M U Č E N Í

Ztráta Willa bolí víc, než by kdy mohla říct. A co je horší, není vůbec nikdo, s kým by o tom mohla mluvit. Když se od ní v zahradě odvrátil a prsty jí v měsíčním světle vyklouzly z těch jeho, Elizabeth už truchlila a zhroutila se na zem, jakmile jeho silueta zmizela z dohledu. Věděla, že má pravdu, věděla, že bez ní bude jeho život jednodušší. Ale stejně. Chtěla, aby zůstal. Bylo to od ní sobecké.

Na Sparrowův útěk se přijde až těsně před rozbřeskem; ví to, protože hodiny po Willově odchodu tráví tím, že se tupě dívá z okna své ložnice. Pevnost Charles září, jak se vojáci hemží, prohledávají město, doky. Jejich doprovod je vyslán do guvernérova domu, aby jim nabídl ochranu, kdyby se pirát pokusil objevit. Ale Elizabeth ví, že jsou pryč. Oba dva. Pryč s přílivem a míří na nějaké nové dobrodružství. Bez ní.

---

James si je dobře vědom, že je tam nenajde, ale stejně jde do kovárny Johna Browna. Koneckonců se musí tvářit, jako by tento zvrat událostí byl zcela nepředvídatelný. Mlčky na něj zapůsobila efektivita, s jakou Turner svůj plán provedl, když si prohlížel neprostupné železné dveře a sousední zamčenou celu, kde byly uloženy bezvládné stráže. Nikoho nezabil, přesně jak James očekával. Pirát a dobrý člověk.

Pan Brown se do všeho plete, aby byl při jejich hledání nápomocný, dokonce zajde tak daleko, že osobně otevře dveře do Willova soukromého pokoje. Zamyká je zvenčí, všímá si James s odporem. Odporný parchant, pomyslí si zamračeně. Ať dostaneš, co si zasloužíš.

Willův pokoj je zařízen stroze, je tu jen postel a postranní stůl. Peřiny byly úhledně složeny a umístěny u pelesti postele, nahoře leží plechový talíř a šálek. James se proti své vůli usměje. Ah, Turner. Zdvořilý až do konce.

Pod postelí je uložený kufr, ale i ten je prázdný. Musel si buď sbalit všechny věci, nebo je prodat. To druhé je pravděpodobnější. James to ví z vlastní zkušenosti; život na moři skýtá málo místa pro hmotné statky.

Zrovna se otáčí, řekne mužům dole, že Turner odešel, když si všimne něčeho na okenním parapetu, opřeného o okenní tabulku. Při bližším zkoumání zjistí, že je to obnošená kopie Robinsona Crusoe. James ji zamyšleně obrací v rukou. Okraje jsou zohýbané a vazba je volná, ale je stále okamžitě rozpoznatelná. Je to ta, kterou před lety poslal Willovi.

James otevře knihu a na podlahu se snese proužek pergamenu. Sehnul se, aby jej zvedl, a zjistil, že je to vzkaz adresovaný jemu.

Jestli tohle čteš, tak jsem pryč.

Chci, abys věděl, že jsi byl jedním z mála jasných světýlek v mém jinak temném životě, Polárka, podle které jsem zmapoval svou dráhu. Tvoje trpělivé vedení, Tvoje neochvějná oddanost tomu, co je správné, mě vždy inspirovalo k tomu, abych se snažil být lepším člověkem. Nikdy na Tebe nezapomenu. A modlím se, abychom se nikdy nepotkali jako nepřátelé.

Vím, že nemám právo o to žádat ale dávej na ni pozor. Prosím. Myslím, že oba víme, že má sklony toulat se. Určitě se s ní potuluj.

A postarej se mi o tu knihu, ano? Dal mi ji můj bratr.

Dole se podepsal celým jménem v úhlovém písmu, náhodná skvrna inkoustu odhaluje jeho spěch.

James se nenechá zlomit, dokud není sám ve své kanceláři, svůj někdejší dar svírá v prstech jako růženec.

---

Elizabeth konečně usne, i když jen na pár hodin, a probudí se, až s ní Estrella lehce zatřese.

,,Slečno," pronese pokojská tiše a naléhavě. ,,Přišel za vámi komodor."

Přesněji řečeno, byl tu za jejím otcem, ale zdržel se v přijímacím pokoji, když přistihl Estrellu, jak poslouchá u dveří.

Vstane, když vstoupí do místnosti, protože trpělivě čekal, než se oblékla. ,,Předpokládám, že -" zarazí se a začne znovu, očividně si není jistý, jak téma nadhodit. ,,Došlo k určitému vývoji."

