P R O Z A T Í M N Í

Jamese probudí tichý pláč a pohyb na matraci vedle něj. Rychle otevře oči a chvíli trvá, než si zvykne na šero, než si všimne siluety usazené na okraji postele, hledící do temné nicoty za ní, jedno koleno přitažené pod bradou.

Elizabethin hlas je tichý, plný emocí a při řeči se na něj nedívá. ,,Já vím... já vím, že to byla správná věc. A není mi to líto. I kdybych se mohla vrátit... stejně bych to udělala znovu."

Jack. Truchlí za Jacka. James se pomalu posadí a dovolí jí, aby pokračovala, zatímco on se posadí vedle ní, s rukama složenýma na dece, kterou má v klíně.

,,Je to hloupost. Polovinu času jsem ho ani neměla ráda. A chystal se nás všechny odsoudit ve své zbabělosti... ale..." odmlka. Vidí slzy, které jí stékají po tvářích, cítí v nich vinu. ,,Zabila jsem ho, Jamesi. Nechala jsem ho zemřít. A něco to se mnou udělalo."

Po jejím přiznání se mezi nimi rozhostí ticho, přerušované jen Elizabethinými vzlyky. James si přeje, aby jí tu bolest mohl vzít, přeje si, aby mohl udělat cokoliv, aby jí to usnadnil. Během své kariéry byl mnohokrát donucen uzavřít smlouvu s ďáblem, bylo pro něj dost příležitostí, aby se mu v knize života objevilo značné množství červených značek. Nemilosrdná rozhodnutí se někdy musela dělat, když byl velící důstojník, a když měl člověk štěstí, dostal se ven druhou stranou s neporušenou integritou.

,,Svého prvního muže jsem zabil ve třinácti letech."

To prohlášení jako by se rozléhalo temnou místností a on vidí, jak se mu Elizabeth dívá do očí. ,,Při potyčce přepadl přes zábradlí francouzský útočník. Podřízl jednoho z ostatních kadetů přímo přede mnou. Chudák chlapec ztuhl strachem... ani neměl zvednutou zbraň. Ale stejně ho zabili.

Pak si pro mě přišel. Byl jsem lépe připravený. Od svých osmi let jsem se učil zacházet s mečem. Došlo k zápasu... a já mu podřízl hrdlo. Díval jsem se, jak vykrvácel na palubě."

Ta vzpomínka je silná, i když její citové žihadlo už je dávno otupené. James stále cítí pach krve a soli ve vzduchu, stále cítí střelný prach a strach.

,,Na zbytek bitvy si ani nevzpomínám. Pamatuji si jen jeho pohled, když umíral. Ta politováníhodná hrůza. Samotnému mu nemohlo být o moc víc než šestnáct. Tak daleko od domova, od jeho rodiny. Byl jsem všechno, co měl v té poslední chvíli. A nevěděl jsem, jak se jmenuje. Nikdy jsem ho ani neslyšel mluvit.

Ale. Kdyby měl šanci, zabil by mě. Já vím. Tehdy jsem to věděl. Otevřel by mě od pupku k bradě, stejně jako toho druhého chlapce. Byli jsme nepřátelé. Byl to tak nekomplikovaný vztah, jaký jen dva lidé mohou sdílet. To by mělo být jednoduché."

Teď se otočí a pohlédne Elizabeth do očí. Není to dokonalá paralela, ale doufá, že dokáže rozpoznat jeho záměr.

,,Ale nebylo. Viděl jsem ty samé oči ve svých snech celé roky. Zabil jsem ho v sebeobraně a on mě přesto pronásledoval."

Čelo se jí svraštilo, slzy však ustaly; rty má pootevřené, jak si ho prohlíží, čeká, až skončí. James si nedokáže vzpomenout na to, kdy naposledy mluvil tak dlouho bez přerušení, ale pokračuje dál.

,,Měla by to být hluboká věc, vzít někomu život. Hlavně poprvé. Mělo by to rezonovat. I kdybys dělal správnou věc."

Pomalé přikývnutí. Rozumí. ,,Je to snazší?"

