Jack couvl několik kroků dozadu a cítil, jak se mu hrudí rozlila příšerná, tupá bolest. Rozčileně vycenil zuby, na nichž se usadila první várka krve a sjel nevěřícným pohledem dolů. Neviděl krev, ale bolest to byla strašná. Z toho překvapení, že na něj ta mrcha, jeho vlastní krev, vystřelila, nestihl nijak zareagovat a přistály v něm další tři kulky; konkrétně v rameni, boku a klíční kosti. Walla by do něj nejspíš vyprázdnila celý zásobník kdyby Daryl nesevřel její ruku a nesklonil spolu s ní hlaveň dolů.

Za zády jejího otce se totiž objevila početná skupina mrtváků. Jack klopýtl dozadu, v třesoucích se rukách držel pušku jen kouskami vůle a zvedl nenávistný pohled na svoji dceru, jejíž zlaté oči sršely úplně stejnou nenávistí.

"To ty seš tu sráč, kterej moc dlouho nepřežil," zavrčela a kývla za jeho záda.

Mrtváci se šourali za lidským teplem. Cítili ho i na několik metrů daleko a nyní se k tomu přidal ocelový zápach krve a rozčilené hlasy. Přeživší z Alexandrie začali couvat a ohlížet se do stran, zda na ně po cestě zpátky nečekalo žádné další nebezpečí.

Sasha zvedla pušku, že ho zastřelí, avšak Walla ji zarazila: "Ne, mrtví se o něj postarají."

Daryl si opatrně vzal svoji zbraň a zastrčil ji zpátky za opasek.

"Jdeme, rychle," hlesl Aaron a ostatní souhlasili.

"Sakra Jane!" zakřičel Jack, jakmile se k němu otočili zády.

Walla se na něj přes rameno podívala a tou bolavou ruku zvedla a ukázala mu prostředníček. Pak se nechala Darylem lépe chytit a zrychlili tempo, aby se z těch jatek dostali co nejdřív.

Nikdo jiný se už neohlédl, a dokonce ani poté, co zaslechli střelbu a poslední výkřiky muže, kterého tam nechali. O něj bylo postaráno a mladá lukostřelkyně cítila, že s otcovou smrtí měla konečně klid. Už žádné další obavy, stres a strach z jeho existence... Vděčně se přitiskla k Darylovi a on ji políbil do vlasů.

°•°•°

"Takže... je po něm?"

"Jo, moc se mi nelíbilo, že mě znal. Kdoví, co dalšího by provedl, kdyby ho Walla nezastřelila."

"Alespoň máme o starost míň, ale nechci, aby takhle ještě někdy riskovala a ty taky ne. Byls zraněnej a klidně ses vypravil ven."

"Nic mi není."

"Daryle..." povzdechl si Rick.

V tomhle ohledu byl jako malý kluk. Neuměl si představit jaké to s ním muselo být, když byl v Carlově věku. Asi se moc nezměnilo.

"Co Carl?"

Bývalý zástupce šerifa ztuhl a chvíli si dal s odpovědí načas. Přišel o oko a vidět vlastního syna na pokraji smrti, už podruhé, na něj bylo opravdu moc. Judith neustále plakala a chtěla u sebe svého brášku, na kterého byla uvyklá, jenomže ten se nacházel v hlubokém spánku a jejich nová doktorka dělala co mohla, aby ho udržela při životě. A zvládla to na výbornou. Chlapec přežije.

"Je silný. Zvládne to," řekl potichu, jistota z jeho slov jen proudila a Daryl se na něj rozhodl dále neptat.

"Walla?"

"Spí."

"Pořád?"

Dixon přikývl a schytal od strážce pořádku takový zvláštní pohled. Zamračil se.

"Měl by sis taky trochu odpočinout."

"Nejsem vyčerpanej."

"Tak jdi za ní. Určitě by to ocenila."