Elizabeth je nevrlá kvůli své únavě, svému žalu. ,,To je jasné. Proč vás to přivedlo sem?"

James zamrká, zaskočen jejím příkrým tónem. ,,Protože... jsem si myslel, že raději tu novinu uslyšíte ode mě, než z nějakých drbů." Jeho výraz je tak ustaraný, jeho zabarvení tak jemné, že se cítí provinile za svou podrážděnost. Povzdechne si, přejde ke svému oblíbenému křeslu a zaboří se do něj.

,,Máte pravdu. To bych ráda."

Poví jí, co už ví: že se Sparrow nějak osvobodil ze své cely, že pročesali město a nenašli po něm ani stopu. Pak před ní poklekne a složí ruce na ty její. ,,Elizabeth... Turner také zmizel." Pátrá v její tváři po reakci, ale teď už se cítí jen otupělá.

,,Aha. A vy si myslíte, že mohl přijít sem, je to tak?"

James se ohlédne přes rameno a pak se nakloní, hlas ztlumený, oči zkoumavé. ,,Doufal jsem, že ano."

Dočasně oněmí, než se se stejnou obezřetností zeptá: „Proč?"

,,Bylo by necitelné se nerozloučit."

Elizabeth téměř zalapá po dechu, když si uvědomí, že: „Vy jste to věděl?"

Jednou přikývne.

,,Kolik? Jel jste v tom taky?"

,,Ne." Sklopí oči a palcem jí líně hladí zápěstí. ,,A nemám tušení, kam se poděli." Když zvedne zrak zpátky k ní, obočí se mu svraští nějakým citem, který ona nedokáže zařadit. ,,Což je štěstí, jinak bych byl povinen je najít a přivést."

,,Nechal jste je jít." Není to otázka, protože odpověď už viděla jasně na jeho tváři. ,,Proč?"

James chvíli mlčí a zdá se, že má potíže najít slova.

,,Udělal jsem to pro vás."

Při jeho přiznání jí v hrudi kvete žár. ,,Pro mě?"

,,Tak či onak, skoro všechno, co dělám, je pro vás. Určitě jste to věděla."

Nevěděla to a slyšet ho, jak to říká...

Elizabeth natáhne ruku a sevře jeho tvář v obvázané dlani, podobně jako to dělala před pouhými hodinami s Willem, a v nitru se jí vzedme jakýsi hluboký pocit. Myslí si, že to musí být láska.

---

Jejich zasnoubení je konečně oznámeno týden po návratu, svatba má být příští duben. Na oslavu zasnoubení pořádá guvernér Swann velkolepý ples, který se koná tak blízko Elizabetiným narozeninám, že se rozhodne události spojit, i kdyby jen proto, aby se James nemusel účastnit dvou večírků během jednoho měsíce. Vypráví mu to, a i když se směje, zjevně ho její ohleduplnost těší, protože jí dovolí, aby ho později večer šikanovala, aby si sundal paruku. Ne nadlouho, ale přesto to považuje za vítězství.

Ačkoliv se jí myšlenka manželství stále příliš nezamlouvá, s přibývajícím časem začíná být Elizabeth stále netrpělivější. Nekonečně v ní doutná oheň, který i z těch nejobyčejnějších úkolů dělá povinnost, oheň, který se vymkne kontrole, kdykoliv je v Jamesově přítomnosti. Stále víc ji rozčiluje vzdálenost, kterou mezi nimi stále udržuje, bouří se na každém kroku, jen aby ji na chvíli odtáhl a držel si ji od těla.

Elizabeth po něm touží. Teď víc než kdy jindy. A je jí z toho zle, v noci leží vzhůru, schoulená a touží, tak bolestně prázdná, že by mohla plakat.

---

Rebecca se málem udusí čajem, když jí Elizabeth vypráví o svém utrpení a ujišťuje ji mezi mělkým kašlem, že si nedělá legraci. Slečna Scottová s chabě skrývanou škodolibostí poslouchá, jak Elizabeth zaznamenává své pokusy poškádlit Jamese a dostat z něj jakoukoli odpověď, a když skončí, moudře přikyvuje.

Elizabeth se ušklíbne a zuřivě se zakousne do sušenky. ,,James se za všech okolností tak strašně ovládá, že nevím, co doopravdy cítí."

Becca se rozpustile usměje. ,,To není tak docela pravda, že? Znáš ho líp než kdokoliv jiný." Pak se zahihňá a zrzavé kadeře jí poskakují po čele. ,,Mohla bys ho prostě požádat, aby tě znásilnil."

Teď je na řadě Elizabeth, aby zakašlala. ,,Jako by to mohlo fungovat. Tvrdohlavý muž se zřejmě rozhodl, že mi nepodá ani palec, dokud nebudeme bezpečně svoji."

