K R Á L

,,Ve městě jsem si vyzvedla nějaké zásoby," prozrazuje Elizabeth, když si obléká kalhoty. James se usilovně snaží soustředit na slova, která říká, a odpovídá stále výmluvným „Hm“, což mu na oplátku vyslouží vědoucí úsměv. Popadne odhozenou lněnou košili, přejde místnost, přehodí oděv přes opěradlo dřevěné židle a pak shrábne balíčky, které tak nekompromisně upustila, když ho spatřila vzhůru.

,,Oblečení," upřesňuje. ,,Počítala jsem s tím, že si nebudeš chtít půjčit něco od Jacka."

Je to pravda a má dost rozumu, aby byl vděčný... ale stopy, které jí zanechal na klíční kosti, jsou mimořádně rušivé.

Musí vzít jeho mlčení za váhání, protože si zhluboka povzdechne a přistoupí k němu, aby mu přitiskla raneček na nahou hruď. ,,Aspoň je zkus, ano? Jsem si docela jistá, že jsou ve tvé velikosti."

A má pravdu; jsou. Jakmile je řádně oblečený, dá mu pusu. James si všimne lesku stříbra, které svírá v ruce, a kývne směrem k němu. ,,Co to tam máš?"

,,Aha, tohle?" Rozevře pěst, aby odhalila břitvu, a rty se jí roztáhnou do přihlouplého úsměvu. ,,Myslela jsem si, že se budeš chtít oholit."

James nabídku zvažuje, opravdu zvažuje. Nikdy neměl tak dlouhé vousy, alespoň ne v této časové linii, a představuje si, že musí vypadat jako pěkný darebák. Ale když nic jiného, aspoň splyne s okolím. ,,Obávám se, že jsem k tomu přilnul," říká a hladí se po bradě. ,,Kdysi mi někdo řekl, že mi to sluší."

Když odkládá nástroj, v očích jí zajiskří. ,,Dobrá. Ale věřím, že by bylo na místě je zastřihnout."

Mohl se o zmíněný střih postarat sám, ale Elizabeth mlčky naléhá, posadí ho na židli a s nůžkami v ruce se točí kolem něj. Kde je vzala, ho nenapadne se ptát, až příliš ho uchvátil způsob, jakým si brouká skladbu, kterou mu jako dívka hrávala na piano.

Když tento úkol dokončí a začne mu česat vlasy, začne být James značně nesvůj, vůbec není zvyklý na to, aby se o něj někdo tak prokazatelně staral. Nemá však to srdce ji zastavit, hra na domácnost mu připomene všechny ty pomýlené fantazie, kterými se kdysi zaobíral, fantazie o tom, jaký bude jejich společný život v Port Royal. Když se na to teď zpětně dívá, nemůže si pomoct a cítí se kvůli nim provinile. Jak důležité se pro něj staly. Tak důležité, že o ni málem přišel znovu.

Není mu však dovoleno zdržovat se v takovém sentimentálním stavu dlouho. Elizabeth mu drží bradu mezi palcem a ukazovákem a s vyčkávavým výrazem si prohlíží práci, zatímco mu otáčí hlavu sem a tam. James se na židli otáčí, aby sledoval její pohyb, když ho opustí, a vrací se s poslední nabídkou: lesní zelený žaket se zlatými knoflíky a lemováním.

,,Protože ten tvůj byl zničený," upřesňuje náhle nezvykle zdrženlivě.

James stojí a jen o vlásek se mu podařilo spolknout odmítnutí tak skvělého daru. Místo toho se ptá: ,,Koupila jsi ho tady? V Zátoce vraků?"

,,Ne," odpoví tajemně. ,,Nemusela jsem to vůbec kupovat."