,,Pro některé."

,,Pro tebe?"

,,Kéž bych ti mohl říct ne."

,,Ale to nemůžeš." Závěr, ne otázka.

James si povzdechne. ,,Živil jsem se tím, Elizabeth. Co myslíš, že to o mně vypovídá?"

Následuje další odmlka, než se zničí vzdálenost mezi nimi, ovine mu paže kolem pasu a vtiskne mu polibek na nahé rameno. ,,Že musíš mít hrozné noční můry."

---

Po té noci Elizabeth poprosí Jamese, aby se k ní připojil každý den, a omluvně mu vysvětlí, že poslední dobou má potíže se spaním a jeho blízkost drží její hrozné sny na uzdě. Ta žádost ho zahřeje až do morku kostí. Neví, jestli si někdy skutečně zvykne na to, že ho chce. V jakémkoliv slova smyslu. Měl by říct ne; navzdory všeobecné atmosféře kamarádství na palubě Odplaty James dobře ví, že ve skutečnosti nejsou mezi přáteli. Diskrétnost je nejen moudrá, ale i nezbytná.

Ale Elizabeth ho utvrzuje v tom, že pro ně bude snazší hlídat si navzájem záda, když budou v jedné místnosti, a on nemůže její logice nic vytknout. Nakonec povolí, ale stanoví podmínky, že jejich činnost musí být omezena pouze na spánek. Tato námitka ji rozčiluje, ale souhlasí, když znovu opakuje, v jakém větším nebezpečí jsou teď, než když byli na palubě Perly. Nevypadá úplně přesvědčeně, ale přinejmenším mu vyhovuje. To bude stačit.

Existuje ještě jeden důvod, proč se James cítí tak svědomitě vůči taktu, ačkoli ho s Elizabeth nesdílí.

Will.

I když je rád, že má Turnerovu společnost, protože mu chyběl víc, než si uvědomoval, James si stále velmi dobře uvědomuje složitost jejich vztahu k sobě navzájem i k Elizabeth. Will se na ni dívá, jako by pověsila všechny hvězdy na oblohu, září pro ni tak, jak to on nedělá pro nikoho jiného. Pokud je Jamesovi známo, z Turnerovy strany nedošlo k žádným dalším prohlášením o citech a Elizabeth poznamenala, že si od nich stále drží odstup...

Ale James si vzpomíná, když se situace obrátila, vzpomíná, jak si vybral samovyhnanství, aby viděl Elizabeth šťastnou s jiným mužem. Nepochybně se od sebe velmi liší, Will má mnohem shovívavější a úslužnější povahu, zatímco James nikdy netrpěl s úsměvem. O to víc je odhodlaný ušetřit Willovi co nejvíc trápení.

A pokud tato komplikace nestačí, James se také snaží zpracovat svůj vztek na sebe kvůli tomu, co se stalo s Fitzpatrickem. To byl teda průser. Jeho rozptýlení v hněvu na Elizabeth ho učinilo neopatrným a zúžilo jeho vnímání na minimum. Jeho první dojem byl správný, Fitz vůbec nebyl chlapec. Ale byl až příliš ochotný se do toho pustit a bez jediného ohlédnutí mezi ně vtáhnout vlka.

Beckettovy vlastní činy začínají dávat smysl také: popichování, manipulace, fakt, že nevyvolal poplach poté, co Elizabeth uprchla s Marqueovými dopisy. Bylo to všechno proto, že věděl, že James za ní půjde, věděl, že to bude stejně jednoduché, jako nechat sledovat jeho. Špiónem, který se cítil natolik sebejistý ve své šarádě, že se dokázal představit.

Jaké jednoznačné a naprosté kecy.

I v této časové linii, kde se ze všech sil snaží, aby se věci vyvíjely jinak, to nejhorší končí stejně. James rozmístí stráže před guvernérovým domem; Elizabeth je stále unesena piráty. James se vyhýbá tomu, aby vzal Sparrowa do vazby; Interceptor je s Turnerovou pomocí stále obsazen. James se postará o to, aby Elizabeth nebyla nijak zapletena do Sparrowova útěku z Fort Charles; stejně uteče na moře. James je všechny nezradí Beckettovi... a někdo jiný to udělá místo něj.

