Ú C T A

Je to děsivá představa, že by se mohl tak úplně ztratit. James se ukryl v koutě toho, co se na této pekelné lodi považuje za ubikaci posádky. Schovává se, opravdu. Schovával se před svým zklamáním. Schovával se před hloubkou svých zmatených pocitů. Schovává se před Elizabeth.

Stal se z něj zbabělec.

James si byl plně vědom toho, jak se od chvíle, kdy vkročil na lávku v Perle, řítí za hranice svých možností, věděl, že je jen otázkou času, kdy ho Elizabeth zatlačí příliš daleko, ale stále to není přijatelná omluva. Bez ohledu na vnější vlivy je bezpodmínečně zodpovědný za své vlastní činy... jak tak účinně zdůraznila, když spolu naposledy mluvili.

A, oh. Ach, jak se chtěl poddat! Tak dlouho se držel zpátky, byl tak opatrný, aby dbal na společenská omezení. Očekávání a reputace se v Port Royal zdály tak důležité, tak klíčové pro ochranu. Ale teď? Co na tom ještě záleží? On není o nic víc důstojník než ona jemná dáma, pokud jde o svět. Proč se pořád brání?

Odpověď zní: protože James ví své. Ví, že si Elizabeth zaslouží víc, než jí může nabídnout, což není nic. Kromě svého oblečení, účinků na jeho osobu a turbulence v jeho srdci nic. Není to dost, nikdy by to nemohlo být dost. A přesto, ona je to jediné, co chce v tomto životě, nebo v jakémkoliv životě. Chce ji tak moc, že ho to ničí.

Přestal se ovládat. Jak to mohl udělat? A Elizabeth se málem dostala do křížové palby! Skoro by... kdyby je někdo nevyrušil, byl by...

Je to odporné. Jeho chování bylo přinejlepším trestuhodné a přinejhorším naprosto neodpustitelné. A co víc, ten rozběsněný vztek, který živí, ta příšerná povaha, kterou na ni obrátil? Mohli ji klidně zahnat. A zasloužil by si to, hlupák.

Někde na té hranici se James nechal rozptýlit a zapomněl, co to znamená dát ji na první místo. Měl by ji uctívat na kolenou. Měl by prosit o její odpuštění.

Vlastně čím víc o tom přemýšlí, tím je to jeho jediná možnost. Musí jít za ní, vydat se jí na milost. Protože život bez Elizabeth by byl neobyvatelný, to ví z první ruky. Život s ní může být jen lepší, i když to musí být zcela podle jejích podmínek.

James tedy odloží promočený kabát přes sud, aby uschl, a zamíří k Elizabethině soukromé kajutě.

Právě když se chystá zaklepat, dveře se otevřou a ona je tam, bosá, zmatená a o nic méně krásná. Chvíli na sebe zírají, než se její obličej rozčileně zklidní. Je první, kdo prolomil mlčení a žádá o vstup. Dovolí mu to, elegantně se složí na své skrovné lůžko a dožaduje se důvodu jeho návštěvy s veškerou autoritou regenta na svém trůně.

James tápe v omluvě a celou dobu se snaží vypadat co nejuctivěji. Nejdřív ho popichuje, a i když se zamračí, jeho všeobjímající zuřivost je dávno pryč, smetena vírem na palubě a zanechala za sebou jen lítost a ponurou pokoru.

Řekne jí, co vždycky věděl, že to zvíře, které pokárala, bylo vždycky v něm. Číhající. Připravené udeřit. Zdá se, že váhá tomu uvěřit, ale přesto mu odpustí a nabídne mu svou vlastní omluvu.

Jamesovi se tak ulevilo, že by mohl plakat, ale místo toho jen zírá na prkna v podlaze.

Pak Elizabeth prohlásí, že je jediný člověk, kterému může věřit. Dřív, než má vůbec šanci se ohlídat, se mu ze rtů vydere otázka: ,,Vy Sparrowovi nevěříte?"

Její reakce nemohla být neočekávanější. Elizabeth znechuceně nakrčí nos, jako by se jí ta představa dotkla. Ne, Jackovi nevěří, dokonce se zdá, že ho ani nemá moc ráda. James je na dně. Nenechala se zmást Jackovou šarádou, ani v nejmenším se do něj nezamilovala. Je to tak nepodobné dřívějšku, že si James začíná myslet...

