P Á K O V Ý  E F E K T

Já nebudu plakat. Když budu plakat, jsem ztracena.

Elizabeth má kamenný výraz, když ji piráti připravují na obřad a strojí jako panenku. Kapitán Barbossa dodá poslední detail sám: pověsí jí prokletý medailon na krk jako oprátku. Jeho váha už pro ni není útěchou.

Útesy ostrova jsou vybledlé a zubaté jako roztříštěný hrudní koš, vyčnívající k nebi v kakofonii ostrých skal. Veslují ve člunu a sotva se odváží dýchat, když je pohltí ústí strašidelně zákeřné jeskyně.

Elizabeth vždycky snila o dobrodružství, o pirátech, ale tohle není svoboda v podobě větrem naplněných plachet. Tohle je pohřební průvod. Vedou ji na smrt. A jediné, na co myslí, je, že pokud bude mít štěstí, bude na ni čekat James. Je trestuhodné dovolit si věřit, že je mrtev, ale má-li jít statečně do té věčné noci, musí věřit, že na druhé straně čeká něco laskavějšího.

Jeskyně je uvnitř lemována poklady, hromadami pokladů. Ukradený kontraband za deset let. A tam, uprostřed, se tyčila nad vším ostatním... truhla. V tlumeném světle je to hrozivé, zlověstné, až z toho tuhne krev. Sotva si všímá, jak posádka vzrušeně přidává ke svému pokladu další cennosti.

---

Pokud by došlo k nejhoršímu, posádka se musí držet ,zákoníku'. Na toho, kdo se opozdí, se nečeká. Will je opět znechucen společností, kterou má. Zdá se, že mezi zloději nejsou žádní hrdinové.

Když se vkrádají do jeskyně, Jack se snaží Willa přesvědčit, jak moc jsou si podobní. ,,Mýlíš se," sykne do tmy. Ty mě neznáš. Nikdo mě nezná.

V hlavní jeskyni se koná jakési shromáždění a uprostřed, osvětlená paprskem šikmého slunečního světla, stojí Elizabeth. Je nucena padnout na kolena, zatímco kapitán mává nožem. Will odmítá čekat na další okamžik, aby mohl jednat. Odmítá být Jackovou pákou.

---

Krk má natažený přes truhlu, oči plné lesklých zlatých lebek. Ti ďáblové skandují. Tohle je konec. Elizabeth zavře oči...

- a je vytažena zpátky na nohy. Barbossa jí rozřízne ruku a ušklíbne se nad jejím překvapeným bolestným zajíknutím.

,,Kdo šetří..."

Záměr vychází s ochromující hrůzou: jsou horší věci než smrt.

Posádka ztichne, zatímco krví potřísněný medailon padá dolů. A pak... se nic nestane.

Kapitán se k ní otočí a ona je morbidně rozjařená, že se mu může pošklebovat. Není to její krev, co potřebují. A dřív si vezme pravdu do hrobu, než řekne jediné zatracené slovo.

Pak ji uhodí. Tvrdě.

Jde k zemi.

---

Will proklouzne vodou tak tiše, jak jen dokáže, a zastaví se u Elizabeth. Vylekaně se po jeho doteku probudí a jde za ním. Společně uniknou z jeskyně, její třesoucí se ruku svírá ta jeho.

---

Interceptor pluje na mělčině. Elizabeth se tak ulevilo, že se rozbrečela. James! Přišel si pro mě!

Není to však uklidňující vizáž jejího snoubence, co vidí, když se dostane na palubu. Místo toho... piráti. Další piráti. Jeden z nich je jí podivně povědomý. ,,Pane Gibbsi?"

,,Kde je Jack?"

Otočí se k Willovi, který ji ochranitelsky objímá, zatímco ji aktivně odvádí od tázající se posádky. ,,Kdo je Jack?"

,,Opozdil se."

Dojdou do podpalubí, právě když jsou spuštěny plachty.

Elizabeth nemůže říct, že ji mrzí, že její dobrodružství končí.

---

,,Kdo vymění lidský život za loď?" Děsí ji už jen pomyšlení na to.

,,Pirát," odpoví opatrným monotónním hlasem.

Dal si tu práci, aby jí řekl všechno, co se stalo: o vyplenění Port Royal, o Jackovi, o tom, že ji přišli zachránit. Elizabeth cítí, jak jí spadl kámen ze srdce, když jí bez okolků vypráví o svém vztahu s komodorem. James žije. Zraněný, ale živý. A co víc, hledá ji.