Daryl chtěl ještě namítnout něco ve stylu; "Vždyť stejně spí, ani si mě tam nevšimne", jenomže pak si vzpomněl jaké měla noční můry ve věznici. Blesklo mu v hlavě, jak na sebe každou noc mluvila tím evropským jazykem a vůbec jejím slovům nerozuměl. Pokaždé, co ji slyšel v té temnotě mluvit, tak za ní chtěl jít, zeptat se na význam a trochu si s ní popovídat, aby přišla na jiné myšlenky. Opravdu tolik chtěl, ale nezvládl to. Nechtěl se k ní moc připoutávat, bál se toho, co vůči ní cítil a nelíbilo se mu, jak její bezpečí upřednostňoval před ostatními, jak mu vězela v hlavě jako kus něčeho, co tam původně nepatřilo.

Nakonec kývl hlavou. Co jiného měl dělat? Všichni teď byli v bezpečí. Zeď opravena a pro zásoby se mohlo vyrazit až za pár dní. Chvíle skromnosti ještě nikoho nezabila. Některým jedincům to možná prospěje... Rozloučil se s Rickem a slíbil, že se u Carla brzo zastaví.

Nad Alexandrií se smrákalo a on zamířil do domu, který posloužil jako jejich první útočiště před neznámými lidmi. Tiše vešel hlavními dveřmi, vytáhl z opasku zbraň a položil ji na stolek, načež pocítil podivný druh stesku po své staré dobré kuši. Povzdechl si nad tím. Byla mu po boku takovou dobu a pak si ji nechal vyfouknout od takového tupce, kterému chtěl pomoct, takže ještě k tomu všemu nesnášel svoje dobrý srdce...

Vstoupil do obydleného pokoje a ihned se mu naskytl pohled na spící rudovlasou ženu schoulenou pod dekou na kraji postele. Hned po příchodu byla přímo natěšená na spánek, nepřinutili ji jít do sprchy, jen si trochu umyla obličej a Denis ošetřila ta nejhůře zasažená místa, načež se v jeho doprovodu odporoučela k odpočinku.

Klika potichu cvakla a on, nepouštějící jí z očí, sjel zády podél dveří dolů na zadek, pokrčil kolena a opřel o ně lokty. Od včerejška neopustila postel, dokonce jídlo na nočním stolku zůstalo netknuté. Jestli na něj teda měla chuť. Po těch událostech s otcem by se jí nedivil. Vlastně tomu, co se pokusilo Wallu zabít, se otec říkat nedalo. Byl to labilní jedinec s nutkáním zabít všechno, co se mu protivilo.

"Proč nejdeš do postele?" ozval se zničehonic její unavený hlas ještě z polospánku a Daryl si všiml, že mírně pootevřela víčka. "To na mě čumíš celou dobu?"

Nenuceně kývl hlavou, načež zaslechl slabé uchechtnutí. Převalila se, pozvedla hlavu a prohrábla si husté, červené vlasy. Stále vypadala strhaně, pod očima měla tmavé kruhy a tvář děsivě pobledlou a stejně na ni pohlížel jako na dokonalou. Dlaně se jí chvěly, jak uchopila deku, lépe ji vytáhla a následně se do ní zabalila.

"Jak se ti spalo?" zeptal se, aby řeč nestála a zaměřil pozornost ke svým zanedbaným nehtům.

"Fajn," odvětila a on zaslechl její kroky po podlaze, včetně tlumené nadávky ve francouzštině, což ho přinutilo k drobnému úsměvu.

"Co se tak tlemíš?" drbla do něj slabou pěstí a zaujala místo po jeho boku.

Oba seděli na zemi, opřeni o dveře, které se otevíraly směrem ven, takže kdyby je někdo otevřel, skončili by rozvalení na podlaze.

"Přijde mi vtipný, že když nechceš, aby tě někdo slyšel nadávat, používáš ten druhej jazyk," řekl Daryl a koutkem se na ni podíval. "Třeba tehdy u Malý bojovnice."

"Víš že si to ani neuvědomuju?"

"To jsem si všim. Jak dlouho jsi byla v Paříži, než jste se s matkou přestěhovaly?"