,,Změnila jste se."

Změnila. Nejen od předčasně vyspělé mladé dívky, kterou kdysi viděl jako sestru. Nejen od červenající se debutantky, kterou kdysi vedl po tanečním parketu. Ale také od nemilosrdné mladé ženy, která po něm kdysi požadovala všechno, dokonce i jeho život. Před ním teď... není ta samá Elizabeth, pro kterou zemřel. V mnoha ohledech je jí velmi podobná, to ano, ale také velmi odlišná. A upřímně? To je ohromné odhalení, protože James začíná věřit, že by ho Elizabeth mohla opravdu milovat.

Pak si ho začne znovu dobírat, což je známá půda, a přesto James polkne tak prudce, že málem přijde o jazyk.

,,Dopřejte mi to."

Jak by nemohl? James si přisvojuje její rty v zoufalém polibku, ale ona se odtáhne, rozhodnutá slyšet ho, jak dává hlas svému hladu. Kdysi by se bránil, pokusil by se odvést pozornost nebo se krýt, ale teď? Ví, že jí dá všechno, co po něm bude chtít. Po zbytek jeho života.

Projevuje tedy svou všudypřítomnou potřebu po ní, po tom, co z něj udělala, co ho málem přiměla udělat. A její odpověď je, že se ptá, proč se prostě nepoddá, jak si to ona zjevně přeje.

To ho zarazí. Zjevně přeje? Elizabeth nepochybně postupovala při svých zásnubách stále kupředu, ale James si nikdy nedovolil domýšlet její záměry. Ráda mu čechrala peří, ráda se mu dostávala pod kůži. Byla drzá a někdy i zlomyslná v tom, jak ho trápila... ale... on si vždycky myslel, že to musí být víc o tom, že se snaží zjistit, co jí projde, než že je to prostředek k dosažení cíle.

Jak se ukázalo, mýlil se. Elizabeth výslovně popisuje, jak po něm touží. Byla by to lež, kdyby řekl, že se mu nezrychlil tep tím, jak říká "mít tě v sobě". Nedává mu však čas, aby se zdržoval u tohoto poněkud vybraného mentálního obrazu, a pochválí jeho neupravený vzhled a informuje ho, že se jí líbí.

Je samozřejmě víc než ironické, že by ho teď měla chtít. Teď, když jí nemá co nabídnout. A když jí to řekne, skočí mu do řeči skoro pobaveně.

Prostřednictvím výrazně upřímného projevu Elizabeth prozradí, že na jeho úspěších jí tolik nezáleželo, jako na nich záleželo jemu, a James zůstane jako opařený, protože má pravdu. I když se ani zdaleka nesoustředil na svou kariéru tak jako posledně, jeho kariéra a jeho přátelé a jeho domov a život, který si budoval... stalo se to pro něj důležitým. I poté, co si slíbil, že ona bude vždy na prvním místě.

V této chvíli se James rozhodne, že bude jejím mužem v každém slova smyslu. Poslouží jakémukoliv účelu, který od něj bude vyžadovat, bude čímkoliv, co bude potřebovat, až to bude potřebovat. Koneckonců je nadmíru požehnán tím, že si ona dokonce přeje, aby byl součástí jejího života, zvlášť když si nově uvědomila jeho schopnost krutosti. Přísahal si, že už se nenechá rozptylovat. Od tohoto dne bude svůj kurz určovat jen podle ní.

,,Co bys po mně chtěla?"

Předává jí kormidlo nejen na dnešní noc, ale navždy. A její odpovědí je, že chce, aby zůstal. Chce, aby zůstal. A nejen to, ujišťuje ho, že se nebojí intenzity jeho citů k ní. Chce ho celého. James si není jistý, jestli jí to může dát, ale pro ni? Určitě se o to pokusí.

James je tentokrát se svými polibky mnohem rozvážnější, navzdory naléhavému hlasu v pozadí jeho mysli, který trval na tom, že ji hltá tam, na podlaze, u zdi, kdekoliv, dokud je na ní, uvnitř ní. Ale on ten impuls potlačí. Je dost možné, že Elizabeth ve skutečnosti neví, o co ho žádá, ale on to ví. A pokud jí to chce dát, hodlá to udělat správně.

