Co to jen dělám? Proč se snažím? Přece jsem... skončila... ne?

Prázdným pohledem se koukala vzhůru, na koruny stromů, které potichu šelestily v mírném nočním vánku, pod nosem ji šimral její vlastní slaný pot smíšený s krví mrtváků. Půlku obličeje měla od černé, hnijící krve, vlasy se k sobě lepily rudou tekutinou a těžko říct, zda jich neměla pár vytržených, protože pálivá bolest vzadu na hlavě nepřestávala.

Nedovolila si usnout. Kdykoliv, když se k tomu schylovalo, zmáčkla si rameno vyhozené z kloubu a způsobila si tak strašnou bolest. Roztřásla se při pomyšlení, že brzy to bude muset udělat zas. Přesně by neřekla, jak se tohle mohlo stát, že po konci náročného boje jako zázrakem vyvázla jen s modřinami, odřeninami a vykloubeným ramenem. Vlastně tomu ani zázrak nemohla říkat. Celý den na ni házeli jednoho mrtváka za druhým a smáli se tomu, jak proti nim šla jen s holými pěstmi a maličkým nožem ukrytého v botě. Ten se naneštěstí někdy po desátém mrtvákovi zlomil a ona si musela vystačit s tím, co našla; otevřenou zlomeninu mrtváka, jehož stehenní kost po dost drsném pádu vystřelila ven. Vypáčila zlomeninu z jeho těla a nakrátko ji posloužila jako dobrá zbraň, jenomže s ubývajícími hodinami toho její tělo mělo dost a nyní tu zničeně seděla u stěny a přemýšlela, jestli se tou kostí neměla raději zabít.

Nehodlala jim tu sloužit jako pobavení, ale odmítla tenhle svět opustit. Zavládl v ní silný pocit sebezachování a ten jí zabraňoval v sebevraždě. Zlomenou stehenní kost zbavenou masa, pevně svírala mezi prsty a prozatím ji měla po svém boku.

Z únavy a bolestí svalů dostala chuť brečet. Co by dala za teplo a měkkost postele. Nebo by bohatě stačilo to teplo, u kterého by se schoulila a už by jí bylo jedno, na čem leží. Vlci jí měli pro zábavu a neměli v plánu nechat ji žít. Přesně tak, jak říkal otec. Ten se za ní podívat nepřišel, viděla jen šklebící se tváře, posměšky a různé nadávky a to všechno dopadalo na její hlavu. Snažila se z mysli vytěsnit nechutné zvuky mrtváků a jejich ožrané tváře v pokročilém stádiu rozkladu.

Po každém mrknutí spatřila jednu z tváří, která ji chtěla zabít a každá byla odpornější a odpudivější. Žaludek se jí ošklivě houpal a nejednou se stalo, že vyhodila ven žaludeční šťávy, takže kromě bolesti trpěla úděsnou bolestí břicha a poškrábaným hrdlem.

Polkla přes obrovský otok v krku a v duchu se modlila, aby už bylo po všem. Ať mě buď zabijí, nebo mě nechaj umřít. Neměla sílu se bít dál. Kulka do hlavy by byla milosrdná.

Zase to na ni přišlo; přes očima se jí obtiskly vzpomínky na minulý den, kdy od rána zápolila s mrtváky a sotva ušla před kousancem. Opět slyšela jejich nelidské, skřípavé chrčení, syčení a znělo to jako kdyby byli hned vedle ní. Prudce vrtěla hlavu, doufajíc, že tak vyklepe to trauma z hlavy. Místo toho zvuky zesilovaly. Přitáhla si kolena k hrudi, avšak kvůli vykloubenému rameni je mohla obejmout jen jednou paží. Zlámané nehty zarývala do kosti, dlaň se k ní lepila pomocí krve a srdeční sval bušil v neutuchajícím strachu. Třásla se jako stonek ve větru, marně se prokousávala do dobrých vzpomínek, jež se zdály jako vymyšlené představy.

