D A R Y

Ten den je James uvězněn pozdě do večera v pevnosti, kde proběhla nějaká malá vzpoura ve vězeňských celách spojená s brzkým návratem jedné z jejich výzvědných lodí, která náhodou narazila na skupinu pašeráků rumu. Je skoro sedm hodin, když vystoupí z kočáru a vystoupá po schodišti k hlavním dveřím Swannových.

Otevřou se dřív, než stačí zaklepat, pěst mu visí ve vzduchu.

Na druhé straně prahu stojí sama Elizabeth, zahalená do smetanově zbarveného hedvábí, se zlatými kadeřemi navršenými podle poslední módy na hlavě. Vrhne na něj vážný pohled, ale v očích se jí zračí veselí. ,,Jdete pozdě, kapitáne Norringtone."

James posune balíček pod paži a hluboce se ukloní. „Tisíckrát se omlouvám, slečno Swannová. Drželi mě v práci."

Zdá se, že je spokojená, že je přiměřeně lítostivý, a ustoupí stranou, aby mu umožnila vstup. ,,Slyšela jsem vás přicházet po chodníku," řekne na vysvětlenou, i když si o to neřekl. ,,Jsem ráda, že jste ještě přišel."

„Slíbil jsem to, slečno Swannová. A já své sliby vždycky plním." Není to tak úplně pravda, ale on se rozhodne, že v tomto novém životě to tak bude, a proto není lhář.

Pořád se cítí jako lhář.

Elizabethin zářivý pohled sklouzne k jeho balíčku. ,,Co to je?"

,,Aha," podívá se na hnědě zabalený balík. ,,Vlastně je to pro vás. Dárek k narozeninám."

Její oči tančí, když od něj bere dar. ,,Co je to?"

James se škádlivě usměje. „To musíte zjistit sama, slečno Swannová."

Chvíli se zdá, že přemýšlí, jestli by ho neměla otevřít teď a tady, ale James ji přeruší, když mu tentýž upjatý komorník z dřívějška svlékne žaket. ,,Prokázala byste mi tu čest a doprovodila mě do jídelny?"

Ona to udělá a James se přistihne, jak ho ostatní hosté vítají, shromážděni kolem stolu; prázdného, když ho viděl naposledy, ale nyní téměř plného. Je tu pan Fitzwarren, přední přístavní obchodník, a jeho manželka, Frederick Reeve, politik a přítel guvernéra Swanna, dva další muži, které James poznává, ale nepamatuje si jejich jména a ženy, co jsou zřejmě jejich manželky, a jedna z nejvýraznějších matrón ostrova, paní Dunhamová a její dvě dospívající dcery, které byly umístěny na opačném konci stolu vedle Elizabeth.

Jakmile se James posadí, podává se první chod a on se stydí pomyslet, že na něj možná čekali. Během jídla si zdvořile, i když nudně vyměňuje novinky s ostatními hosty. Jeden z těch pánů, které neznal, pan Randall, je zatraceně odhodlaný vést všechny řeči k prosperitě svých cukrových plantáží, zatímco jeho žena chce místo toho mluvit jen o tom, jak dobře se vdala každá z jejích tří dcer. James naviguje jejich řeč odpovídajícími jednoslovnými odpověďmi a důrazným pokyvováním hlavou, zatímco si přeje být kdekoliv jinde.

Ale pokud je mu to nepříjemné, není to nic ve srovnání s Elizabeth. Koutkem oka ji pozoruje, jak se snaží zaujmout hosty. Obě slečny Dunhamové se o svou hostitelku příliš nezajímají, obratně se vyhýbají jejím pokusům o konverzaci a místo toho tráví většinu jídla klábosením mezi sebou. Paní Dunhamová je však víc než šťastná, že může Elizabeth předat moudrosti, a pořád dokola vykládá o tom, co a jak se sluší na mladou dámu. Pozná, že se nudí stejně jako on, a při těch několika příležitostech, kdy se jí podívá do očí, na ni vrhne kradmý smířlivý výraz.

Weatherby Swann prožívá mnohem velkolepější chvilky, ale tváře mu zrudly od vína, které pil, když se směje politickým vtipům svých přátel. James většině z nich rozumí, jen mu nepřipadají vtipné. Téměř se zasměje jen tehdy, když paní Fitzwarrenová omylem upustí perlovou náušnici do pudinku a ta se jí rozstříkne na drahé večerní šaty. Všichni předstírají, že si toho nevšimli, dokonce i samotná paní Fitzwarrenová, a Jamese zarazí ta nevýrazná směšnost toho všeho.

Vždycky tak nesnášel večírky.

Po jídle se shromáždění odebere do přijímacího pokoje a pohodlně se usadí do skupiny uspořádaných křesel čelem ke klavíru. Slečna Morrisová se posadí za nástroj a začne hrát, zatímco Elizabeth sama zpívá a vystupuje pro své hosty. Je talentovaná, přemítá James. Její zpěvný sopránový hlas je příjemný, ale právě její čirá radost z vlastní zručnosti činí prezentaci tak příjemnou.

Zpočátku se zdá poněkud neklidná, protože nikoho ze svých hostů moc dobře nezná. Ale jakmile začne a nechá své nacvičené znalosti tónů převzít, začne se bavit, libovat si v tom, jak se všichni zastavují, aby věnovali pozornost jen jí. Některé věci se nikdy nezmění.