Mohl se jí na to ještě vyptávat, ale když na něj mrkne, pustí se do oblékání sama. Pochybovačně vklouzne do oděvu, ale jeho příjemná tíha na ramenou a dokonalost materiálu rozptylují všechny námitky, které by mohl mít ohledně neznámého způsobu získání takové nádhery. Stejně jako Elizabethin láskyplný postřeh, že dokonale ladí s jeho očima. Žár, který kompliment vyvolává v jeho tvářích, je vyloženě směšný. Jako by to byl nějaký ustrašený kluk. Snáší to s veškerou důstojností, kterou dokáže sebrat, což znamená, že s vůbec žádnou.

Ale Elizabeth si jeho zápasu nevšímá, nebo možná ano a jen se rozhodla na něj neupozorňovat. Ať tak či onak, zatímco si zapíná vestu a prsty jí na někoho, kdo teprve nedávno začal nosit pánské oblečení, kmitají s nenadálou lehkostí, sděluje mu svůj záměr vzít ho dolů za Willem.

,,Byl tu se mnou tak často. Nepochybuji, že bude naprosto nadšený, až tě uvidí na nohou. Bůh ví, že by se nám hodil další spojenec pro to, co přijde."

Ta formulace je znepokojivá, ale Elizabeth živě pokračuje, podrobně líčí své aktivity, zatímco on byl pryč. Will hraje klíčovou roli prakticky ve všem, co vypráví, oči jí září laskavým úsměvem, a James se snaží nepřipustit si zdrcující bolest. Jiskra žárlivosti ho vyleká a rozhodně ji udusí, když ji následuje po schodech dolů a ven na ulici. Vždyť jsou to jen dva dny.

Potíž je v tom, že James velmi dobře ví, kolik se toho může změnit za pouhé dva dny.

Elizabeth ho vezme za ruku a vede ho strmou, úzkou alejí, která se klikatí mezi tyčícími se věžičkami postavenými ze všelijakých plachetnic. Nakonec se stezka o šířce ramen přelévá do mnohem větší dlážděné ulice, kde se lidé hemží všemi směry. Ve velké fontáně perou ženy oblečení, bosé děti se honí přes cestu. Jsou tu stánky a obchody vystavující nesčetné množství zboží, od užitkového po exotické, a zdá se, že mezi jejich klientelou jsou zastoupeny všechny barvy a vyznání člověka.

Je to tak rozmanité. Tak plné elánu a života. A není to nic, co by si James představoval. Jeho překvapení, hraničící s nebezpečím bázně, se musí projevit na jeho tváři, neboť Elizabeth se zarazí a hravě mu stiskne ruku, triumf se jí rozzáří v lesklých očích.

,,Za rohem mají tureckou pekárnu. A když se vydáš další blok nebo dva, je tam knihovna. Myslím, že i na tebe udělá dojem, kolik těch knih je v řečtině."

Něco za ním zachytí její pohled a ona se odtrhne, aby pozdravila prošedivělou postavu s kůží barvy vlašských ořechů a ústy plnými měděných zubů. Sevře muži ruku srdečným způsobem, který vypovídá o velké důvěrnosti, a zatímco se dívá, jak se interakce vyvíjí, Jamese znovu zarazí, kolik se toho za jeho nepřítomnosti zřejmě změnilo.

,,Tome Wise, vy starý pse! Doufám, že se po včerejší koupeli cítíte lépe?"

„No jo, kapitánko Swannová,“ zašklebí se. ,,Děkuji vám laskavě za váš zájem."

Smějí se, téměř v dokonalé harmonii, jakémukoliv žertu, který spolu sdíleli, a Jamese rozčiluje, jak moc se toho chce také zúčastnit.

„Tom“ si pak podle všeho poprvé všimne Jamese a veselí v jeho očích téměř zmizí, jen aby se vrátilo, když znovu osloví Elizabeth. ,,Ale vidím, že jsem vás přerušil. Nechám vás jít vaši cestou."