Slečna Scottová ji láskyplně pohladí po ruce. Ten scvrklý pohled je zpátky. „Ach, má drahá Lizzie. Musíš se toho tolik naučit. Ale nejsem bezcitná. Jestli chceš, můžu tě mezitím naučit účinnou metodu úlevy."

Je to ta nejodpornější a nejskandálnější věc, jakou kdy Elizabeth slyšela, a přirozeně se nemůže dočkat, až to zkusí sama.

---

Jak se ukázalo, Beccina metoda je sice úžasně zábavná, ale není to žádná úleva. Pokaždé, když vrcholí a vzlyká jeho jméno, když se její vnitřní stěny sevřou kolem ničeho, nikdy to nestačí, aby uhasila svou žízeň.

A teď jen přemýšlí o tom, jaké by to asi bylo, kdyby místo toho na sobě měla Jamesovy prsty.

Částečně doufá, že on je na tom stejně bídně.

---

Jednoho dne, když je ve městě a nakupuje nové látky na šaty, Estrellu a sluhu v závěsu, zaslechne Elizabeth z druhé strany ulice hvízdání. Vykoukne, aby zahlédla muže, bednáře, vrhne na ni lascivní pohled, který ji vůbec nezajímá. Nakloní se ke svým přátelům a nahlas, což nepochybně měla slyšet, zažertuje cosi, co končí slovy ,užil si s ní pirát'.

Muži kolem něj se vesele smějí, jejich odporné oči bloudí po její ustupující postavě, zatímco jí hoří tváře. Elizabeth udržuje vyrovnané tempo a pokračuje ve svých pochůzkách navzdory ozvěně jejich sprostého posměchu v její mysli. Neudělá jim to zadostiučinění, že poběží domů kvůli své falešné pověsti.

Vskutku, užil si s ní pirát. Ještě si s ní neužil ani její snoubenec.

Odpoledne ji ta příhoda pobaví víc než cokoliv jiného. Cožpak nemají malí lidé nic lepšího, o čem by se mohli mezi sebou bavit, než o stavu její ctnosti? To je nesmysl.

James se k ní nepřipojí v jejím smíchu nad touto událostí, když ho oblažuje. Oči se mu zalesknou, když si knihu, kterou četl, pouští do klína. Požaduje znát jména všech mužů, kteří jsou zapleteni do jejího příběhu, nedovolí jí, aby si z toho dělali vtipy. Je tak rozrušený, že ani ne za hodinu odchází a vyběhne předními dveřmi, aniž by ji políbil na rozloučenou.

Zanechává ji to v podrážděné náladě, kterou si bere do zahrady a střílí šípy na cíl, který si představuje jako jeho zatvrzelý obličej.

---

Druhý den ráno se k ní donesla zpráva, že v uličce za krčmou našli umláceného pana Owena. Žádá nevědomého posla o vysvětlení. ,,Bednář, slečno," upřesňuje ostýchavě zahradník. ,,Celé dopoledne se o tom v přístavu mluví."

James je přímo obrazem nevzrušeného klidu, když ho příště uvidí, v jeho kroku jaro, když kráčejí ruku v ruce. Ona ho zkouší tím, že o tématu nahlas přemýšlí, a on jen pokrčí rameny.

,,Jak záhadné."

Elizabeth si vzhledem k čerstvým modřinám na kloubech vůbec nemyslí, že je to nějaká záhada, ale umně stočí hovor k něčemu, co není zdaleka tak zajímavé, a ona ho nechá.

Moc se jí nelíbí představa, že by za ni bojoval její bitvy, ale v tomto případě se rozhodla udělat výjimku. Představa, že kvůli ní přiškrtil toho chlípníka, jiskří v jejím nitru jako divoký oheň.

---

Po půlnoční exkurzi s Grovesem veřejná otázka Elizabethiny ctnosti téměř utichá. Měli na sobě samozřejmě civilní šaty, kupovali tomu parchantovi pití, až se chlubil svým zločinem, a pak ho vyprovodili ven. Zlomit člověku nos ještě nikdy nebylo tak příjemné. Theo měl jen držet hlídku, ale nakonec přispěchal, aby odtáhl Jamese od toho darebáka.

,,Nemůže varovat ostatní, když je mrtvý, víš."

Dobrý postřeh. James si odplivl na toho ubožáka, který na něj zíral zčernalýma očima.

,,Rozšiř to. Kdo chce, může se se mnou za svítání setkat."

Nikdo nechce. Není to zrovna překvapení, James je celkem známý svou bezchybnou muškou.