Guvernér Swann je nadevše hrdý, na jeho tváři je patrná náklonnost, paní Randallová uznale zavře oči, a dokonce i mladé slečny Dunhamové si přestanou šeptat a broukat. Když skončí, místnost propukne ve skromný potlesk a James si pomyslí, že jestli Elizabeth zazáří ještě jasněji, všichni vzplanou.

Tleská hlasitěji, než by se snad slušelo.

Ještě později jsou muži pozváni do guvernérovy pracovny na skleničku před spaním, a přestože James touží odejít, jde za nimi a nabízí dámám zdvořilé ,dobrou noc'. Elizabeth se s nimi loučí bez jediné chybičky, obraz elegantní dámy hostitelky... i když hravá záře v jejích očích efekt kazí a těm, kdo ji vidí, připomíná jejích necelých třináct let.

James nezůstane ani celou další hodinu. Unavený společností a hojným kouřem z doutníků vypráví, že je vzhůru od velmi časného rána, což je pravda, a že na něj doma čeká práce, což není pravda. Trvá na tom, když guvernér začne vstávat, že se může vyprovodit ke dveřím sám a přeje jim všem dobrou noc.

Když si v hale osvětlené lampou obléká kabát, zaslechne šeptané, ale naléhavé: ,,Pssst!"

Otočí se a spatří Elizabeth, jak sedí na schodech, bosá, ale stále ve večerním, s rozbaleným dárkem na klíně. Její tvář je ve slabém světle téměř cherubínská. Stojí na dolním schodu a podává mu ruku.

Když se blíží, zavře atlas a obdaří ho srdceryvným úsměvem. ,,Děkuji," prohlašuje s tlumenou upřímností. ,,To je skvostný dar."

James si je jistý, že si to chvění v jejím hlase jen představoval. „Jsem rád, že souhlasíte, slečno Swannová."

Znovu se na něj podívá a konečky prstů pohladí barevnou vazbu. ,,Kde jste ho vzal?"

Chodbou se nese mužský smích a James se zakloní, aby viděl, že dveře do pracovny jsou stále ještě trochu pootevřené, jak je zanechal. Povzdechne si, vědom si toho, jak nevhodně by toto vypadalo, kdyby na ně někdo narazil, ale pohled v jejích očích je tak jemně prosebný, že odpovídá zcela proti své vůli.

,,Poslal mi ho můj starší bratr. Po mém povýšení na poručíka."

Krátce svraštila obočí. ,,Takže... je pro vás cenný?"

James se uchechtne a pokusí se o uklidňující úsměv. ,,Můj bratr a já si nejsme nijak zvlášť blízcí. Nepochybně neměl jinou představu, co mi má dát. Od té doby jsem získal několik dalších. Všechny jsou podrobnější nebo přesnější."

Když na něj v odpověď mrkne, dodá: ,,Kdysi jsem to ale měl moc rád. A myslel jsem si, že kdyby to mohl někdo ocenit stejně jako já, byla byste to vy, slečno Swannová."

Elizabeth se na něj znovu něžně usměje a srdce se mu bolestně sevře v hrudi.

,,Ano. A já se o něj velmi dobře postarám."

Pak ho vezme za levou ruku, drží ji ve svých teplých, jemných kostnatých prstech a James se nehýbe, odolává náhlému nutkání otočit se, utéct a nikdy se nezastavit.

,,Díky, že jste můj přítel."

I když se vyhýbá koktání jako blázen, jeho hlas je pro jeho vlastní uši stále slabý. „Je mi ctí, že mě za něj považujete, slečno Swannová."

Pustí mu ruku a on ji nechá klesnout k boku a mimoděk si protahuje svaly, jako by ho popálila. Možná ano.

Ale zdá se, že si Elizabeth jeho agónie nevšimla, objala si atlas oběma rukama a přitiskla si ho k sobě. ,,Přijdete brzy na návštěvu?"

James se lehce ukloní a položí si pravou ruku na srdce. „Jakmile budu moci, slečno Swannová."

---

Poslední hosté odešli a služebnictvo už šlo spát. Guvernér Swann usnul ve svém oblíbeném wingbackovém křesle ve své pracovně a Elizabeth přehodí přes svého otce jemnou vlněnou přikrývku, něžně ho políbí na tvář, než zhasne lampu a bosá vykročí po schodech do svého pokoje.

Vyskočí na postel a strká do hromady pergamenů a knih, které má rozházené po peřině. Nohy složí pod sebe, vyklouzne z rukávů županu, pečlivě naskládá kresby, než je zasune zpátky do skicáku a položí na noční stolek. Pak si ten večer už poněkolikáté lehne na břicho, kope nohama do vzduchu za zády a pomalu listuje stránkami patrně nejlepšího dárku k narozeninám, jaký kdy dostala.

Elizabeth obdivuje pestrobarevné ilustrace, očima mapuje linie zeměpisné délky a zeměpisné šířky. Představuje si, jaké by to bylo, plavit se na tak nádherná, exotická místa: do Číny, Indie, Singapuru... kdyby jen bylo vhodné, aby mladá dáma vstoupila do námořnictva! Pak by mohla vidět všechna ta místa a další, zaplést se s piráty, bojovat s Francouzi. Spokojeně si povzdechne, protože aspoň ve snu může být volná, otočí na první stránku a zastaví se, aby uctivě přejela prsty po slovech, která tam byla napsaná jemnou rukou.

Abyste při svých dobrodružstvích nikdy neztratila cestu. J.N.

Přejede po křivce jeho prvního iniciálu a usměje se.

Ne. Teď už si je jistá. Nikdy nedostala tak velkolepý dar.