Walla se zezadu opřela o dveře a její výraz zahalilo hluboké myšlení. Lovec se přestal zabývat těmi příšernými nehty, ne že by se té špíny chtěl zbavit, stejně to nemělo cenu, ale v její přítomnosti se vždycky cítil trochu trapně. Snad to bylo tím, jak měla pronikavý pohled, nebo zírat na ni delší dobu mu přinášelo radost.

"Asi šest let. Otec se tam snažil žít taky, ale... nelíbilo se mu tam. Víš co, Američan, chtěl zpátky domů a máma šla s ním."

Daryl zamyšleně zamručel, promnul si bradu a zvědavě se zeptal: "Jak řekneš ahoj?"

Walla se zamračila a natočila za ním tvář. "Proč to chceš vědět?"

Protože tak možná zjistím, co sis to kdysi ve věznici šeptala, pomyslel si. Místo této odpovědi jen pokrčil rameny, podepřel si bradu a zpříma se na ni zadíval.

Lukostřelkyně trochu zrůžověla a odvrátila pohled na druhou stranu. Je mi patnáct, abych se styděla, nebo co?

"Bonjour," pronesla tiše.

"A.. díky?"

"Merci."

"Takže... bon..jur... a mersi...?" zopakoval po ní trošku neohrabaně a jí z toho vyrostl úsměv na tváři.

"Ne, spíš bon-jour, trochu to protáhni a to druhý máš... správně."

"Co večer?"

"Soirée."

"Mmm," zabručel Daryl a promnul si vousatou bradu.

"Chceš dát lekce francouzštiny? Předem upozorňuju, že nejsem moc dobrá učitelka. Ani trpělivá a musela bych si pár frází oprášit," dodala. Je hezký, jak je zvědavej. Skoro bych řekla roztomilý.

"Jsi krásná," řekl znihočenic a ona se zarazila.

Polkla a podrbala se vzadu ve zpocených vlasech. To byla lichotka, nebo chtěl prostě znát překlad? Zrovna teď si spíš připadala jako kandidát na mrtvolu, než aby ji tady skládal takové poklony.

"Tu es belle," odpověděla a s přimhouřenými víčky sledovala jeho reakci.

Daryl ji nejprve uchopil za zápěstí, na které po hmatu našel několik nesrovnalostí, na jinak hebké kůži. Kůže byla rozedraná starým provazem a rozhodně tomu Walla nepomohla, když pouta doslova strhla. Zakouslý provaz s sebou vzal i drobné části vrchní kůže a zanechal jí tam pěknou památku, co se bude pár dlouhých dnů hojit. Přejel palcem po podrážděném povrchu a snad doufal, že by se mohl pod jeho dotekem rychleji zahojit. Přitáhl se k ní, opřel čelo o její, až se téměř dotýkaly nosy a jejich dechy se tříštily jeden o druhý.

"Tu es belle," zopakoval po ní hrubším hlasem a Walla se usmála.

"Merci."

Chvíli tam zůstali tak sedět, koukali na sebe, jejich klid občas přerušil nějaký hluk zvenku, než na Wallu opět padla únava. Pořád se jí chvěly a pálely svaly. Připadala si jakoby měla horečku. Zůstat takhle slabá bylo dost nepříjemné.

"Děkuju, žes pro mě přišel," zašeptala polohlasem a jemně se otřela o jeho rty.

"Ty bys udělala to samé," odvětil.

"Měl by ses trochu vyspat. Vypadáš, že bys to potřeboval."

Daryl zůstal potichu. Že na něj šel delší dobu spánek, o tom žádná. Vždyť za posledních pět dní naspal tak čtyři hodiny, možná méně. A to si šel odpočinout jen proto, aby mu to Rick zase nevyčítal.

Mlčky vstali z místa a změnili studenou, tvrdou zem za relativně měkkou, teplou postel, kde se ihned vnutil jeden druhému do náruče. Walla usnula hned, jak kolem sebe ucítila jeho silné paže a pak už jen tiše, pravidelně oddechovala, zatímco Daryl si opřel bradu o její vlasy a ještě chvíli pomrkávaje, překonával únavu. Musel se přece ujistit, že ani tady nic nehrozilo. Nechtěl si to přiznávat, ale od událostech s Vlky zůstane trochu paranoidní.