Rozloučí se a Elizabeth s úsměvem uchopí Jamese za paži. Začíná ho odvádět ulicí, bradu vzhůru, široký úsměv, prakticky se naparuje, jak ji muži i ženy zdraví, když prochází kolem. ,,Zprávy se šíří rychle," prohodí kradmo a poklepe na cetku, která jí visí na hrudi, na tu, kterou zdědila po Sao Fengovi. ,,Obávám se, že jsem teď něco jako celebrita. S Willem jsme se to snažili využít v náš prospěch: vměšování, politikaření, získávání spojenců. Ale o tom později."

Po svém nepříliš srdečném přijetí proslulým Tomem Wisem si James ostře uvědomil, že cizí úzkostlivé oči uhýbají pohledem a dívají se mu přes ramena a záda. Někteří zajdou dokonce tak daleko, že se na něj přímo dívají; jeden muž s dřevěnou nohou a dlouhými vlasy si dokonce odplivne, zatímco si odvážně drží pohled, i když ne na něj. Záměr je bez ohledu na to pochopen a Jamese navzdory vlhkosti odpoledne zamrazí.

Ale s každým jeho lehkým pohybem ho Elizabeth sevře ještě pevněji a pálí kolem zničujícími pohledy. Většinou se zdá, že to jeho kritiky zastrašuje, nebo alespoň uklidňuje, ale všechna Jamesova rozčarování ohledně „splynutí s okolím“ jsou dokonale rozmetána na kusy.

,,Jak jsem řekla, zprávy se šíří rychle."

Podívá se dolů a přečte na její tváři odhodlání. Nucený postoj. Tady, na tohle cizí místo, Elizabeth přesně zapadá. Skoro jako by sem nějak patřila. On však zcela zjevně ne. A je také zcela zřejmé, že právě ona drží v šachu jeho odpůrce. I když se jeho malá část baví její ochranou, drtivá pravda je... že znalost jeho identity pro ni může být jen překážkou. A možná i nebezpečím.

---

„Kapitánko Swannová!“

„Roberte! Vždycky tě tak ráda vidím!"

Teď už jsou v cíli, je tu dvoupatrová krčma s ironickým názvem Starý známý, když se nepřiblíží nikdo jiný než Robert MacMurray. Zatímco Elizabeth potřásá kapitánovi rukou, v Jamesově mysli se rozezní všechny varovné zvony.

,,A vidím, že máš dneska někoho ve vleku."

MacMurrayho úsměv je svou intenzitou téměř divoký. Z očí mu vyprchá lehký humor a nahradí ho něco ostrého a mrazivého. ,,Znovu se setkáváme, Jamesi, vynikající námořníku."

Zatímco mužův postoj je otevřený a nenucený, James cítí napětí praskající ve vzduchu a touží po uklidňující váze svého opasku s mečem. MacMurray ho neohrožuje ani se ho nepokouší vyprovokovat; jen se předkloní a z jeho slov kape náznak hrozby.

,,Když si pomyslím, že jsem tě měl skoro tři měsíce přímo pod nosem a tys mi čistil palubu Odplaty jako obyčejný hever. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli jsi zrádce, nebo hlupák."

Proč nemůžu být obojí?

Elizabeth doslova zakročí a postaví se mezi ně s aurou velitele. ,,Ať je to kdokoliv, je se mnou."

Chvíli je ticho, dokud MacMurray opět nezvedne svůj typický úsměv. ,,Jak říkáš, Lass."

Když vejdou do krčmy, Jamesovi neujde mrknutí, který mu Skot zpoza jejích zad věnuje.

,,Nevšímej si ho," zafuní Elizabeth, jakmile jsou z doslechu. ,,Teď jsi jeden z nás."

James neví, co si o tom má myslet.

Jeden z nás.