Proč? Proč může zachraňovat životy na hlídce tím, že ví, kde bude nepřítel, může být natolik úspěšný ve využívání minulých zkušeností, aby byl známý jako krvavý jasnovidec, může dokonce pěstovat nové a hluboké vztahy, ale zdá se, že existují jisté události, na které nemá vůbec žádný vliv? Je to osud? Je to Bůh?

Ať už je důvod jakýkoliv, už na tom skoro nezáleží. James je teď na místě, kde nikdy nebyl, obklopen lidmi, které nikdy nepotkal, na misi, o které tuší, že se nikdy předtím nestala. Koneckonců si pamatuje, jak okouzlená byla Elizabeth Jackem poprvé. Rozhodně si nedokáže představit, že by ho tehdy zabila.

---

Elizabeth tvrdě pracuje a cítí, že je stále silnější. Rychlejší. Ve srovnání s lidmi kolem sebe je stále nezkušená, ale díky pokroku se cítí užitečná, dokonce schopná. Stále se učí plachtit a bojovat, zápasí s Jamesem a nakonec i s některými dalšími. Dokonce i Barbossa jí nabízí pár rad, což ji překvapuje víc, než dává najevo.

Jednoho dne ji zastaví a řekne: ,,Nebylo to nic osobního, rozumíte. To, co se stalo předtím."

Elizabeth se ušklíbne, aby zakryla svůj úžas nad zdánlivou olivovou ratolestí. ,,Chápu, že se sluší spolupracovat, dokud náš cíl zůstává stejný. Že dokud Jacka nezachráníme, je v našem nejlepším zájmu nechat minulost minulostí."

Přikývne, otevře ústa, aby odpověděl, ale ona zvedne prst, aby ho umlčela. ,,Nicméně. Na vaši ničemnost jsem nezapomněla a nezapomenu. A já plně očekávám, že jakmile naše ambice přestanou být v souladu..." Než pokračovala, nechala toto tvrzení chvíli viset.

,,Ujišťuji vás, kapitáne. Nabídnu vám stejnou laskavost, až ten den přijde. Neboť to, jak říkáte, není nic osobního."

Barbossa svraští obočí, když si ji přeměří, a pod jeho zkoumavým pohledem je možná o něco vyšší. Po napjaté minutě, která jako by se protahovala donekonečna, se pirátova ústa rozšklebí do úsměvu, který se změní v upřímný smích. Elizabeth se nepřidá.

,,Jste odvážná dáma, to se musí nechat. Možná vás dokonce začínám mít rád. Možná ve vás ještě je kousek piráta."

I když to nejspíš myslel jako kompliment, připadá jí to spíš jako obvinění. Je jí nepříjemné, když jí to říká další muž, kterého nazývá kapitánem. Ale už to nemůže popřít.

---

,,Co to děláš?"

Elizabethiny oči sklouznou k místu, kde James sedí na posteli, pobaveně se nakloní, když si na sebe bere jeho zelený žaket, který si přivezl z Port Royal. Nemá připravený vtipný comeback, protože si myslela, že ještě spí, a jen krčí rameny.

,,Vypadalo to tak osaměle, jak to viselo na židli."

James zvedne obočí a úsměv mu stoupne do očí. ,,Opravdu?"

Nevšímá si horka, které jí kvete na tvářích, a nepřítomně se mu hrabe v kapsách. ,,Ano. A budu ti vděčná, když si mě kvůli tomu nebudeš dobírat."

,,To by mě ani ve snu nenapadlo."

Zadívá se na něj, právě když prsty zavadí o něco měkkého, zastrčeného v náprsní kapse. Vytáhne to, otočí v rukou, a když James vidí, co má, znehybní. Ukáže se, že ten složený kousek látky je jí povědomý: vyšívaný kapesník, který mu poslala z Anglie, když jí bylo třináct let. Sleduje neohrabaný modrý okraj, stejně překvapená jako dojatá, že si ho celé ty roky nechává.

