Minulost - Tyler (z pohledu třetí osoby)

Bylo to už pár hodin, co se do Walesu v Anglii dostaly nouzové zprávy z Ameriky o nebezpečném viru. Několik z nich bylo bohužel nejasných; třeba důsledky onoho viru, nynější situace ve státech a už vůbec se k nim nedostalo varování, aby se lidé drželi od USA dál.

Tylerův otec, přední virolog ve výzkumném ústavu WHO ve Walesu, stihl zachytit poslední let do Atlanty, odkud pak jeho cesta měla mířit do CDC za starým přítelem a jeho geniální manželkou, aby jim pár věcí objasnil a pomohl svým kolegům v hledání léku. Tylerovi se z Anglie nechtělo, ještě neviděl to úžasné London eye, nebo Buckinghamský palác, dokonce měl tu naději, že uvidí královnu. Všechno zrušil otec v den, kdy mu oznámil, že se předčasně vracejí domů.

Doktor James Moutin si v letadle pročítal počátky viru, jeho rozšíření a mortalitu. Jen za hodinu měli stovky a stovky nakažených a on do svého pracovního deníku zapisoval důležité poznámky. Jeho syn nezaujatě seděl u okénka, se sluchátky v uších a poslouchal rock z osmdesátých let, nad čímž se musel pousmát. Nečekal, že fláky jeho doby jednoho dne ocení i jeho potomek.

Dlouze si poměřil chemický vzorec, jenž představoval jednu z hlavních složek viru a zamračil se. Nikdo toho moc nevěděl, ale několik vědců se domnívalo, že šlo o zmutovaný gen SARS, který útočil na mozkové blány. Dávalo by smysl, proč se při nakažení spustí vážná horečka, jejíž účinky se nedaly ničím zvrátit.

Myšlenky mu létaly jedny přes druhou, až doteď ignoroval ruch v letadle kvůli práci, avšak již poněkolikáté o něj zavadila nervózní letuška, takže se ohlédl o co šlo. Vykoukl do uličky a zadíval se do zadních sedadel. V předposlední řadě seděla dívka, která mohla být tak ve věku jeho syna, možná mladší. Byla celá slitá potem a bílá jako stěna. Moutin v tom spatřil příležitost dozvědět se o viru a jeho působení z první ruky, a zvedl se ze sedadla.

Tyler otcův odchod ignoroval a dál hleděl z okýnka na krásný Atlantik, jenž občas prořízla nějaká ta brázda veliké obchodní lodi.

Doktor se zastavil vedle nervózních letušek a odkašláním na sebe přitáhl jak jejich pozornost, tak oči dívčiných vyděšených rodičů. Ovšem sama pacientka neměla zdání, že se kolem ní něco dělo.

"Jsem doktor James Moutin, mohu?" zeptal se slušně a jedna z letušek mu uvolnila místo, aby se na nemocnou dívku podíval.

Přidřepl po jejím boku a opatrně ji uchopil na zápěstí. "Je studená. Hrozně studená." A taky bílá. Jako mrtvola. První příznaky viru.

Požádal personál o pár dek a pár lahviček čisté vody. Poté se zaměřil na její strachující se rodiče.

"Jak dlouho už jí je takhle zle?"

"Až teprve teď, pane doktore," odpověděla žena a starostlivě pohladila nevnímající dceru po rameni. "V Londýně ji bezdůvodně napadla jedna žena, ale tu ihned zpacifikovali. Celou dobu byla fit, v pořádku a teď..." odmlčela se a potlačila nešťastný vzlyk, který se jí dral na povrch.

Její manžel ji starostlivě stiskl ruku a po příchodu letušek s dekami svoji dceru pečlivě zakryl.

"Co to může být?"

Moutin změřil dívčin puls a nestačil se divit. Srdce jí bušilo tak silně. Tělo se pokoušelo s nákazou bojovat, leč už teď vytušil, že zcela neúspěšně.