Její toulavé ruce ho tahají za opasek kalhot a dychtivě mu vytahují lněnou košili. James zjišťuje, že je stejně dychtivý osvobodit se od oděvu, a odtahuje se, aby jí pomohl. Jakmile je obnažený, Elizabethin pohled spočine na prstenu zavěšeném uprostřed na jeho hrudi. V očích se jí mihne nejistota a James rychle schová usvědčující symbol za záda. Nemůže se ho skutečně zbavit, protože jeho touha být k ní připoután je stejně stálá jako běh času, ale...

Už se jí nezeptá. A nezpůsobí, aby se cítila provinile, že mu nemohla něco takového slíbit. Vezme si všechno, co mu bude ochotna dát. Žádné výčitky.

Elizabeth se s tichým poděkováním usměje a její prsty jsou opět na něm, laskají ho, zkoumají. James se chvěje potřebou, ale drží se zpátky a zůstává stále pod její péčí. Výraz její tváře je tak uznalý, tak plný téměř dětského údivu, že má problém uvěřit, že je to pro něj.

Pak se odmlčí a konečky prstů spočinou na špatně zhojené ráně na jeho boku. Výbuch kanonu, vzpomíná. Zlomil mu tři žebra a z velké části pravého boku mu udělal jehelníček. Přežil, což je víc, než mohl říct o kolegovi kadetovi, který v té době také obsluhoval věž, ale zotavení bylo bolestivé. A svědí. Vybíral si pak celé týdny z kůže úlomky dřeva a kamene.

Když se znovu setká s jejíma bezednýma hnědýma očima, najde v nich jakýsi žal, který ho na okamžik vyvede z míry. Pak se Elizabeth předkloní a něžně ho políbí na svraštělou jizvu na rameni. Kulka, kterou za ni schytal. Nemůže přesně vědět, co si myslí, ale James věří, že by to mohl pochopit. A o to víc ji za to miluje.

Není divu, že se Elizabeth opět rychle učí, přitahuje ho k polibku, který je plný zubů a jazyka a rozhodně se nepodobá ničemu, co spolu sdíleli před tím zběsilým skotačením na chodbě. Chutná jako sladké sny a moře. Chutná jako domov. A když jí začal rozepínat vestu, James poznal, že je to proto, že je doma. Proto se nikdy necítí kompletní, pokud není v její přítomnosti.

Ruce jí klesnou, aby mu pomohla, ale James je srazí, rozhodnutý to udělat sám. Ona mu tento ústupek dovoluje, za což je jí vděčný. Když si ji předtím představoval, jak ji svléká, a Bůh mu pomáhej, představoval si to často, neměla na sobě mužské šaty, ale svatební šaty. Nebyli v kajutě Černé perly, ale v jeho vlastní vzdušné komnatě osvětlené svíčkami. Představil si čisté prádlo a večerní vánek vanoucí otevřeným oknem. Celou dobu si představoval, že ji seznámí s hloubkou svého obdivu.

Ale to Elizabeth nechtěla, nechtěla jeho fantazii. Snažil se ji získat. Aby ji zavřeli do klece. Už nikdy.

Netrpělivě couvne, aby si vyklouzla z kalhot, a Jamesovi vyschne v ústech. Její pěkně tvarované nohy jsou neobyčejně dráždivé, dlouhé, bledé a zužující se u kotníků tak, že se mu srdce snaží vylézt z krku. Touží se jí dotknout, žízní zmapovat každý centimetr jejího těla rukama, rty, jazykem. Bože, ale on ji chce ochutnat. Od té doby, co mu prokázala tu zatraceně vulgární laskavost pokrytou její vůní.

Sotva měl čas se vzpamatovat, než si také svlékne košili a hodí ji do rostoucí hromady odloženého oblečení. James zaváhá, třesoucí se ruce neví, kde začít, ale ona si jako vždy troufá a jednu z nich si v tiché výzvě přehodí na srdce. A, oh! Jak je božská! Skutečná bohyně v lidské podobě. Říká jí to, ale ona se mu jen směje. Fajn. Pokud ho nevezme za slovo, bude ji muset uctívat, dokud to nebude vědět stejně jistě jako on.