Mimo chrčení, zaslechla i tlumený dopad na hromadu hnijících, příšerně páchnoucích těl mrtváků. Ona se ani nehla. Když už se musela pohnout, bude kvůli tomu, aby si zarazila kost do krku. Přesně jako tehdy Marilyn. Alespoň by se setkala se svými přáteli. Zavřela kosti, zvedla ruku s kostí a namířila si ho hrot ke spánku.

Bude to jen chvilka, uklidnila se, těžce polkla a ruka se jí uklidnila natolik, že se zvládla čistě pohnout proti hlavě, avšak místo očekávané bolesti kdosi její vražednou ruku zadržel. Někdo silně stiskl její předloktí. Jeho ruka hřála, byla živá a brzo se k ní přidal hlas. Známý a starostlivý.

"No tak rváčko, snad to teď nevzdáš."

°•°•°

Nějakou dobu trvalo, než Abraham našel podezřele vyhlížející místo, z něhož čpěla odporná smrt. Chtěl se tomuto místu vyhnout, ale napadlo ho jedno; pokud tam házeli mrtvá těla... mohla by tam být i ona. Polkl, nachystal si zbraň a obrnil se nad možným zklamáním. Pomalu nakráčel k okraji a pak se mu povedlo nahlédnout dolů.

Byla tam. Seděla u stěny, v dlani svírala cosi jako kost a druhou měla nepřirozeně zkroucenou. Oblečení od krve, stejně jako tvář a vlasy a muž na chvíli zapochyboval, zda vůbec žila. Zakroutil zrzavou hlavou a rozhodl se slézt dolů.

Většiny nepřátel se zbavili a další se dali na zběsilý útěk. Nebyl tu nikdo, kdo by ho rušil při lezení do páchnoucí jámy a nohama dupl rovnou do vylezlých střev, až to nechutně čvachtlo. Zkřivil tvář znechucením a překonal chuť vrhnout svoji rychlou svačinku od Sashy.

"Hej, zrzko," ozval se a hlas měl pevný a tvrdý.

Udělal k ní pomalé kroky, jenže přes sklopenou hlavu a svěšený rudý závoj pramenů neviděl, jaké měla oči. Někteří mrtváci dokázali brát věci do rukou, o tom se už přesvědčil dříve a dodal si odvahy přijít blíž. Všiml si, jak zvedla třesoucí se ruku s něčím, co vypadalo jako dlouhá kost a namířila její hrot ke spánku. Tehdy se její rozechvělá ruka uklidnila. Abraham nezaváhal, vystřelil po jejím předloktí a sevřel jej ještě dřív, než stačila udělat naprostou blbost. Tohle by mrtvák rozhodně nezvládl. Stále byla naživu.

"No tak rváčko, snad to teď nevzdáš," oslovil ji pevným, za to starostlivým tónem. "Přežilas tyhle svině jen proto, aby ses sama zamordovala?"

Konečně k němu pozvedla pohled a krom toho, že měla prázdné oči, odrážel se v nich život a chřípí nosu se jí nepravidelně roztahovalo tím, jak zmoženě nabírala vzduch do plic. Ruku v jeho sevření svěsila a on ji pustil. V obličeji se jí rozlila úleva a naprosto uvolnila svoje napnuté svaly. Nechala kost vyklouznout z prstů a místo toho si podepřela vykloubenou paži.

"Abe," hlesla ochraptěle a z únavy spustila víčka.

"Sakra, tys nás vyděsila," pokusil se o úsměv Abe a prohlédl ji.

Hledal na pažích a nohách kousanec od mrtváka, aby svoji radost příliš neprohloubil, ale nic takového na sobě neměla. Jen vypadala příšerně vyčerpaně, smrděla krví a hnijícím masem.

"Zvládneš vstát?" zeptal se jí a položil dlaň na její zdravé rameno.