"Možná chřipka. Raději od ní držte ostatní lidi. Zabalte ji, dejte ji pít vody a nechte ji odpočívat, a jestli máte prášky na zmírnění horečky, tím líp. Až přistaneme, vemte jí rovnou do nemocnice, tam už budou vědět co a jak. Tady pro vás bohužel nemůžu nic udělat," řekl a odtáhl se od ní.

"Děkujeme doktore," hlesla vděčně žena.

"Neděkujte," odvětil a rozhodl se vrátit na místo. To je zlé. Ta holka umře a nejde tomu zabránit.

Posadil se na sedadlo a začal se hrabat v dokumentech, jež mu byly odeslány. Jakmile tělo postihla horečka, bylo už moc pozdě. Nedala se ničím zvrátit, mohli ji jen utlumit. Tento virus byl velice agresivní a on se obával, že vzduch, jenž s dívkou dýchal, pravděpodobně nakazí i jeho. Stále bylo málo informací na to, aby ve viru našel slabiny a on se potřeboval do CDC dostat do nejrychleji. Nebyl tedy čas odvést Tylera domů a až pak se vydat do výzkumného ústavu. Musel vzít syna s sebou.

Tyler dál sledoval neporušenou mořskou hladinu, avšak po chvíli jeho zrak spatřil cosi podivného. Z jedné tečky na moři, o které se domníval, že by to mohla být loď, stoupal hustý, černý kouř a poblíž ní se dělo úplně to samé. Jakoby lodě na moři vzplály. Zamračil se nad tím. Srážka lodí? Nebo se mu to jen zdálo? Neklidně se zavrtěl a pohlédl na otce po své levici. Vyndal si jedno sluchátko z uší a prohrábl si vlasy. Otec se zdál nervóznější, než předtím.

"Děje se něco?"

"Máme v letadle nakaženou," odpověděl bez okolků, "už jsem dal vědět letuškám, ale ty by ses neměl hnout z místa."

"Dýcháme stejný vzduch, stejně je to jedno."

"Po přistání pojedeme do CDC za doktorem Jennerem. Musím zjistit, co to je za vir. Jestli jde o novou chřipku nebo něco vážnějšího."

Tyler pokrčil rameny. "Fajn, tak já se vrátím do New Yorku sám a-"

"Ne, nepustím tě samotného, když tam venku řádí tohle. Pojedeš se mnou, a až to vyřešíme, vrátíme se spolu."

Něco mu říkalo, že ho nesměl spustit z očí. Musel na něj dohlédnout. Minimálně do té doby, než budou v bezpečí domova. Nemohl ho nechat jít samotného, ač se tvářil, že mu to silně bylo proti vlastní vůli.

"Fajn," zafuněl rezignovaně, nandal si zpátky sluchátka a opět se věnoval výhledu z okna.

Moutin nad ním zavrtěl hlavou a pustil se zpět do práce. Při krátké prohlídce dívky získal pár užitečných poznatků. Všechno si rychle zapsal, aby mohl pokračovat dál.

°•°•°

Po další hodině neustálého klepání klávesnice počítače se zarazil. Většina pasažérů se oddala po zbytek letu spánku, včetně jeho syna, avšak stejně se mu nelíbil divný zvuk vedoucí zezadu. Pomalu se ohlédl dozadu a zůstal viset pohledem na nakažené, nyní již bledé dívce, jak naprázdno otevírala a zavírala ústa, klapala vybělenými zuby, zatímco se zpod zavřených víček vydraly ven zvláštně mléčné oči. Jako oči mrtvoly.

"Co to sakra..." zamumlal potichu.

Dívka se v sedadle narovnala, ošklivě zakroutila hlavou a položila ji na stranu, až to v krčních obratlích nepřirozeně zapraskalo, doširoka rozevřela ústa a vrhla se na svoji spící matku. V tom stejném okamžiku se spustil výkřik vyděšené ženy, což vzbudilo všechny ostatní a i ti se naplno rozkřičeli, když spatřili dívku, jak trhala krk vlastní matce a následně polykala její maso.

V tom okamžiku Moutin věděl, že bylo zle. Zaklapl počítat rychle ho schoval, zatímco se dva odvážlivci pokusili dívku odtáhnout od matky.

