Násilně ji vytáhl za vlasy a zvedl tak její tělo nahoru, přestože se tomu bránila. Chtěla mu napálit mezi žebra, ale stačilo pohrozit zbraní a uklidnila se. Nato do ní kopl, aby se pohnula a už už ji vedl přímo k dvojici překvapených mužů, kteří hbitě vyskočili na nohy a hned sahali po svých puškách odložených na zemi.

"Vy jste takoví kreténi, že si nevšímáte okolí, fakt. Nebýt mě, bylo by po vás," ucedil chlap, který na Wallu mířil a následující surovou ránou do beder ji poslal k zemi.

"Ona nás sledovala?" ozval se další hlas a lovkyně sevřela v dlaních trsy trávy, přičemž raději klopila zrak dolů, v hraně podřízené roli.

"To kurva jo. Kousek za tím keřem. Kdyby měla příležitost, sejme vás."

Walla se naštvala a zatnula pěsti. Uvědomovala si, že se nacházela v pořádném maléru. Snažila se odhadnout, zda by stihla vytáhnout nůž a všechny zranit tak, aby jí nic neprovedli. Musela zasáhnout první, ale... potřebovala k jejich poražení příležitost...

"To není pravda. Jen někoho hledám," procedila skrze zuby.

"No to určitě!" prskl jeden z nich a jeho bota dopadla nebezpečně blízko její hlavy. "To ti tak budu kurva věřit!"

"Myslíte, že ji poslal on?" zvážněl zničehonic muž, který ji našel.

Muži od ohniště poté zněli dost vystrašeně a Walla se na chvíli zarazila. Třeba nebyli nijak zlí. Třeba od někoho utíkali. Zvedla zrak a rychlým pohledem zhodnotila stav primitivního tábořiště. Ty nadité batohy předtím přehlédla, jistě odsud utíkali. Bylo to jasné. Otázkou bylo: Proč?

"Do hajzlu, vsadil bych se, že jo..."

"Tak to jsme pěkně v prdeli. Za to, co jsme provedli nás zabije."

"Ne, to by bylo moc rychlý. Ten sráč nás bude mučit."

"Jo, přesně," zavrčel nenávistně a opět chytil lukostřelkyni za vlasy, až musela polknout bolestivý sten. 

Příliš blízko se naklonil k jejímu krku, doslova cítila, jak její kůži projel nechutný, smrdutý dech cizího chlapa. Znechuceně se otřásla, ovládala se zuby nehty, aby držela pěsti u těla a předstírala bezmocnou ženu v nesnázích.

"A tahle štětka nás vysledovala až z fabriky. Poslal tě šéf? Řekni, bylas jedna z jeho kurev? Řekl ti, abys nám našla?" vrčel jí u ucha a drsně sevřel její vlasy u kořínků.

Tentokrát bolestivý sten nepotlačila. Namáhavě polkla a povedlo se jí zatáhnout obočí, až se vytvořila hluboká vráska mezi očima. 

"Nikdy jsem ji u něj neviděl. Nemáme jistotu," zaváhal jeden.

"Nemám, kurva, tušení, o čem tady ta tvoje smradlavá držka mele," dostala ze sebe dosti nasraným tónem, prudce otočila hlavu a dala mu jednu pěknou šlupku do čela.

Využila toho, že ji pustil a chtěla se pustit do těch dvou, jenomže byli rychlejší a otřelejší než čekala. Věděli, jak ji zpacifikovat, trvalo sotva jeden nádech, než se ocitla na zádech, jeden ji přidržoval ruce a ten druhý zasedl nohy, chytil ji za krk a přiložil na něj nůž. S vražednou jiskrou v očích, kterou u lidí od začátku apokalypsy viděla nesčetněkrát. A pokaždé ji zvládla uvnitř vystrašit. Jak snadno se lidé dokázali uchýlit k nemyslitelnému, když svět padne a vymizí spravedlnost.

"Určitě lže," procedil skrze zuby ten s nožem a přitlačil ostří na bělostný krk. 

"To bych si pomohla," odsekla drze, napnula svaly a měla co dělat, aby druhého chlapa přetlačila, ale bylo to marné. S nožem u krku obzvlášť.

