tak."

Turner vzdychne, sundá zástěru a opře se o dřevěnou podpěru. ,,Je mi líto, že jste vážil takovou cestu. Jsem v naprostém pořádku, jen... jsem neměl čas reagovat na její dopisy."

Jeho tón je tak váhavý, že se James otočí, aby si ho prohlédl. Chvíli si chlapce prohlíží od hlavy k patě: jeho začouzené lokty, mozoly na prstech... modřiny vykukující zpod límce košile.

A James se stydí.

Stydí se za svou nenávist, svou zášť a svou pýchu. Chlapec stojící před ním není o nic zodpovědnější za své minulé trápení než mariňáci, které cvičí v pevnosti. Jamesovi bylo teprve dvanáct, když ho rodiče nechali u námořnictva, ale stále měl jejich vliv a styky, stále měl své postavení.

Will nemá nic. A nikoho. Nikoho kromě Elizabeth.

,,Nejsem tu, abych vás káral, pane Turnere, jsem tu, jen abych se přesvědčil o vašem zdraví." Chlapec se dívá Jamesovi do očí.

James znovu sepne prsty za zády. ,,Baví vás vaše práce, pane Turnere?"

Zdá se, že Willa ta otázka překvapila. ,,Ano, pane. Předtím jsem v tom nebyl vyučený, pane. Ale pan Brown připouští, že mám nějaký syrový talent."

James začne pomalu přecházet po místnosti. ,,A je tohle to, co jste chtěl dělat?"

Turner svraští obočí a odstrčí se od sloupku. ,,No, ne vždycky, pane. Ale nechápu, co na tom záleží."

A v tom je jádro věci, pomyslí si James. Zatímco Elizabeth se bouří proti svému postavení a chování, které se od ní očekává, Will se tomu zcela odevzdal. Jeho budoucnost je vytesána do kamene a nosí ji kolem krku na železném obojku, který ho táhne dolů, hrbí mu ramena a tupí oči.

,,Co nejradši děláte?"

,,No," zašoupe Turner nohama a ukáže na dřevěný stůl u zdi. ,,Většinou mě pan Brown nechává dělat hřebíky a nástroje a tak -"

,,Neptal jsem se, co vás pan Brown nutí dělat," skočí mu James do řeči. ,,Ptal jsem se, čemu dáváte přednost."

Chlapec chvíli přemýšlí, znovu si kouše nehty, než přizná: ,,Zbraně, pane. Rád dělám dýky. Jednou bych chtěl vyrábět meče."

„Meče,“ přikývne James. ,,Obdivuhodný cíl, pane Turnere."

Willovy rty zdobí stín úsměvu. ,,Děkuji, pane."

Jamesovi probleskne hlavou myšlenka a rozbije se křídly o lebku. Taková, která by ho šokovala, kdyby jí dal čas na něco víc, než aby jen způsobila žaludeční nevolnost, a pak se zeptá: ,,Víte, jak s nimi zacházet?‘

Will zavrtí hlavou. ,,Ne, pane."

,,Chtěl byste se to naučit?"

Otázka je oba zaskočí a Will se poprvé od chvíle, kdy spolu začali mluvit, napřímí. Jamesovi se daří skrývat překvapení uvnitř.

,,No ano, pane, ale kdy bych měl čas? Mám tady své povinnosti a pan Brown asi nebude -"

„Toho vznešeného pana Browna nechte na mně,“ přeruší ho James s nádechem pohrdání. ,,Pošlu pro vás, jakmile to zařídím."

A s tím se James krátce rozloučí, je ze dveří a už v polovině ulice, než si Will Turner vůbec uvědomí, co se stalo.

---

Příští týden je oba najdou na cvičišti v pevnosti. James si svlékl kabát, přehodil ho přes zeď ve výši pasu a nasadil si klobouk. Už je večer, takže tu nejsou žádné zvědavé oči, které by je pozorovaly, ale ještě zbývá asi hodina slunečního svitu a James má v úmyslu ji využít co nejlépe. Podá Turnerovi cvičný meč a začne tím, že ho naučí základní polohy, jak držet jílec, co s nohama. Základy.

Will je zprvu frustrovaný, když mu to nejde hned, ale dává si pozor, aby to neřekl. Klade krátké, objasňující otázky (Takhle? A pak?) a tráví většinu hodiny s obočím svraštělým soustředěním.

Když lekce skončí, chlapec se omlouvá, že je natvrdlý a neschopný. Ale James ho zastaví a ujistí, že se mu daří dobře. Řekne Turnerovi, aby si s sebou vzal cvičný meč a že se s ním uvidí za tři dny.

A tak začínají jejich dvoutýdenní lekce. Pokud Jamese povinnosti nevyvedou na moře, scházejí se po směně bez přestání, dokud neztratí sluneční svit. James shledává Turnera pravděpodobně nejveselejším mladým mužem, jakého kdy potkal. Chlapec je houževnatý a v následujících měsících se neustále zlepšuje.