---

Starý známý se skládá z velkých oken s jedním sklem, která jsou všechna otevřená a nezakrytá, aby k nim mohl proniknout mořský vánek. James a Elizabeth vystoupají po ošoupaných schodech do druhého patra, protáhnou se kolem několika hostů v různém stavu opilosti a vynoří se na velkém balkonu posetém kulatými stoly, přes které byl přehozen pruh bílého plátna. Praská jako plachta, kdykoliv zafouká silný vítr, což vyvolává značnou dávku nostalgie po... jednodušších časech. Samotný balkon vyčnívá nad jiskřícími azurovými vodami zátoky a umožňuje nerušený výhled na přístav. Malebné... kdyby tu nebylo tolik pirátů.

Ve vzdáleném rohu se zvedá postava ze svého sedadla opřená o zábradlí a láká je k sobě. Ačkoliv James není z Willa nešťastný, není ani nijak zvlášť veselý. Ale Turner jim oběma přinesl dost radosti, když uchopil Jamesovu ruku do stisku, který je příliš těsný a trvá jen o trochu déle.

„Moc rád tě vidím, Jamesi.“

„Názor, který se zdá být menšinou v těchto končinách,“ odvětí James kysele a Willovi ztuhne úsměv na tváři.

Vrhne pohled na Elizabeth a pak opatrně odpoví: ,,Ano... obávám se, že to se nedá nic dělat. Zprávy -"

,,Zprávy se šíří rychle. To jsem slyšel." Možná je v jeho tónu víc rozmrzelosti, než situace vyžaduje. Možná, že svá slova odsekává důrazněji, než je nutné. Kdyby se Turner urazil, konfrontoval ho za jeho pichlavost, James by se do toho s radostí pustil, ale jak to vypadá, on to neudělá. Will místo toho přijímá výraz takového soucitného pochopení, James ho sotva snese, protože malichernost jeho vlastního podráždění je vržena do ještě ostřejší úlevy. Stejně jako doprovodná vina.

Jako by chtěl zahnat sentiment, Turner Jamesovi s radostí představuje jeho krátký meč, čerstvě nabroušený, vyčištěný a připevněný k novému koženému opasku s dokonalou řemeslnou zručností. Vysvětluje, že jej chtěl poslat zpět po Elizabeth, ale považuje za štěstí, že ho mohl vrátit osobně. ,,Dost možná ho budeš brzy potřebovat."

V návaznosti na toto vážně pronesené prohlášení se podává oběd: jakýsi pikantní masový guláš, který James ve svém hladovém spěchu skoro neochutná. Vždycky jedl rychle, což je vlastnost, kterou z nutnosti pochytil v terénu, ale když si uvědomí, že už málem vylízal misku, zatímco si jeho společníci teprve ukousli prvních pár soust, uši mu hoří rozpaky.

Ale Elizabeth a Willa to zřejmě nezajímá, mají příliš mnoho práce s líčením svých machinací za posledních pár dní mezi plnými doušky, hovorem jeden přes druhého ve své dychtivosti, dokončováním vět toho druhého, smějí se společným vtipům. Jakkoli tyto události popisují v jeho prospěch, James se stále nemůže ubránit pocitu, že je v tom všem poněkud zbytečný. Na konec jejich plánů přiběhla další myšlenka.

A ještě víc zneklidňující je neformální intimita, kterou předvádějí přímo před jeho očima, jako by bylo běžné, že její prsty odhrnují vlasy z Turnerovy tváře, jako by jeho noha opřená o příčku pod její židlí byla tradicí.

„Naší nejlepší šancí na přežití je bojovat,“ říká Elizabeth, když se Jamesova pozornost vrátí k rozhovoru. „Ale piráti jsou od přírody opatrní, obvykle nejsou typ, který by stál a byl přítomen, pokud existují jiné možnosti. Drtivá většina se bude chtít schovat kvůli obléhání."

To Jamese zarazilo. ,,Obléhání?"

,,Beckett," upřesní Will. ,,Nějak nás našel. Jeho armáda je na cestě."