"Ty svině," zavrčel ten, kterého praštila a ona mírně natočila hlavu za hlasem. Musela se ušklíbnout, jelikož se trefila do přímo černého.

Držel si nos, z nějž se linula hromada krve, tvář zkřivenou nenávistí a v očích mu svítilo něco, co nedokázala identifikovat.

"Držte ji," sykl k těm dvěma.

"Cože?" štěkl po něm chlap s nožem a obrátil za ním hlavu. "Jebe ti? Kvůli tomu jsme museli zdrhnout a ty chceš zas-"

"Drž hubu! Za tohle zaplatí!" odstrčil ho a zaujal jeho pozici, jen v tom rozdílu, že mezi jejíma nohama.

Lukostřelkyně začínala chápat, co v měl v plánu. Zrychlil se jí dech, srdce se rozbušilo zděšením, hruď se prudce zvedala a zase klesala, před očima se objevily mžitky a najednou se dýchalo čím dál tím hůř. Jakoby měla přes hlavu přetažený igelitový sáček.

Teď ne... Teď kurva ne! zaječela na sebe v duchu, zaklonila hlavu. Ten jeden ji pořád držel na ruce a cosi na toho se zlomeným nosem mluvil. Neslyšela co. Slyšela jen rychlé bušení srdce v uších a svůj těžký dech.

Seber se... Seber... Žilas v Severní Georgii... V díře, kde každej den někdo znásilnil holku.

U tebe to zkoušeli taky. A tys udělala co?

To bylo poprvé, kdy dostala podmínku za ublížení na zdraví. Nebyla ještě ani zdaleka plnoletá, mohlo ji být čerstvých sedmnáct a jeden namachrovaný šéfík z velký firmy si myslel, že si mohl dovolit na ni sáhnout. Vsadila se, že po tom, co s ním provedla mimo zrak lidí, si už nikdy na žádnou netroufl. 

Dlouze mrkala, čas se najednou rozpohyboval a ona před tváří měla najednou toho, který se chystal k ohavnému činu. V očích měl přesně ten známý výraz, jenž znala za dřívějších dob, a který ji přinutil k obraně. Nechtěla připustit, aby se to stalo. Přece nebyla slabá holka, co se neuměla bránit.

"Teď si spolu pěkně užijeme," vydechl odporně znějícím hlasem a shýbl se, aby k ní přičichl, jenže ona protočila oči v sloup a po tichém uchechtnutí se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu.

"To si kurva piš, že si tohle užiju," řekla tiše, a než stačil pozvednout tvář a zjistit, proč mluvila takhle, otevřela ústa a zakousla se mu hluboko do krku.

Zuby pronikly tak hluboko, že ucítila krev a škubla hlavou zpátky, načež utrhla i velký kus kůže. Krev se vyvalila ven, vystříkla jako gejzír a po něm následoval křik plný agonie. Vyplivla ho a zakousla se znovu, tentokrát silněji, cítila horkou krev mezi zuby, v ústech, stékat ji po bradě nebo stříkat po tváři. 

Druhý muž zděšením pustil její ruce a se směsicí strachu a odporu ke krvi od ní pozpátku odcouval, zatímco ona trhala vlastními ústy mužův krk. Mohla se tak vytáhnout do sedu, pevně ho uchopit za ramena a dokončit smrtící útok. V žaludku se jí udělalo zle, vlastně se přemáhala, aby se hned na místě nepozvracela, ale trhala jeho krk, dokud se jeho ruce nepřestaly bránit a mrtvě nepovadly kolem těla.

"Ty šílená couro!"

"Kurva! Kurva!"

Odstrčila od sebe mrtvé tělo, celá od krve se zvedla a skočila po dalším, který už už sahal po zbrani, jenže tentokrát to nestihl. Dala mu pěstí, až ho tou jednou ránou srazila na zem a vzala do ruky rozžhavený kámen z ohniště, kterým ho ubila k smrti. 