Když skloní hlavu, aby ochutnal kůži jejího elegantního krku, cítí, jak se mu její prsty vplétají do vlasů a jemně tahají. Oči se mu při tom příjemném pocitu zatřepotají a vzdychne na její klíční kost.

Pak ji začne vést k posteli.

James jí přikáže, aby se posadila, ona poslechne a oči jí ztmavnou chtíčem, když si klekne. Není to pro něj nic nového, skutečnost, že mu zřejmě dává přednost v prosebném postavení, ale v této souvislosti shledává, že je to nadmíru vzrušující představa. Pokleknout před ní je skoro přirozené. Jako by to bylo to, k čemu byl stvořen. Jako by tam patřil.

Nespěchá s ní, konečně dokáže zblízka obhlédnout rozlohu jejích nohou, než jí roztáhne kolena a celou dobu kontroluje její výraz, zda nejeví známky zdráhání. Ale žádný se nenašel. Elizabeth je neskutečně nadšená, hravě se mu dívá do očí, když pomalu zvedá konečky prstů, aby se dotkl jejího tepla, a zjišťuje, že z ní čiší vzrušení. Jamesovo přirození pulzuje.

„Kristepane. Jsi úplně mokrá," žasne tlumeným hlasem.

Bez dechu, bez špetky vzteku, ho napomíná: ,,To jsem byla už dřív, ale nakonec jsem se o to musela postarat sama."

To vědomí ho vzrušuje a nemůže si pomoci, aby si ji nepředstavil, jak leží na polštářích, prsty zabořené do sebe, jak se jí obličej napíná rozkoší. Udělala se? Volala jeho jméno? Usměje se.

Tentokrát určitě ano.

Zpočátku je na ni jemný, lehkým strništěm se jí otírá o oteklé okvětní lístky a druhou rukou se jí zapírá o stehno. Ale když vsune prst dovnitř a zjistí, že je napjatá a dychtivá, James zrychlí. Její zoufalé sténání ho přivádí k šílenství.

,,Bože, Jamesi," sykne, když se její ruka zaťala do deky pod sebou. ,,Je to mnohem lepší, když to děláš ty."

Pýcha je hřích, bylo mu řečeno, ale není možné, aby emoce, která se v něm vzdouvá, byla něco jiného než správná. Přidá další prst, aby ukázal svůj souhlas.

„Kurva,“ zakleje Elizabeth, když jí hlava spadne dozadu, a James se uculí, zdvojnásobí své úsilí, až lape po dechu jeho jméno, a její vnitřní stěny se okolo něj sevřou jako požehnání. Když se vzpamatuje, přepadne ho potřeba si ji vychutnat. A tak to udělá, celou dobu ji pozoruje, zatímco si olízne prsty.

Alespoň v tomto ji dokázal překvapit, Elizabeth vytřeštila oči. Konečně okusil její chuť a ani zdaleka to nestačí, takže James má v úmyslu to okamžitě napravit.

Kolena má zvednutá nad jeho rameny, paty mu spočívají na zádech, a i když by ho to určitě zabilo, pořád jí dává příležitost se stáhnout. Ale ona nechce. Tahá ho za vlasy, přikazuje mu, aby pokračoval, a to se mu míhají po páteři jako oheň.

Z jeho Elizabeth se stala siréna. S jejím dovolením by se vrhl na skály.

James si ji pozorně prohlíží, když přikládá ústa k jejímu bříšku a proplétá se jejími hladkými záhyby rty a jazykem. Když objeví něco, co se jí obzvlášť líbí, udělá to znovu, horlivě ve svém přání potěšit ji. Ale ona chutná tak dobře a on se v tom ztrácí, zvlášť poté, co se jí začnou zvedat boky, aby se s ním setkala. Bezmocné zvuky, které vydává, jsou také naprosto nádherné a on je pod kalhotami strnulý a napíná se proti látce ve své chuti po ní.

,,Jamesi, potřebuju se udělat. Hned." Ten rozkaz jím projede a on udělá vše, co je v jeho silách, aby jí to usnadnil. Znovu ho tahá za vlasy a chvěje se, když znovu přidává prsty. A pak se překlápí přes okraj a naříká, když se prohne v zádech jako luk. James cítí, jak mu její esence stéká po bradě. Je nádherné být tím, kdo jí tohle udělá. Ale, Bože, jestli si to nevybírá svou daň i na něm.