Walla se vyčerpaně zamračila, podívala se na svoje nohy a nejistě pokývala hlavou. Abraham se narovnal, chytil ji za ruku a pomohl vyčerpané lovkyni na nohy. Když stála, nezdála se moc stabilní, dokonce celá zbledla, tudíž se stal její oporou a zvedl pohled k okraji jámy. Jo, to bude výzva.

"Co ruka? Zvládneš to vylézt?"

"Nevím," zavrtěla nešťastně hlavou, "mám vykloubený... rameno. Asi to... nedám."

"Budeš muset."

"Říkala jsem Carol, aby... ho zadržela, aby... pro mě nechodil..." zašeptala slabě.

Zrzek se napřímil a přemýšlel, jak co nejlépe ulehčit lezení nahoru. Hodil by se provaz, nebo se sem mohl někdo obtěžovat přijít a pomoct jim.

"Nepomohlo to. Když jde o tebe, tak by Daryla nezadržel ani dav mrtváků."

Hloupě riskoval. Hloupě riskovali všichni... Teď o nich ví. Ví o nich... uvědomila si. Zahřálo ji vědomí, že se její přáni splnilo, jenže krom návalu vděčnosti a radosti pocítila studený závan znepokojení.

"Tak, vyhodím tě nahoru, ty se snaž vyškrábat přes okraj. To zvládneš. Není to nic těžkého," radil Abraham, na chvíli od ní poodstoupil, sundal si košili a použil ji k zafixování vykloubeného ramene. "Na chvíli to pomůže."

Walla si opřela dlaň o loket a kývla. "Děkuju."

"Ještě ne, ani zdaleka z toho nejsi venku. A teď lez."

°•°•°

Ačkoliv byl Abraham vysoký a poskládal si pod nohy mrtvá těla, tak devatenáct stop bylo zkrátka devatenáct stop a Walla doslova skřípala zuby, aby nezačala křičet bolestí pokaždé, když se vykloubeným ramenem zapřela o stěnu a zdravou rukou se drápala nahoru. Byla to snad věčnost, které předcházelo příšerné utrpení, ale najednou se po ní natáhla další ruka.

Pohodila hlavou, odstranila si tak z výhledu prameny slepené krví a zírala do Aaronových modrých očí. Natahoval se k ní co šlo, ale pořád nestačil dosáhnout až k ní.

"Chyť mě za ruku!"

Zatnula zuby, riskla to a plácla rukou vzhůru, až se z místa uvolnila hlína. Aaron se natáhl ještě víc a konečně bříšky prsty chytil její ruku. Oba v duchu zajásali, lépe ji chytil a začal ji sám tahat nahoru. Musel vynaleznout obrovskou sílu, protože zvládl mladou lukostřelkyni vytáhnout z díry celou.

Jakmile se ocitla navrchu, zhroutila se mu do náruče a on ji pro jistotu chytil kolem zad, aby tam nespadla zpátky. Naprosto vysílená a bolavá lovkyně slyšela Aaronovo zrychlené srdce a též cítila, jak z něj opadl těžký stres.

"Máme tě," hlesl a Walle prolétlo hlavou, že tohle bylo už podruhé, co ji zachránil.

"Hej! A mě se kašle?" zavolal Abraham, stále stojící v jámě a taky čekal nějakou tu pomoc.

"Hned!" křikl Aaron.

Lukostřelkyně zatnula zuby, odtáhla se a zkřivila špinavou tvář od tmavé krve a hlíny bolestí. Na rtech pocítila pachuť kovu, nechtěných zvratků a suché zeminy, a zatímco vyčerpaně, pomalu z posledních sil čerpala vzduch do plic, přidřepla k ní další osoba. Aaron pomáhal Abrahamovi z jámy, Sasha zrovna přibíhala a ve tváři se jí zračil, poprvé po dlouhé době, šťastný úsměv.

"Přestaň už zdrhat. Kdo tě má furt zachraňovat," zašeptal u jejího ucha hluboký hlas a jeho majitel si přitiskl mladou ženu k sobě. Opřel bradu o rudé vlasy a co chvíli mrkal, aby zahnal samovolně se tvořící slzy.