Jeden z rohů teď zdobí hnědá skvrna. Krev. Zalapá po dechu.

,,To se stalo, když tě unesli," řekne na vysvětlenou a ona k němu vzhlédne, laskavost jí uvízne v rukou a sevře srdce. Jeho výraz je téměř zkroušený, když se k němu přiblíží, natáhne ruku, aby ho pohladila po tváři a pak se skloní, aby ho políbila na čelo.

Jednou, přísahá. Jednou udělám náhradu.

---

Během své cesty má Elizabeth několik příležitostí spolupracovat s Tiou Dalmou. Čarodějnice má zvláštní způsob mluvy a ještě podivnější způsob oblékání, ale Elizabeth z ní není vystrašená tak, jak se zdá, že je většina posádky. Protože byla jedinou další ženou na palubě, přirozeně tíhla k Tie kvůli společnosti. Vedly spolu několik rozhovorů, které by mohly být téměř běžné, nebýt Elizabethina neotřesitelného tušení, že čarodějka ví víc, než dává najevo.

Tia Dalma byla Jackova přítelkyně. Milenka. Kdyby věděla, co Elizabeth udělala, postavila by se jí? Bude se chtít pomstít?

Ale pokud Elizabeth trápí Tia Dalma, James ještě víc. Pokaždé, když Tia vstoupí, on vyklouzne ven nebo se schválně prochází na opačné straně paluby.

,,Je na ní něco, co mi připadá... monumentálně zneklidňující," svěřuje se Elizabethině pobídnutí a ona se usměje.

,,Je to tím kouzlem?"

James se zamračí. ,,To je... součást toho, ano."

Elizabeth si uvědomuje, že to pro něj musí být pořádná změna. James žil život plný dobrodružství a nebezpečí dlouho předtím, než do něj vstoupilo něco jako duchové, kletby, mořské příšery nebo kouzla. Od chvíle, kdy se všechno, co se stalo mimo Port Royal, zdálo jako sen, je pro ni celkem snadné snášet takové nemožnosti. A ve snech se může stát cokoliv.

Vzhledem k okolnostem soudí, že to bere docela dobře.

,,Aha," usměje se, když mu protáhne prsty. ,,No, jsem ráda, že jsi tady se mnou. I když ti to připadá ‚monumentálně zneklidňující‘.“

,,Není místo, kde bych byl raději, než po tvém boku."

,,I když jsem obklopená piráty a čarodějnicemi?" škádlí ho.

James zvedne její ruku ke rtům a vtiskne jí polibek na klouby.

,,Zvlášť když jsi obklopena piráty a čarodějnicemi."

---

James tráví tolik času jen sledováním Elizabeth. Je zvyklá splétat si vlasy do copu, aby jí nepřekážely, ale pramínky se jí vždycky přilepí na čelo a ona se marně snaží mít je zastrčené za ušima. Slunce jí přineslo pihy na kůži, roztomilou připomínku jejího mládí. Překlenou jí nos, přejedou jí po předloktí. Zdá se, že je jí to lhostejné, ale James je naprosto okouzlen jejich vzhledem. Chce políbit každou z nich, tak plný lásky, že skoro nemůže jíst.

Vypráví jí to jednou v noci, zatímco leží s hlavou v jejím klíně, hledí do její skleslé tváře a sluncem vybělené vlasy jí padají kolem jako opona. Odmlčí se ve španělské ukolébavce, kterou si broukala, a přejíždí mu konečky prstů po čele.

Když promluví, její hnědé oči se intenzivně upírají do jeho. ,,V Port Royal to takhle nikdy nebylo, Jamesi. Nikdy by to tak nebylo."

Má pravdu. A on to ví.

---

Jsou jen asi týden a půl od cíle, když Will konečně nadhodí téma Sparrowovy zrady. S Jamesem pozorovali východ slunce z přídě, když z ničeho nic řekl: ,,Myslím, že Jack neuměl milovat. Nebo neuměl být milován."