"Tylere. Tylere! TYLERE!"

Mladík se zamračil a otevřel unavené oči. Promnul si je, načež vyndal sluchátka z uší a stále s ospalých výrazem zamžoural na svého otce.

"Co se děje? Už jsme přistáli?"

Doktor už už otevíral pusu ve vysvětlení, avšak ze zadní části letadla se rozezněly další výkřiky. Ohlédl se a z tváře mu zmizela veškerá krev. Tyler se vyzvedl, aby nahlédl dozadu a zjistil, co se děje, přičemž zbledl úplně stejně jako otec.

Nemocná dívka teď trhala kus ruky muži, jenž ji držel a jeho krev cákala na zbytek lidí. Pak se vrhla na ostatní a nepřestávala z nich hladově trhat maso, i když ji nepřirozeně kroutili ruce za zády a drželi přikleklou na zemi. Neustále chňapala, zmítala se, chrčela mrtvolným hlasem a skřípala zuby.

Uplynula hodina a tohle je výsledek viru. Velké finále. Žádná smrt. Jak je to možné?

"Musíme se schovat."

"Schovat? Tati, zbláznil si se? Jsme v letadle!"

"Vezmi si věci," řekl bez otálení a vstal.

Lidé křičeli jeden přes druhého. Jiní se pokoušeli pomoci pokousaným a ošetřili jejich rány. Manžel plakal nad ztrátou ženy a držel ji pevně u sebe.

Měl jsem je varovat.

Tyler popadl batoh a postavil se vedle otce. Ten ho bez váhání vzal za rameno a odtáhl do přední části letadla, kde se zastavil přede dveřmi pilota.

"Poslouchej, teď se schovej tam," ukázal na dveře s nápisem WC, "a v žádném případě nevylézej. Já se pokusím přesvědčit piloty, aby přistáli. Už jsme nad pevninou, takže by to nemělo být tak zlé."

Mladík byl ze situace tak vyděšený, že bez sebemenšího odporu přikývl a vydal se schovat na určené místo. Jeho otci se mezitím podařilo dostat do hlavní kabiny a pokusil se přesvědčit rozčilené piloty, aby ihned přistáli.

"Pokud hned nepřistanete, všichni ti lidi umřou!"

Nezdálo se, že by to na ně mělo vliv, spíš ho vystrkovali ven a on se s nimi nepřestal hádat, než jejich hlasitý rozhovor přerušily nové výkřiky. Pilot i doktor zůstali strnulí stát na místě a sledovali, jak se pasažéři navzájem požírali. Krev létala vzduchem, vyděšení lidé hledali úkryt a noví kanibalové se vrhali na ječící oběti. Nastal hotový zmatek a panika.

"Musíte přistát. Ihned," řekl neodbytně Moutin.

Virus, jenž propukl v letadle neměl s nikým slitování. Přeživší se tísnili v místech, kam se kanibalové pokoušeli dostat a sedadla byla zkrápěna čerstvou krví. Piloti se podle pokynů virologa pokoušeli přistát co nejblíže Atlanty, avšak série výbuchů od neznámých zdrojů, si letadlem ve vzduchu házela jak chtěla, což jim na náladě rozhodně nepřispělo. A nejhorší na tom všem byla vychýlená raketa, jež zasáhla ocas letadla.

Ohromný stroj sebou prudce škubl, začal se kývat a výbuch způsobil totální ztrátu kontroly. Moutin opustil piloty na pokraji paniky a vrátil se za synem, aby ho vytáhl z jeho skrýše. Prudce zatáhl závěsy oddělující sedadla cestujících od uličky, kde sedávaly letušky a připoutal se spolu se synem na jejich místa, a zatímco se stroj řítil dolů, doléhal k nim zoufalý křik umírajících lidí, kteří před očima doslova měli smrt.

°•°•°

Nouzové přistálo proběhlo poblíž Jacksonville na Floridě. Mnohem dál, než doktor předpokládal. Ukázalo se, proč se jim stala takhle hrozná věc; celé město bylo pod útokem shazovaných bomb a mířených raket, načež se jedna z nich vychýlila z kurzu a zasáhla ocas letadla. Brzy z tohoto hezkého města zbude jen černá díra.