Walla spustila víčka, uvolněně se opřela o to pevné tělo vydávající přirozené teplo a v duchu poděkovala všem existujícím božstvům za svou záchranu. Velká dlaň něžně hladila její záda, natlouklý bok a úspěšně se vyhýbal rameni ve zcela nepřirozeném úhlu. Tohle budou muset spravit ještě než vyrazí zpátky.

Sasha s úsměvem přišla až k nim, zajistila pušku a klekla si vedle nich. "Nikdo nezbyl," ohlásila potichu Darylovi a ten mlčky kývl na srozuměnou.

Kdyby mohla, jistě by svou kamarádku objala, vyjádřila své štěstí, že byla živá, avšak netroufla si vzhledem k tomu, jak blízko se stopař držel a k odtáhnutí se moc neměl.

"Rváčka má vykloubený rameno," řekl Abe jakmile s Aaronovou pomocí vylezl nahoru. "Dáme ji do kupy a razíme zpátky."

"Dobře," hlesl po chvilce, pomalu se odtáhl a zadíval se jí do špinavé tváře.

Rázem z něj vyprchal všechen vztek a nenávist. Jasně, byl rozčilený, protože ji hodili do té díry plné mrtváků, ale pohled na její tvář, třepající se víčka, která odhalila písčitě zbarvené oči, ho uklidnil. Minimálně dost na to, aby si vybil vztek na uprchlících. Sklonil se k jejímu čelu a dlouze ho políbil. Nahození kloubu zpět bude sakra bolet a on to chtěl co nejvíc urychlit.

Abraham už s tím pár zkušeností měl. Jako bývalý voják se s tím musel naučit vypořádat, byť sám, ale pokud v tom měl člověk praxi, šlo to samo. U lovkyně se snažil o co jemnější zacházení a stejně když se ozvalo hlasité lupnutí, jež znělo skoro jako křupnutí větve, Walla hlasitě vykřikla bolestí a ostře zaryla nehty do Darylovi kůže, který ji držel. Prudce se nadechla, po tváři ji stékal pot a několik nechtěných slz z vyvolané bolesti.

"Ještě pár dnů to bude bolet jako prase, ale přežiješ to," dodal Abe a opatrně ji poplácal po zádech.

"Zvládneš vstát?" zeptal se Daryl, ignorujíce pálivou bolest zarytých nehtů a po odhodlaném přikývnutí ji pozvolna pomohl nahoru.

Celou dobu se o něj opírala, polykala kletby a bolest, která se každou vteřinou rozlévala ramenem. Hlava se jí točila, nohy se podlamovaly a celé její tělo protestovalo. Potřebovala si nutně lehnout a jít spát. Pár minut zůstala bokem opřená o Daryla, držela se ho kolem pasu zdravou, relativně nepoškozenou paží a on ji v pevném sevření prokazoval oporu. Táhla z ní zima, jistě byla prochladlá na kost.

"Půjdeme," rozhodl Daryl a Abraham s Aaronem a Sashou společně přikývli.

Ještě než se tak stalo, někdo vystřelil náboj do vzduchu a přímo před skupinou si to nakráčel vysoký muž v tmavém oblečení, které ho na rizikových místech kterým byla stehna, po nich lýtka, předloktí, ramena a nakonec krk, chránilo zpevněnými pláty proti zubům nemrtvých. Muž mohl mít tak dva metry, tedy vyšší, než kdokoli z nich a široká, vypracovaná ramena se mu klidně nadzvihovala a klesala přesně podle toho, jak dýchal. Zvedl hlaveň zbraně vzhůru a na poměrně přitažlivé tváři se mu objevil jízlivý úsměv. Muž, jenž převzal přezdívku jednoho z nejhorších vrahů historie, se přišel podívat na ty, co mu zničili tábor.

"Ale ale ale... jestlipak to nejsou další budoucí mrtvoly," zazněl jeho sametový hlas a všichni proti němu zvedli zbraně, přičemž se v reakci naoko ukřivděně zašklebil, "no tak, no tak, snad už jste způsobili dost škod."