Třetí to celé sledoval, paralyzovaný šokem a strachem. Srdce mu bušilo tak silně a naléhavě. Oči vytřeštěné na mladou ženu, která právě zabila oba jeho kamarády jako by o nic nešlo. Sledoval, jak krev z druhého těla létá do stran, dokonce spatřil část mozku z rozbité hlavy, a jak sebou všechny končetiny ucukávají v poslední smrtelné křeči. Na chvíli přestala, pustila úplně červený kámen do trávy a otočila se na něj.

Zastavil se pro něj svět. Netušil, co dělat. Byl tak vyděšený a ta děsivá jiskra v těch ještě děsivějších očích. Dívala se na něj jako na kořist, jakoby byla lovec a on její kořistí. Přesně takový pocit z toho měl. Marně sahal po svojí zbrani, ale protože byl tak paralyzovaný, zvládl pouze zvednout prsty a opřít je o pažbu, načež nebyl ani schopný zvednout těžkou hlavu.

Ona s tím očividně problém neměla. Zkušeně odjistila, opřela pažbu o rameno a zamířila mu hlaveň mezi oči. Stála nad ním a shlížela na něj. Tvář pokrytou krví a mimiky měla děsivě klidné. Jako dokonalý vrah, dokonalá vražedkyně.

"Kdo mě měl podle vás poslat?" ozvala se zhrublým hlasem postrádající jakoukoliv emoci. 

Muž neodpovídal. Byl bledý, viděla, jak mu po tvářích stékal pot a celé tělo se mu třáslo strachy. Sotva se nadechoval a vypadalo to, že brzy omdlí. Sklonila hlaveň k zemi a probodla vyděšeného očima.

"Kdo. Mě. Měl. Kurva. Poslat?" zeptala se, s každým slovem vzrůstala její agrese a udělal k muži několik kroků.

"N... hh... nnn... Ne... Negan..." vyžbletl ze sebe strachy bez sebe.

Walla si odfrkla a zavrčela: "To těžko. Zabili jsme ho. Ve vaší tajný skrýši se nám přiznal."

Muž zavrtěl hlavou. "N-ne... on... on... žije... Nebyl... n-nebyl t-to... on. Zabili... zabili jste... jen... pěšáky..."

"Cože?" křikla.

"Negan... ž-žije... žije... O stanici ví... Ví o vás. Pos... poslal na vás... špeha a-a... už-už od toho... útoku na stanici... o vás ví. Čeká. Do- uhm... dojde si pro vás..."

Walla tomu nehodlala uvěřit. Nemohla tomu věřit. Přece... přece se jim to povedlo... Měli mít klid... Měli žít v pohodě a míru...

"Kurva," vydechla a povolila tvář.

Z jeho očí křičela pravda. Věděla, že nelhal. Všechno najednou dávalo smysl. Ta motorka, ten divný pocit, který měla jak ona, tak Daryl. Ta kuše a chlap, jehož stopař popisoval. Muselo jich být víc. Bylo jich víc. Negan žil. A měl víc lidí, než kdokoliv tušil. Možná o tom nevěděl ani sám Hilltop. Nebo to věděli a akorát to na ně navlíkli, aby se zbavili odpovědnosti.

Zhluboka se nadechla, přesunula zrak na les a věděla, že Daryla bude muset najít, co možná nejrychleji. Musela ho varovat. Musela mu říct, že nebylo po všem. A pak se vrátit do Alexandrie a všechny tam varovat.

Musím rychle za Darylem... Musím-

Poslední myšlenka zanikla v hlasitém výstřelu. Celé tělo jí pohltila bolestivá křeč a pak ucítila, jak z díry v těle vystřelila horká krev. Podívala se na muže, jenž se nacházel v polosedě a z jeho hlavně se kouřilo. Ruce se mu třásly, jistě minul důležitý orgán, ale ta bolest nenasvědčovala ničemu dobrému.

Vztek ji nahodil zpátky a ona k němu prudce vyšla. Vyrvala mu pušku z rukou a stejně jako u druhého, i jemu po krátkém souboji rozbila lebku.

