M U Č E N Í

Ve světle jejich nedávné nehody James konečně povolí a vyhoví Elizabethině žádosti z doby před tolika lety; učí ji šermovat.

Chce to sice trochu úsilí, aby to její otec dovolil, ale James dokáže být stejně přesvědčivý jako Elizabeth, když to má v úmyslu, počínaje tím, že tuto myšlenku přetáhne do nezávazné konverzace a pak ji nechá podusit, zatímco ona přebírá kontrolu nad svým dřívějším údělem a starostí o své budoucí bezpečí. Guvernér Swann o pár dní později sám osloví Jamese a požádá ho o odborný posudek, který je až příliš ochoten poskytnout.

Cvičí v zahradě, kde jsou nastraženy Elizabethiny terče, živý plot je tam dost vysoký, aby jejich nepřístojnost uchránila zvědavé oči.

Neschopnost je klíčový termín. Velice brzy po vyučování Elizabeth naříká, že její oblečení je sotva vhodné pro tak aktivní činnost, a než si uvědomí, že je to past, James souhlasí. Na dalším sezení se ukáže v námořnické uniformě z dřívějška, vlasy spletené do dlouhého copu na zádech.

„To nemyslíte vážně," zarazí se James, když ji spatří. ,,Proč to pořád máte?"

Elizabeth se drze zašklebí. ,,Zjistila jsem, že mi ta barva sluší."

James si přejede rukama po obličeji. Tenhle spor nevyhraje, a když bude vědět, že je tak vehementně proti jejímu nošení, způsobí to, že se mu bude vysmívat o to víc. ,,Fajn," povolí a ona se rozzáří svým triumfem.

Jeho Elizabeth se učí pozoruhodně rychle. Stejně dychtivá se zlepšovat jako ona, aby ho vyvedla z rovnováhy. Za necelý měsíc se naučí základy a kromě nezdolného soustředění, které u ní ještě nikdy neviděl, předvede neobyčejnou obratnost. Je to k zbláznění přitažlivé a Jamese to vědomí mučí stejně jako to, jak se v těch zatracených kalhotách ohýbá a kroutí.

Zabíjí ho to. Ale jaká to je smrt.

Po několikaměsíčním tréninku ho jednou "přetrumfne". On má zřetelně navrch, podobně jako vždycky, když se Elizabeth zachechtá, vytáhne kabát a odhodí ho. Pod tím je až bolestně zřejmé, že tentokrát nepovažovala za vhodné, aby si zavázala prsa. Její postup jej donutí zblednout, což byla hloupá chyba. Vyvolává svou výhodu tím, že ho v podstatě tiskne mezi sebe a živý plot, zatímco on se marně snaží soustředit. V panice zakopne o kamennou lavičku a nakonec se přes ni převalí dozadu, za ním následuje Elizabethin jásavý smích.

James na ni nevěřícně zírá, když si opět navlékne kabát a pak mu podá ruku.

,,To nebylo moc sportovní, Elizabeth."

Znovu se zasměje a rychle podotkne, že skutečný boj není skoro nikdy fér.

---

Nic na Elizabeth není 'fér'. Její cvičební komplet je to nejmenší.

Své trápení Jamese rozjela do směšných rozměrů a záměrně obrušuje hrany jeho kontroly. Pokaždé, když jsou spolu, dráždí ho do sotva potlačovaného šílenství, odmítá od něj odtrhnout ruce, nohy, rty. Ještě horší to je, když jsou na veřejnosti, protože ona bere hrozbu odhalení jako nějakou výzvu a on je jejím úsilím na oplátku ponížen a drážděn.

Třesou se mu ruce. Potí se mu dlaně. Jen o vlásek unikl nutkání strhnout ji na podlahu a přinutit ji křičet jeho jméno při příliš mnoha příležitostech. A je to stále těžší. Do jejich svatby zbývá ještě pět měsíců, ale to klidně může být věčnost.

Noc je samozřejmě vždycky nejhorší. Když nemá jiné rozptýlení, které by zaměstnalo jeho mysl, James v agónii vzhlíží k temnému stropu, bere se do ruky a doufá, že najde alespoň špetku úlevy. Ale na tom nezáleží. Na ničem, co dělá, nezáleží, protože ona k němu přichází v jeho snech, plyšové rty mu bloudí po těle, omotává se kolem něj, když jí sevře hrst vlasů. Probouzí se ulepený a zahanbený, jeho touha po ní není ani v nejmenším potlačena.

Poprvé v životě se Jamesovi stýská po nočních můrách.

---

Ke konci roku musí James na měsíc odjet. Nějaká krátká, středně důležitá prohlídka, ale jako komodor nemůže udělat nic, aby se z toho vymluvil. Ne že by o to nějak zvlášť stál. I když ji miluje, Elizabeth ho kousek po kousku ničí. Možná by bylo dobré, aby mezi nimi na krátkou dobu vznikla skutečná vzdálenost. Dát mu šanci popadnout dech.