Daryl ucítil, jak se Walla v jeho mírném objetí celá napjala a následně se celá roztřásla. Opět o několik odstínů zbledla, pokud to tedy bylo možné, a v očích místo radosti z jejího nalezení se usadil strach. Lovec od ní odtrhl zrak a pak se zaměřil na neznámého muže. Až příliš děsivě se s ním Walla podobala v rysech ve tváři. Nejvíc Daryla zaskočily ty oči; třpytivé zlaté duhovky, jež svítily nevypočitatelnou inteligencí. Vlasy měl do poloviny hlavy oholené, ale vzhůru je měl jakoby sčesané nahoru. Navzdory této době si mohl dovolit udržovat nepříjemně vlezlý, pěkný vzhled.

"Jane? Představíš mě svým přátelům nebo se mám představit sám?"

Jane? zamračil se a koutkem se podíval na chvějící se lukostřelkyni. Pořád se ho bojí. I po takové době.

Walla semkla rty do úzké linky, oplácela pohled muži, jenž byl přímo spalující. Prsty zaháčené o Darylovu košili pomalu přemístila níž, k opasku a po hmatu sháněla pistoli, kterou si stopař předtím strčil dozadu za záda. Daryl zvedl bradu a ona si v periferii všimla, jak neznatelně kývl.

"Být tebou, tak se nepřibližuju," zavrčel Abraham, držíce prst na spoušti.

"To tys ji hodil do té jámy plné mrtváků?" sykla nenávistně Sasha.

Jack Rozparovač se ušklíbl. Za celou dobu co je pozoroval jedinkrát nemrkl a všichni z něj byli nervózní. Zvláště je zarazil jeho postoj. Nevypadalo to, že měl v plánu odejít a každý pohyb, který učinil jasně ukazoval o tom, že věděl, co dělal.

"Přežila, tak nevím o co jde," kmitl rameny jakoby o nic nešlo.

Walla s povzdechem ucedila tichou nadávku a konečně prsty vzala za zbraň. Stiskla ji a vyčkávala na příležitost. Daryl nenápadně přenesl váhu z jedné nohy na druhou, aby se mohl pro všechny případy rychle otočit, i se ženou ve své náručí a ochránit ji vlastním tělem.

"Jde o hodně!" neovládla se Sasha a Abe musel zvednout ruku, aby se uklidnila a nestřelila po něm.

"Přišla mě sem zabít. Přece nebudu sedět a čekat, než se jí to povede."

"Jistě má mnoho důvodů."

Jack se přestal usmívat. Najednou z jeho obličeje nešlo nic vyčíst. Ostřížím pohledem přejížděl od jednoho přeživšího k druhému, načež skončil u Dixona a zdálo se mu, že mu oči zasvítily poznáním. Zacukal mu koutek úst a udělal krok vpřed. Nevšímal si nervózních ostrostřelců, spíše ho zaujal cizí chlápek, který sahal na jeho dceru. Vypadalo to, že ji byl ochoten chránit svým tělem, což se mu za chvíli nejspíš vymstí.

Zapátral v paměti a vytáhl z ní staré vzpomínky na život. Ano, sice nasával jako duha a občas se zapomínal, ale byl by naprostý hlupák, kdyby si nevybavil bratry Dixonovi.

"Tebe znám. Zatraceně, samozřejmě, že jo. Na takový grázly se těžko zapomíná. Svět je fakt malej a nikdy nepochopím, jak je možný, že sráči jako ty, nebo tahle čubka přežijí tak dlouho," zkřivil jinak hezkou tvář pohrdáním a prudce proti nim zvedl zbraň, jenomže Walla byla rychlejší.

Mnohem rychleji než Jack vytáhla zbraň a ukazováček ji sjel ke spoušti, načež se lesem rozezněl hlasitý výstřel.

Živí nebyli jediní, kteří ho slyšeli dost jasně a zřetelně.