°•°•°

V zubech drtila dřevo šípu, zatímco si ošetřovala zasažený bok. Kulka prolétla skrz, čistý střel. Krve však vytékalo mnoho a ona věděla, že se bude muset rychle vrátit k autu. Netroufla si tipnout o kolik krve už přišla, ale tmavé skvrny před očima se stále zvětšovaly a byly stále tmavší.

Měla jsem ho hned zabít, pomyslela si a poté vydala tlumený, přidušený výkřik, když stlačila ránu a obvázala ji kusem obvazu, který našla v zásobách mrtvých mužů. Do koutku očí se nahrnuly slzy bolesti. Ohlédla se přes rameno, zda neuvidí mrtváka, který by bažil po její krvi, ale zatím měla štěstí.

Musím pryč, hned, prolétlo jí hlavou. S amatérsky ošetřenou ránou, umytou z tekoucí říčky, vyndala z úst šíp a položila pravou dlaň, tu, jež udržela rozžhavený kámen po delší dobu, do studené vody. Pocítila silnou úlevu, neboť kůže pálila jako čert. Nebylo divu. Část svrchní kůže byla spálená a odhalovala tkáň neustále měnící barvu do tmavě rudé. 

Přivřela oči, hlava se jí zamotala z důsledku ztracené krve, ale i silné bolesti. Na chvíli viděla dvojmo, a jak pomalu otáčela hlavou, slyšela okolní zvuky jako v ozvěně. Odrážely se ve sluchovodu jako v jeskyni a do jejího mozku se dostávaly opožděně. 

Prudce zamrkala. Cákla na sebe studenou vodu a silně se poplácala po tvářích. Nemohla polevit. Nesměla polevit, ale ona to stejně udělala. Povolila a neslyšela kroky, jež se k ní zezadu opatrně přikrádaly.

Před případným útokem ji zachránil silný pud sebezáchovy. Prudce hnula s tělem na pravou stranu a do říčky spadl mrtvák, který si z ní chtěl udělat oběd. Se zrychleným dechem prudce odcouvala po zadku dál od jeho zkažených zubů, sahala pro svůj luk a se zaúpěním ho stáhla ze zad. Bolest ji omezovala, ale musela se snažit. Mrtvák se překvapivě rychle otřepal a už šel po ní, ruce natažené dopředu a ústa široce rozevřená, až cítila ten mrtvolný zápach z nitra u sebe. Jistě byl v pokročilém stádiu rozkladu.

Polkla znechucením, vykašlala se na nějaký postoj, položila šíp na tětivu a natáhla ji, přičemž s bolestivým výkřikem povolila. Tětiva drnkla, šíp si našel cíl v oku mrtváka a jeho hrot spolehlivě provrtal mozek. Z důlku vytekla černá krev a tělo padlo na zem.

Walla vydechla, uvolnila se, padla na záda do hnědého listí a zaklonila hlavu. Překonávala návaly bolesti a s každým dalším nádechem potichu sténala a kdyby měla dechu nazbyt, určitě by začala pěkně nadávat na tento svět i pitomé přeživší. 

Roztřesená dlaň jí opatrně sjela na bok. Zase ten bok. Měla by si pořídit neprůstřelný pás, už tak tam měla pěknou jizvu, zároveň její prsty opatrně sjely k břichu. Stačilo málo a mohl se do něj trefit. Už by nebylo co zachraňovat. Možná ani ji ne. Kdoví, co by se stalo, kdyby ten chlap měl pevnou ruku.

Zavrčela nadávku, přetočila se na bok a podepřela se na loktech, přičemž se úspěšně vyhrabala do sedu. Podívala se dolů na obvaz a zkřivila zpocenou tvář. Bílá se místy zabarvila do tmavě červené.

Najednou zaslechla kroky. Tyhle zněly opatrněji, ne nijak potácivě. Tohle byl určitě živý člověk. Zatnula zuby, sáhla pro luk, nový šíp a s obojím se otočila do strany. Přimhouřila víčka a uvědomila se, že naproti ní stál kluk. Mladý kluk, mohl mít sotva šestnáct sedmnáct, ale Walla tu tvář poznávala. Zmateně složila luk k zemi a nechápavě vydechla.

"Tylere?"