Je rozhodně proti jeho odchodu, nepřekvapivě. Ačkoli ví, že je to proto, že si nesporně užívá nádherné utrpení, které mu způsobuje, Jamese její náklonnost k němu stále dojímá. Nikdy ho nepřestane překvapovat, co k němu cítí. I po všech těch letech nějaká jeho malá část stále očekává čepel v srdci.

Ten den ho Elizabeth a její otec vyprovodili do doků. Poté, co ho objala, vtiskne mu do ruky malý balíček. ,,Abych vás zahřála za těch dlouhých, studených nocí na moři."

Je přece v Karibiku a jeho uniforma má několik vrstev, ale jiskra v jejích očích dává zcela jasně najevo, že její dar má jiný význam. Jamesovi trvá skoro týden, než sebere odvahu a otevře svůj dárek, šest dní, kdy ho sleduje, položený na nočním stolku. Cítí se napůl jako hlupák, když konečně povolí a schválně strká prsty do papíru.

Uvnitř najde složený kousek krajky omotaný kolem malé lahvičky, kterou jí před několika lety poslal. Teď je v ní tekutina, a když špunt otevře, zjistí, že je to vzorek jejího oblíbeného parfému, příjemná směs jasmínových květů a letních nocí. Zavře oči a rty se mu zkřiví jemným úsměvem. Sladký sentiment. Odloží láhev.

Krajková látka mu při vyšetřování spadla do klína a téměř sklouzla na podlahu, když stál, úplně zapomenuta. Je to zvláštní, James už Elizabeth zná natolik dobře, a ví, že vyšívání se spíše vyhýbá. Co to může znamenat?

Znovu se cítí absurdně a zvedne si oděv k nosu. Slabě voní jejím parfémem, ale je v něm i jemné pižmo, opojné sousto soli. Pot. A něco zemitého s podtónem, který zrychluje tlukot jeho srdce do cvalu. Odtáhne ji, aby zvážil důsledky takové nabídky, obočí sevřené. Pak si vzpomene na neplechu v jejích očích v docích a najednou do sebe kousky zapadnou.

James slyšitelně sténá, když se noří na lůžko a musí se posunout, aby se přizpůsobil svému neustále se zvětšujícímu údu, s obličejem v dlaních. Neví, jak na ten nápad přišla, ale teď má její vůni navždy vypálenou v mozku.

Bylo od ní zarytě podlé, že mu to dala, a když James začal šátrat po knoflících na kalhotách, napadlo ho, že by si ji mohl za trest přehodit přes koleno.

---

James má to štěstí, že dokončil prohlídku dřív, takže se vrátil do Port Royal o týden dřív. Když dokončí svou práci v pevnosti, zamíří přímo do guvernérova domu, aby připravil Elizabeth trochu překvapení... a možná také trochu pomsty, její „dar" bezpečně zastrčený v kapse.

Když dorazí, sluha mu sdělí, že "slečna Swannová je právě ve městě", ale Weatherby ho pozve přes rameno sluhy dovnitř. Krátce si popovídají, většinou o nadcházející svatbě, a pak Jamese usadí v salonu.

,,Vrátí se velmi brzy, komodore," svěřuje se guvernér, když James pokládá květiny, které přinesl, na piano. ,,Postarám se, aby šla za vámi."

Do Jamesova hrdla se nahrne vzrušení, které ho málem omámí. On miluje Elizabeth a ona miluje jeho. Budou se brát za něco přes čtyři měsíce a on má tu blaženou výsadu, že neví nic o tom, co bude následovat.

Je to osvobozující, mít konečně svůj předchozí život za sebou. Jako usínání v čistém prádle.

Začne se nedbale rozhlížet po místnosti, když už ne z jiného důvodu, než aby se během čekání nějak zaměstnal. Kromě jejích soukromých pokojů ví, že tohle je Elizabethino nejoblíbenější místo na panství, a všude vidí důkazy o jejím každodenním životě: hromady knih naskládané u paty jejího oblíbeného wingbacku, polotovary, pravděpodobně opuštěné, jehlice zastrčené v košíku pod oknem, porcelánový čajový servis ponechaný na příborníku, stále s otiskem jejích rtů. Myšlenka na to, jak snadno se dají tyto věci přenést do jeho vlastní knihovny, mu drásá srdce.

Touží narazit na důkazy o ní v každé místnosti svého, ne, jejich domova, i kdyby jen proto, aby si jednou provždy dokázal, že je navždy jeho.