,,Ano, a měli bychom se s ním setkat. Ukažte nám zuby místo ocasu.“

Will přikývne na souhlas s Elizabethiným tvrzením, ale Jamese to silně vyvádí z míry. Jak poznamenává, že Jack je také na jejich straně, i když ne otevřeně, protože politika v Zátoce je vrtkavá věc, nutkání říct, co má na srdci, se stává příliš velkým oříškem.

„Flotila VIOS má sílu, se kterou je třeba počítat. Obléhání nebo ne, zlikvidují veškerý odpor, který tito neorganizovaní bandité kladou. Nejchytřejší by bylo nechat je jejich osudu. Tohle není náš boj."

Will úplně ztichne, vytřeštěné oči pomalu sklouznou k Elizabeth, která s rachotem upustila lžíci do misky. Položí ruce na stůl, svraští obočí a nakloní se dopředu.

,,Není to náš boj?" Její otázka je protkána tichým vztekem. Odporem. Tak intenzivním, že Jamese začnou brnět prsty. ,,Jsem si dobře vědoma tvých názorů na piráty a pirátství obecně, ale prošel jsi ulicemi tohoto místa. Namalovat je všechny jedním štětcem je nehodné. Odsoudit je je ojedinělý čin nelidskosti."

,,Jsou odsouzeni tak jako tak, Elizabeth. Zdržování by jen přidalo naše jména na seznam obětí."

Tohle bylo přesně to, co neměl říkat. Elizabeth ztuhne, stiskne čelisti a v očích jí doutná vzdor. ,,Může tomu tak být. Ale pokud ano, je to pro spravedlivou věc. Věc, která je větší než my. Protože to ani není o nás. Jde o to, co Zátoka představuje. Jde o nekontrolovanou tyranii. Je to o tom, konečně najít místo, kde můžu být tím, kým jsem, a milovat toho, koho si vyberu. Volná k dosažení, snění a získání.“ S každou slabikou se víc a víc rozčiluje, div neplivne vehemencí.

,,Utéct by bylo horší než zbabělost. Bylo by to otočit se zády ke všemu, čemu věřím! Takže to nejde. To neudělám. Tohle je absolutně můj boj!" Když Elizabeth dosáhne svého, prudce vydechne nosem, chřípí se jí zachvěje a probodne ho vyzývavým pohledem.

Její přesvědčení jejich šance na přežití nezvyšuje. Ale James cítí v jejím hlase podtón ublíženosti. Zklamal ji v tom. Urazil ji. A to všechno dost bezstarostně ve vlastní mlze nelibosti nad jejím novým vztahem k Willovi. Nechal na sobě znát svou jízlivost, prohřešek, který si před časem odpřisáhl v temném koutě podpalubí Perly. To odhalení ho zahanbuje a málem s ním skloní hlavu.

,,Jestli je to tvůj boj... pak je to i můj boj. Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak drsně. Musím tě požádat o odpuštění."

Elizabeth okamžitě zjihnou oči a zaťatá pěst na stole se natáhne, aby zakryla jeho. Její tón je mnohem méně přísný, když odpoví: „Nikdy nemusíš žádat.“ Povzdechne si. ,,A já bych neměla brát za samozřejmost tvou loajalitu. Nemohu očekávat, že se na toto místo budeš dívat stejně jako já, i když doufám, že alespoň pochopíš proč. Ale i tak... nedomnívám se, že bych tě dovedla k tomu, co by mohlo být tvou smrtí, ke všem našim smrtím, kdyby to nebyla i tvoje volba."

Už jí sdělil svou volbu. Bude ji následovat. Ať už je povede kamkoliv. Snaží se ho přesvědčit, aby to nedělal? Jistě...

,,Já tady zůstanu. Jdu do boje. A i když mám v této věci jasnou preferenci... pochopila bych, kdybys ty nemohl."

Ona... ona ho propouští. James se potácí, zvedá se mu žaludek z toho, jak se pod ním podlaha kymácí. Opravdu věří, že by ji tam mohl nechat? To je to, co chce?