James si není jistý, jak má odpovědět, a tak to nedělá a Will pokračuje s očima upřenýma na obzor.

,,Uměl jenom utíkat. A lhát. Což je jen další forma útěku." Setká se s Jamesovým pohledem a nasadí mdlý úsměv. ,,Už se ani nezlobím. Svým způsobem... je mi ho asi líto."

„To si ani nezasloužil,“ zamumlá James a nedaří se mu potlačit posměch. ,,Nebo si spíš zasloužíš něco lepšího od někoho, kdo tě bude nazývat přítelem."

Teď se Willův úsměv změní v upřímný, zjemní mu oči. ,,Ano. Jak se ukázalo, byl jen chabou náhradou za tebe. Chyběl jsi mi, Jamesi.“

,,I ty mně. Zdá se, že nikdo jiný, koho znám, nechápe pojem přátelského mlčení tak jako ty."

Will se zasměje a James sáhne do kapsy, aby vytáhl knihu, kterou tam má uloženou. Podává ji Willovi, který krátce zaváhá, než ji přijme. Když opustil Port Royal, James si toho s sebou moc nepřivezl. Ale něco mu znemožnilo, aby opotřebovaný výtisk Robinsona Crusoea nechal za sebou a při té vyhlídce se mu sevřelo srdce. Tak si ji vzal s sebou.

Dívá se, jak Will začíná líně listovat stránkami, spodní ret sevřený mezi zuby.

,,Potuloval jsem se s ní, jak jsi chtěl."

Turner přikývne a v očích mu zazáří emoce. ,,To jsem rád."

Na chvíli mezi nimi zavládne tíživé ticho. James vidí, jak si Will v koutku zorného pole prohlíží nehty, ví, že to znamená, že přemýšlí o něčem, co ho trápí. Nakonec to ticho přeruší.

,,Co jsi tím předtím myslel? O tom, že cena je příliš vysoká?"

Ah. James přemýšlel, kdy na to přijde. Než řekne pravdu o kletbě Holanďana, povzdechne si. Naštěstí se Will neptá, jak k tomuto poznatku přišel, vlastně toho moc nenamluví. Ještě několik minut mlčí, než odpoví. ,,Napadají mě horší osudy."

James zamrká a ustaraně svraští obočí. ,,Věčnost je velmi dlouhá doba, Wille."

,,Přesto. Jsi praktický člověk, Jamesi. Jones mimo hru a jeho náhrada bude náš spojenec? Nebylo by to užitečné?"

,,Jistě..." James začíná opatrně, znepokojen touto linií otázek. ,,Určitě chceš ze svého života víc než jen být užitečný."

Willovi tiká čelist, jak o tom přemýšlí. Pak jednou přikývne, jako by dospěl k nějakému rozhodnutí, než se znovu zadívá na moře.

Už o tom znovu nemluví.

---

Před pokračováním do Singapuru se zastaví v Manile. Elizabeth je nadšená vyhlídkou, že se vydá na břeh a bude pobíhat sem a tam po okraji, aby měla lepší výhled na přístav. Posádka se baví jejím vzrušením; MacMurray jí dokonce povolil používat svůj dalekohled, aby se mohla podívat zblízka. Nebudou se zdržovat dlouho, jen tolik času, aby si vzali další zásoby, maximálně půl dne. Ale Elizabeth táhne Willa a Jamese s sebou do města a touží vidět z něj co nejvíc, než odjedou. Za jejími zády sdílejí pobavené pohledy pokaždé, když ji zaujme nějaká nová věc.

Jamesovi to skoro připadá, jako by byli rodina.

Nebezpečná myšlenka, neboť budoucnost je zoufale nejistá. Plán je přinejlepším vratký a je tu příliš mnoho prostoru na to, aby se věci mohly strašlivě pokazit. James se o to ani trochu nezajímá. Ale on tomu nevelí. Takže bude plnit rozkazy a udělá, co bude v jeho silách, aby Will i Elizabeth přežili.

A možná tentokrát přežije taky.