James se shýbne pro svazek, který nechala na stoličce u klavíru. Večer tříkrálový. Usmívá se, potěšen jejich vzájemnou láskou k Shakespearovi. Začne bezmyšlenkovitě listovat stránkami, dokud se nezachytí a neotevřou a neodhalí složený kus pergamenu zastrčený uvnitř. Její jméno na něm bylo napsáno rozeklanou čmáranicí, při níž mu tuhne krev v žilách. Zatočí se mu hlava, vytáhne pergamen ze skrýše a začne číst něco, co je očividně poslední strana delšího dopisu.

- i když Tě to asi sotva překvapí, řekl bych.

Obávám se, že tohle je poslední kousek papíru na palubě, takže to budu muset dokončit:

Chybíš mi. Opravdu. Žhavě. Není dne, kdy bych si nevzpomněl na tvoji laskavost. Měl jsem ti to říkat každý den od chvíle, kdy jsem tě potkal.

Miluju tě.

Jamesovy ruce se chvějí, řádky na pergamenu se rozléhají místností, lebkou. Něco v něm se pohne, roztříští se a exploduje v tisíc drobných střepů, které se odrazí od jeho hrudního koše.

Pozdravuj ode mě komodora, ano? A prosím, spal tento dopis jako všechny ostatní. Je to tak bezpečnější.

Navždy Tvůj oddaný,

William Turner.

Kniha v jeho levé ruce dopadne s žuchnutím na podlahu. James sotva vidí, sotva dýchá, jeho mysl je tak zahalena trpkou, všeobjímající bolestí. Znovu si dopis přečte a ta bolest ztvrdne v diamant bodavého vzteku, mocného jako jakýkoli jed. A stejně smrtící.

Neuvědomí si, že Elizabeth prošla dveřmi, dokud radostně nezalape po dechu a on k ní stočí pohled. ,,Jste zpátky! A ty jsou pro mě?"

Přistoupí k němu o krok blíž a on ucukne, obličej naprosto ochablý úzkostí. Zmateně svraští obočí. ,,Něco se -"

James ji však nenechá domluvit, projde kolem ní a vyjde ze dveří, přičemž usvědčující dopis upustí na podlahu.

---

Elizabeth je naprosto mimo. Její otec naznačil příjemné překvapení, ale i když to bylo nečekané, nemělo to k "příjemnému" ani trochu blízko. James jí neřekl ani slovo, než se vyřítil ven. Co mohlo-

Pak ho spatří, jak leží otevřený na koberci. Bože. Ne!

Elizabeth se ani neobtěžuje ho zvednout, sprintuje za svým snoubencem, než jí navždy zmizí ze života.

---

„Jamesi! Jamesi, počkejte!"

Omámeně se řítí po příjezdové cestě a sotva za sebou zaregistruje její protesty.

,,Prosím!" zakvílí zoufale. ,,Prosím, přestaňte! Musíte mi dát šanci to vysvětlit!"

James se zastavil tak rychle, že se s ním málem srazila. ,,Vysvětlit?" Jeho hlas je pro jeho uši cizí, příliš plný emocí, než aby byl jeho vlastní. ,,Myslím, že je to víc než jasné."

Při jeho drsné výslovnosti sebou trhne, a než se James stačí zarazit, zeptá se: ,,Jak dlouho?"

Když hned neodpoví, zahřímá: ,,Jak dlouho, Elizabeth!?"

Nikdy předtím na ni nekřičel. Oba se toho leknou.

,,Od července," zní její pokorná odpověď a oči se jí zalévají slzami.

James se zasměje, i když to zní spíš jako smrtelné chrastění. ,,Tak to je asi všechno."

Je to blázen. Zatracený blázen.

Dělá polovičatý pokus o spravedlivé rozhořčení. ,,Hrabal jste se mi ve věcech!"

,,Prošel jsem si vaše -" pokračuje ve své rozzlobenosti a ona ustupuje. ,,Ne. Faktem je, že jsem nemusel! Našel jsem ho, aniž bych se podíval!" Už zase řve, obličej se mu zkřivil vztekem. ,,Nechala jste ho všem na očích! Vaše nevěra je jako na výstavě, aby ji každý viděl!"

Elizabeth sebou trhne, jako by dostala ránu. ,,Nevěra?" Každá slabika rezonuje bolestí, ale tentokrát jí nedovolí s ním manipulovat.

,,Měla jste se řídit jeho radou." Odvrací se, je to příliš syrové, než aby se na ni podíval. ,,Měla jste to spálit. Stejně jako všechny ostatní." Je to jako kyselina vytékající z jeho rtů. A spálí je to oba.

Teď už pláče doopravdy, slzy jí stékají po tvářích, aby se jí nahrnuly na špičku brady, odkapávají jí z nosu. ,,Proč jste tak krutý?"

James se nenechá zviklat.

,,Myslel jsem, že to je to, co děláme."