Moutin posbíral své věci, ujistit se, zda byl syn v pořádku a vzal ho co nejdál od té smrtící pasti. Měli velké štěstí, že se z toho vraku dostali živí. Možná byli jediní komu se to povedlo, protože celá přední kabina byla zevnitř pocákaná rudou krví pilotů a cestující byli rozmačkáni pod tíhou rozpadlého stroje. Nalezl jen tu zrůdu, jež dříve musela být skvělá dívka se slibnou budoucností.

"Určitě jsi pořádku?" zeptal se Tylera, jakmile narazili na relativně opuštěnou čerpací stanici, aby tam nabrali síly.

Mladík mlčky pokýval hlavou, avšak jeho pohled byl prázdný. Neměl mu to za zlé. Být svědkem v tak mladém věku něčeho takového, na něm jistě zanechá následky. Skor pokud k tomu přičetl pád letadla, z nějž vyvázli jen s modřinami a částečně pochroumanými údy. Musel and nimi stát nějaký anděl strážný, jinak si jejich přežití nedokázal vysvětlit.

"Co se to vlastně děje?" zeptal se potichu.

Moutin by mu rád odpověděl, vlastně měl na jazyku odpověď, jenže těžko říct, jak by to zpracoval. Místo toho si promnul bolavé spánky a napil se vody.

"Něco moc zlého. Proto musíme do CDC."

Tyler mlčky přikývl. Jestli někdo bude něco vědět, tak to bude v CDC. Nyní jen bylo otázkou, jak se tam dostanou. Ulice, po které šli zely prázdnotou, anebo prázdnými opuštěnými auty. Zatím nepotkali nikoho, kdo by jim byl nápomocen, jen se střetávali s prchajícími rodinami a plačícími dětmi.

"Neměli bychom za to zaplatit?" zeptal se Tyler, když si jeho otec nabíral batoh do plna lahvemi vody.

"Myslíš, že tady je někdo, koho to zajímá?"

Tyler se rozhlédl kolem a musel uznat, že na tom něco bylo. Jenže co až se to všechno vrátí zase do pořádku? Co pak? Budou je stíhat za krádež? Doufal že ne. Vzal si z regálu pár chipsů a čokoládových tyčinek z vedlejšího regálu.

"Musíme se vyhnout dálnici. Určitě tam budou stejný věci jako ty v letadle. Lepší bude jít na severozápad přes národní les a pak přímo na sever směrem na Fitzgerald. Doufejme, že tam to bude víc bezpečné."

Tyler odvrátil od otce zrak a přemístil jej na daleké Jacksonville. Stoupal z něj hustý černý kouř a stále k jeho uším doléhaly výbuchy a vzdálený křik stovek lidí, kteří se nestihli před bombami ukrýt do bezpečí. Polila jej vlna strachu a udělalo se mu zle od žaludku. Fascinovalo ho, že se s tím otec dokázal tak rychle vypořádat a udržet si chladnou tvář.

"Tylere?"

"Hm?"

"Jak to zvládáš?"

Mladík za ním obrátil obličej. Překvapil ho otcův starostlivý pohled a strach v jindy klidných, chytrých očích, které měl po něm. Znenadání se roztřásl, možná opožděným šokem, možná zjištěním, že právě přišel o starý život, anebo to bylo všechno naráz. Přistoupil ke svému otci a silně ho objal. Spustil víčka a držel v sobě slzy co to šlo. Bál se. Zatraceně moc bál. Přál si, aby to byl jen zlý sen, jenomže od doby, co vstoupili do letadla a přežili jeho pád, se všechno podělalo.

Moutin svého syna objal nazpět. Sevřela jej vlna svědomí, neboť už ve Walesu zjistil, že se něco děje, že tohle nebude jen tak obyčejná smrtící nákaza. A stejně to před synem držel pod pokličkou a riskoval jeho život.

"To nic. Jenner nás přijme. Budeme tam v bezpečí. Navíc zcela určitě pracuje s ostatními na léku."