---

Během jedné z jejich lekcí James koutkem oka zahlédne poručíka Gilletta, jak se opírá o zeď vedle místa, kam si odložil svůj žaket. Turner je tak soustředěný, že si jejich publika ani nevšimne. James dá chlapci seznam manévrů, které si může mezitím nacvičit.

Když si Gillette natahuje rukávy kabátu, drze podotýká: ,,Přemýšlel jsem, kam jste se vytratil. Chápu, toto bylo mnohem zábavnější, než se se mnou jít napít."

James po něm šlehne pohledem. ,,Není to kovářův chlapec?"

,,Jeho učeň," opraví ho James a nasadí si klobouk.

,,Aha. A k čemu by kovářův učeň potřeboval lekce šermu?"

,,To nevím jistě, poručíku," prohlásí James s tím nejlepším zničujícím pohledem a tentokrát je Gillette vyděšený.

,,Promiňte, pane. Nechtěl jsem vás urazit."

„Považuj to za laskavost příteli,“ povzdechl si James. ,,Teď už žádné vyzvídání."

Poručík jen stěží skrývá svůj úsměv. ,,Ano, pane."

---

Je zvláštní, pomyslí si James, jak moc ho ta doba s mladým Turnerem ovlivnila. Zpočátku to dělal jen proto, že řekl, že to udělá, a neobtěžoval se pátrat v tom proč. Ale jak čas plyne a James se dívá, jak Willova zručnost roste a jak mu to narovnalo páteř a dalo mu to smysl, nemůže si pomoct a přemýšlí i o změnách v sobě.

Jednoho večera se James musí vrátit do své kanceláře pro něco, co zapomněl dříve dokončit, a Will se nabízí, že ho bude následovat, aby mohli začít hned potom. Když vcházejí dovnitř a James přechází ke svému stolu, Will pomalu obchází místnost a svým odměřeným způsobem zkoumá její obsah.

Pak jeho pohled spočine na stole uprostřed a opatrně se přiblíží, v očích cosi podobného úctě. James periferním viděním sleduje, jak Turner jemně listuje mapami a dává pozor, aby nedělal hluk.

,,Byl jste na všech těch místech?"

Jamese přepadne náhlé deja vu. Neptala se ho Elizabeth před rokem na totéž? Vidí, jak chlapcův prst opisuje tečkovanou čáru, kterou nakreslil u pobřeží Indie. Přesně tou samou cestou, kterou šly její prsty.

Stejnou cestou plul James v mládí.

Proti své vůli se zachvěje.

,,Na mnoho z nich ano." Stojí, váhavě se přibližuje, bojí se, že když se pohne příliš rychle... vlastně si není jistý, čeho se vlastně bojí.

Pak se Turner usměje, toužebně. ,,Můj otec byl námořník. Obchodník," vysvětluje, aniž by vzhlédl od svého průzkumu. ,,Říkával, že mě vezme s sebou, až budu dost starý. Naučí mě všechno, co uměl. Plavit se, lovit ryby... číst mapy."

James přiloží špičky svých prstů k pergamenu a v jeho nitru probublá nepopsatelná emoce. Je to jako pýcha.

,,Chtěl byste se to naučit?"

Will vzhlédne, jeho pohled je téměř prosebný. ,,Ano, pane."

---

Ten večer necvičí žádný šerm. Místo toho James stráví následující tři hodiny tím, že Willovi ukazuje, jak číst zeměpisnou délku a šířku, jak rozeznat vzdálenost, jak pomocí hvězd triangulovat svou polohu. Když chlapec konečně zamíří domů, zastaví se ve dveřích a na znamení díků se usměje. Jakmile odejde, James se zhroutí do křesla a zahledí se do prázdného krbu.

O půl hodiny později se dotkne své tváře a zjistí, že pláče.

A v tu chvíli si James uvědomí, jaké city k této mladé Elizabeth ho trápí, protože je teď cítí i k Willovi. Ta něžná představa, že chce pomoct. Chce tam být. Chce stavět pro ně a s nimi a...

James nikdy neměl mladšího sourozence. Vlastně ani starší neměl. Teprve když si začal budovat jméno, začal se o něj zajímat jeho bratr a jeho sestra... no. Nemluvili spolu už mnoho let. Napadá ho, že kromě matky nemohl James s žádným přesvědčením říct, že věří, že ho jeho rodina vůbec miluje. Rozhodně ho nikdy nepotřebovali.

Ale tady, teď, mezi Gillettem a Theem a Weatherbym Swannem a Elizabeth a dokonce Williamem Turnerem... konečně našel někoho, kdo ho potřebuje.

Našel si rodinu.