Elizabeth se chvíli vzpírá a svírá si břicho. ,,Já... Já -" V jejím hlase je tolik trápení, že se setkává s jejím pohledem. ,,Zjistila jsem, že nesnesu, když se dozvím, že o mně máte tak nízké mínění."

Zavře oči a zhluboka, roztřeseně se nadechne. Když je znovu otevře, není divoká, ani panovačná, ale sklíčenost je pryč. ,,Nikdy jsem neodepsala, Jamesi. Ani jednou. Nechtěl, abych to udělala. Bylo to příliš nebezpečné." Vytáhla se do plné výšky a dívá se na něj nějak svrchu, přestože je o několik centimetrů menší. ,,Bál se o mou pověst. Ale věděl, že budu chtít vědět, že je v bezpečí. Žije."

,,Držela jsem to v tajnosti, protože kdybyste to věděl, byl byste povinen ho najít. Opustil byste mě znovu. A co kdybyste ho našli? Vy dva, proti sobě, oba na jiných koncích meče? A někdo zemře? Víte, co by to pro mě znamenalo!?" Tuhle poslední větu podtrhne tím, že se udeří pěstí do hrudi.

,,Takže ano, Jamesi. Dopisy jsem spálila. A udělala bych to znovu. Protože jsem schopna být loajální k více než k jedné osobě."

Jeho hněv opadá, zanechává ho vyprázdněného a sklíčeného. Elizabeth v něm cítí změnu a zaplňuje jeho prostor.

,,Pokaždé o vás píše, chybíte mu víc než já." Pak přes zaťaté zuby zasyčela: ,,A mě zabilo, že jsem to tajila."

James oněměl, ohromen jejími slovy. Dospěl k tolika závěrům...

,,Vím, jak to muselo vypadat," pokračuje. ,,Ale mohl jste se mě zeptat." Poslední část zašeptá: ,,Věřím vám, Jamesi. Vždycky jsem vás milovala. Myslela jsem si... že byste mi taky mohl věřit."

Slzy se jí vracejí, kloužou z koutků lesklých očí a drásají roztavené cestičky v jeho srdci.

A James před ní padne na kolena.

„Elizabeth," její jméno mu prosebně sklouzne ze rtů. Vzhlédne, aby se setkal s jejím zarudlým pohledem. ,,Je mi to tak líto. Nikdy jsem neměl říkat takové věci. Byly zahořklé, ošklivé a já jsem je řekl, aby vám ze strachu ublížily. A to je -" zavrtí hlavou, ,,nepřijatelné. Zbabělé."

Chytil ji teď za sukně, svírá je jako záchranné lano a tváří se prosebně. ,,Nikdy jsem o vás neměl špatné mínění. Nikdy. A omlouvám se." Nikdy před ní neplakal, uvědomí si, když se vedle něj sklání, bere jeho tvář do obou rukou a nutí ho, aby se na ni podíval.

,,Prosím," vydechne. ,,Prosím, odpusťte mi."

,,Jen když mi odpustíte," odpoví ona a očima pátrá v jeho tváři. ,,Měla jsem vám to říct. Jamesi, měla jsem -" zhroutí se do jeho otevřené náruče a vzlyká mu na rameni, když jí hladí prsty po vlasech.

,,Ne. Elizabeth, měla jste pravdu. Měl jsem vám věřit." Políbí ji na temeno hlavy a pevně zavře oči. ,,Miluji vás. Moc vás miluji."

Nemluví, ale její paže ho obejmou ještě pevněji, než se odtáhne.

Slzavý polibek, který mu tiskne na rty, je požehnáním.

---

Nakonec se jim podaří vstát z hlíny a vydat se zpátky k panství. Elizabeth ztratila botu ve své šílené snaze dostat se k němu, a tak jí ji James pomáhá hledat, a když se jim nepodařilo ji najít, nese ji zbytek cesty.

Nechá ho sledovat, jak pálí poslední stránku Willova posledního dopisu, toho, který neměla to srdce zničit, když předchozího dne dorazil. Nežádá ji o objasnění obsahu a ona mu informace dobrovolně nesděluje a pokračuje v hledání vázy pro již vadnoucí květiny.

Modré hyacinty. Za věrnost.

Nedlouho poté odchází, oba jsou příliš vyčerpaní jejich hádkou, než aby pokračovali v rozhovoru. Elizabeth ho líbá u dveří, dlouze a sladce, a modlí se, aby její touha hodit to za ně byla opětována.

---

Je. A přestože je James v její blízkosti výrazně opatrnější, už se o incidentu nezmiňuje.

Ale od té chvíle se Elizabeth nemůže zbavit pocitu, že očekává, že ho jednoho dne opustí. Je z toho smutná, protože nesnáší, když tak trpí. Ale také ji to rozčiluje. On jí nevěří, ne doopravdy. A ona mu nedala žádný důvod, aby o ní pochyboval.

Vůbec žádný.