Elizabeth se spokojeně uchechtne a přitáhne si ho k lajdáckému polibku, vůbec nevypadá, že by ji jeho nedávné povolání odradilo. Odtrhne se od ní jen na tak dlouho, aby si mohl sundat boty a vrátit se, dech se mu zadrhne, když si všimne nebeského obrazu, jak se před ním rozprostírá, vlasy jí v kalném světle září jako svatozář. Její lákavý úsměv je čirým kouzlem a on je k ní přitahován, jako měsíc přitahuje příliv.

Pustí se do prohlídky zbytku jejího obnaženého těla tak důkladně, jak jen dokáže, a hodlá si navždy vpálit do mysli mapu jejího těla. Když se zastaví, aby sál její nádherná ňadra, zaryje se do něj nehty, které mu dosud bloudily po zádech a ramenou, a dostane z ní pronikavé zakňučení. James je potěšen, že se dobře baví. Ale jestli naléhání jejích prstů v jeho vlasech něco znamená, nenechá ji dlouho otálet.

Brzy už o něj skoro prosí. James se vzpírá a chce slyšet, jak mu přesně říká, po čem touží. Sotva však může uvěřit, že to po ní chce, sotva pozná chraplavé zabarvení vlastního hlasu.

Elizabeth se sehne a s úšklebkem chytne jeho bolestivě tvrdou erekci. Teď už by ji opravdu neměl podceňovat. Netrvá mu ani minutu, než se zbaví kalhot a vrátí se.

Když vysloví svou žádost nahlas, drze, James ji přeruší tím, že vytrvale vklouzne dovnitř a sotva zaregistruje něco jiného než roztavený tlak, který ho obklopuje. Snaží se být pomalý, ale je toho moc. Je tak těsná. Tak zatraceně mokrá. A ty zvuky, co vydává? Nic takového se mu nemohlo ani zdát. Končetiny se mu třesou námahou, jak bojuje s nutkáním strhnout ji a šukat do matrace. Snaží se soustředit na kapku potu, která mu stéká mezi lopatkami.

„Nemůžu… nemůžu…“

,,Tak to nedělej," přikáže mu a to přeruší jeho poslední vlákno kontroly.

Je to ohromná úleva, konečně se uvolnit. James se cítí syrový, odhalený a zběsilý, a zatímco zrychluje, Elizabeth ho odměňuje svévolným sténáním a svůdnými vzdechy „víc“ a „prosím“ a „nepřestávej“. Jako by mohl. Tření mezi nimi narůstá, dohání ho ještě víc k zoufalství, ale stejně tak potřeba ukázat jí, co mu provedla, tělem i duší. Je její. Navždy.

Když se její hlas zadrhne na jeho jménu, James cítí, jak se kolem něj vlní, ví, že je zase blízko. A tak spustí ruku, aby jí pomohl, až se na něj přitiskne, jeho jméno má pořád na rtech a on se nedokáže dívat jinam, nezastaví se. Zatne zuby, když se kolem něj křečovitě sevřou její vnitřní stěny, až už to nevydrží, a vytáhne ho, aby ho.

Dívá se na něj, uvědomí si, když se mu zrak projasní, a šklebí se od ucha k uchu. Zdá se, že on taky. James je vyždímaný a rozjásaný, rychle se umyje, než se vedle ní zhroutí. Elizabeth se přitulí a umně podotýká, že to měli udělat mnohem dřív.

James těžko může nesouhlasit. Obejme ji do náruče a líbá její zpocené čelo, jen tak.

---

,,Jak říkáš, má lásko."

Nikdy předtím jí tak neřekl. Na rozdíl od Jacka byl James se svou náklonností vždy velmi opatrný. A když se o to Elizabeth pokusí, nevzpomene si na víc než tři jiné případy, kdy jí říkal jinak než variacemi jejího jména. Tiše se rozhodne, že to napraví, a když jí milenec začne podřimovat v náručí, uvažuje, jak by mu mohla na oplátku říkat.

Pak se k němu přidá ve spokojeném spánku.