,,To není omluva," tvrdí kysele a neobratně se pokouší omotat si poraněnou dlaň. ,,Zní jako naprostý ubožák."

Will mlčí v odpověď. Elizabeth sedí naproti němu u stolu a koupe se v šerém světle luceren, ohromuje ji, jak mrzutě se tváří. Stíny tančí po rovinách jeho tváře a slévají se mu do očí. Jemně šťouchne prsty do její šátrající ruky a sám obvaz uchopí. Je tak blízko. Dlouhé řasy se mu rozprostírají po tvářích, když si prohlíží svou práci. Jak to, že si nikdy nevšimla, jak je hezký? Kdy se to stalo?

Ptá se jí, proč použila jeho jméno jako své vlastní a jeho dotek se stal pohlazením. Elizabeth brní kůže. Srdce jí buší v hrudi.

,,Nevím," konstatuje prostě. Kdysi k tomu měla důvod. Ale tady? V tomhle intimním prostoru, kde jsou jen oni dva? Veškerá logika ji opouští.

Will se nakloní a drsným palcem ji pohladí po bradě. „Elizabeth..."

Proti své vůli je přitahována jeho vážností. Tak dlouho čekala, až řekne její jméno. Tak dlouho...

...a přesto... nějak... jí to připadá špatné. Špatný hlas vyslovující slabiky jejího jména. Špatné oči hledící do jejích. Špatné prsty nahmatavající její puls.

Špatný člověk.

Trhne sebou a kouzlo je zlomeno. Willova pozornost klesne k medailonu usazenému mezi jejími ňadry.

,,Je tvůj," přizná se, strhne si ho z krku a položí ho do jeho otevřené dlaně.

Usměje se a roztouženě zaškube rty. ,,Dárek od mého otce." Svraští obočí. Jeho výraz je obvinění a prosba. ,,Proč? Proč jsi mi ho vzala? Proč sis ho nechala? Celé ty roky..."

Bála se. Bál se, že ji bude považovat za zlodějku. Bál se, že si ho vezme a odejde. Bála se, že je pirát.

Will se jejímu přiznání nevesele zasměje. ,,Samozřejmě. To by bylo neodpustitelné. Být pirátem."

Pak se v něm něco pohne. Jeho oči jsou tak vážné, že se cítí jako přišpendlená. ,,Boj se. Ale buď taky statečný. Strach je důležitý první krok k tomu, abys nalezl odvahu."

Elizabeth nechápe, proč to řekl, ale myslí si, že ví, co tím myslí, i když mluví sám se sebou.

,,Potřebují mou krev," naříká. ,,Krev mého otce."

Po tváři mu stéká jediná slza, jiskřící v mihotavém světle lampy.

,,Krev piráta."

---

Skutečná bitva vůbec nevypadá tak, jak očekávala, samý dusivý kouř a slaná voda. Will štěká rozkazy, jako by k tomu byl stvořen, a je to Elizabethin nápad spustit kotvu na pravoboku, která je táhne ke břehu. Nemá ani čas být pyšná.

,,Palte všichni!"

Ten zvuk je trýznivá disonance, která jí neustále zvoní v uších, je jako na trní. Poprvé v životě Elizabeth vystřelí z muškety, sejme piráta, který se houpe směrem k Interceptoru, aby se na něj nalodil, a vrhne ho do zpěněného moře. Mají větší palebnou sílu i přesilu a na ni udělá pochmurný dojem, když je hlavní stěžeň zničen řetězovou střelou a zřítí se na palubu.

Po jejím boku se objeví 'pan Smith' a ptá se po medailonu a pak po Willovi. Elizabeth je zahanbena zjištěním, že je uvězněn v podpalubí, bezmocný dělat cokoliv jiného, než se marně namáhat u mříže.

Jsou obsazeni. Popadnou ji útočníci, odvlečou ji od Willa, vřeští a ona vyje, divoce máchá pěstmi.

Když Interceptor exploduje, svírá se jí srdce zoufalstvím. Je předhozena posádce, jejich ruce se jí potulují po kůži, tahají ji za vlasy, jak s nimi marně bojuje. Topí se v moři páchnoucího masa a krutých úmyslů.

A pak se znovu objeví Will, spasitel s divokýma očima, jehož silueta se rýsuje ve slunci.

,,Pusťte ji na svobodu."

Dohoda je uzavřena. Její život za jeho.

Když se její bosé nohy dotkly vody, Elizabeth pochopila, že to nebyla žádná výhra. Utopí se nebo zemře hlady. A Will? Zemře sám a písky Isla de Muerta ztmavnou jeho krví.