,,Tak tady opravdu leží tvé srdce?" Slova mu padají ze rtů dřív, než si je stihne ověřit, všechny ty hrozné emoce se přenášejí z doby, kdy se jí na totéž ptal už dříve. A její reakce je stejná jako tehdy.

,,Ano."

V končetinách se mu začíná hromadit otupělost, která ho tíží jako těžký kámen. ,,Pak udělám vše, co je v mých silách." To, že si zvolila nový život plný lidí a zkušeností, které on nepoznává, k tomu nepatří. Pokud je rozhodnuta to udělat, pak bude po jejím boku... ať už tam patří nebo ne.

Elizabeth přikývne, jako by se tím všechno vyřešilo, a propukne v nesmělý, i když upřímný úsměv. ,,Tak dobře. Dala bych si panáka. Ano?" Otočí se k Willovi. ,,Nemohl bys?" Důrazně přikývne a ona odtáhne ruku od Jamese a rychle vstane. Když se instinktivně postaví také, mávne na něj, aby se posadil, i když v očích má pobavení. ,,Bar je hned dole. Nebudu tam dlouho." A je pryč.

Po několika okamžicích ohlušujícího ticha Will vydechne, jako by zadržoval dech od začátku hádky. Začíná úhledně skládat špinavé nádobí, rty sevřené mezi zuby, jak se velmi očividně snaží vymyslet, co říct. James si přeje, aby nic neříkal. Jeho schopnost zachovat klid tváří v tvář zklamání má své meze, a kruci, jestli se k tomu nehoupe maximální rychlostí.

Ale Will je odhodlán ho ,rozveselit', jak se zdá, dokončí svůj úkol a usedne na židli s úsměvem, který by se dal nazvat lítostným.

,,Tohle všechno se pro Elizabeth stalo tak trochu křížovou výpravou. Nebral bych si to moc osobně. Nejsi první, koho v té aféře ,srovnala‘.“

Ta poznámka ho měla nepochybně uklidnit, ale rozhodně se to nepodařilo. Jako by ten rozhovor mohl být ještě osobnější. Vzadu v Jamesově hrdle stoupá odpor.

,,Jsme moc rádi, že jsi zpátky," pokračuje Will lhostejně, ,,bude hezké mít na své straně někoho, komu můžeme skutečně věřit. Jestli nás naše úsilí něco naučilo, tak to, že opravdových spojenců je mezi zloději nedostatek." Rty se mu chvějí sebekritickým výrazem, který značí pokus o humor, ale James je příliš rozrušený tím, že opakovaně použil "my", než aby odpověděl stejně.

,,Stala se tak schopnou, víš? Chci říct, vždycky byla, jen, teď? Kapitánka? Jedna z pirátských vůdců? Elizabeth překonala všechna očekávání, čelila každé opozici a vyšla z toho... zázrak." Když na ni pěje chválu, v laních očích má otevřený obdiv, a jeho pohled sklouzne do dálky. ,,Vždycky jsem věděl, že má potenciál. Už když jsme byli děti. Má v sobě oheň, který inspiruje lidi. Chtějí ji následovat. Dává jim to naději..." Setřese ze sebe veškeré snění, jehož se stal obětí, a tiše dodá: „Jako ty.“

Jamese nenapadá nic srdečného, co by mu odpověděl, a tak mlčí. Ale teď si je víc než kdy jindy jistý, že Will je stále zamilovaný do Elizabeth. A samozřejmě, že je. Proč by nebyl?

Když ani ne o minutu později dorazí ke stolu, udýchaná a vzrušená, Elizabeth jim sdělí, že dostala zprávu. Poslední z pirátských vůdců dorazil. Sejdou se při západu slunce. S Willem sdílejí pronikavý pohled plný úlevy, že jejich čekání je u konce, že se konečně dostanou k obhajobě.

A James si myslí, že bude zvracet.