Po tom, co Tyler ještě chvilku zvracel z toho příšerného zápachu, pozabíjela lukostřelkyně ty, kteří byli už po smrti, aby nepovstali podruhé. Vysvětlila mu co a jak, jak by se měl pohybovat a chovat se, kudy jít a on se sám vydal na strastiplnou cestu do Alexandrie. Když se bude chovat jako mrtvák, nikdo si ho všímat nebude. Vlci ho nechají na pokoji a půjdou spíše po ní.

Narovnala se a sledovala mladíkovu vzdalující se postavu. Snad to zvládne. Takhle by se mi povedlo zachránit aspoň někoho, pomyslela si pochmurně a pečlivě prohlížela mrtvá těla. Bylo jich jen pět. Ani jeden se nedokázal ubránit a ani já nebojuju kdovíjak dobře. Neučinili proti mě jediný protiútok. Možná nevěděli jak... Kromě mrtvých těl zajatých Alexandrijců se tu válely i jejich věci. Nechala je tu ležet a s neklidným pocitem usazeným v žaludku se vydala hlouběji do lesa. Velký finále mě teprve čeká.

Nebyla daleko od pravdy. Stačilo pochodovat ještě pár dalších kilometrů směrem na západ, kde zapadalo slunce a narazila na první problémy: tři tucty mrtváků, volně se procházejících po lese, a kteří zaváněli opravdu odporně. Zvedal se jí žaludek a ona měla co dělat, aby se nepozvracela. Čekala, než budou dost daleko, aby si nevšimli její prchající postavy a pak vystřelila jako šipka.

Proběhla hustý keř plný ostrých větviček, protáhla se mezi stromy a zarazila se až u velkého dubu. Opřela se o něj na vydýchání a otřela si z čela pot. Sklopila pohled k zemi a ještě za posledního denního světla si všimla příliš mnoho kroků v udusané hlíně. Nemuselo o nic jít, stopy byly nepravidelné, jedna přes druhou, tudíž mohlo jít o stádo, jenž před chvílí minula, jenže...

Cvaknutí pojistky na zbrani ji přinutilo strhnout. Pomalu se otočila a šokovaně vyvalila oči. Proti ni mířil zbraň muž, kterého potkala v tom táboře smrti, a kterému připálila nohy na ohništi. Nyní na nich překvapivě stál a se sebejistým úsměvem držel prst na spoušti, zatímco se z lesa rojili další a další s W na čele. Po jejích stranách, za stromem a všichni v rukou měli nějakou zbraň. Od nože, přes mačetu, až po ukradenou pušku. Zvedla ruce a udělala pomalý krok vpřed. Tady nemělo cenu se o nic snažit, byli v přesile a ona by jim stejně neutekla.

"Ahoj krásko. Opět se setkáváme," vycenil muž žluté zuby v úsměv a kývnul k jejím zádům. "Něco jsi mi sebrala, chci to zpět," a to bylo to poslední, co a viděla a slyšela, protože ji někdo praštil do spánku.

Nepamatovala si ani tu bolest z pádu na tvrdou zem. Na mysl jí přišlo jediné: To byl hodně blbej nápad...

°•°•°

Z nepříjemného a bolavého spánku ji probudilo otravné skřípění nože o brousek. Pohnula se a ihned svraštila čelo nad tou hroznou bolestí. Tělo jakoby měla v ohni a žaludek se jí převrátil. Zvládla zaznamenat jen to, že ležela na zemi, na boku, tvrdá zem pod ní měla plno hrbolku a kousek od ní ji na holých zápěstích zašimrala tráva. Tedy, na holých ne... Ruce měla pevně svázané k sobě a byl zázrak, že s nimi dokázala pohnout k tváři, aby si utřela suché ospalky a něco lepkavého poblíž ucha. Sáhla si tam a vrátila prsty před stále rozmazaný zrak. Krev.

Plně si uvědomovala, že měla odejít s Tylerem dokud byl čas. Takhle se na ní budou hodiny a hodiny bavit mučením, než nakonec podlehne zraněním a stane se tím, co už celý rok úspěšně lovila. Sakra... do prdele... sakra... Se zasyknutím se zapřela o zem, obličejem jí projela křečovitá bolest, než se vůbec zvládla vyškrábat do sedu. Zrak se jí trošku rozjasnil a ona poznávala jasné světlo ohniště. Kolem něj vysoké kameny a někde ve stínech tmy, podle čehož usoudila, že stále byla noc, zahlédla siluetu stanu. Teprve po chvíli si uvědomila, že na ni pohlíželo několik tváří. Pár jich sedělo u ohně, se starým, dávno zahojeným, W na čele. Muž a dvě ženy. Všichni tři v zanedbaném stavu. Pohlíželi na ni jako na kořist, jenomže Walla byla moc otupělá na to, aby cítila cokoliv jiného, než tu příšernou bolest v hlavě a kousající provaz na zápěstí.

Brzy k ní přišly kroky. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy se s námahou a hekáním nějakým způsobem posadila a rukama zapřela o zem. Sebrali mi všechny zbraně, neprůstřelnou vestu a dotáhli do svýho tábora. Jsem mrtvá...

"Za tu pecku sorry, asi to bylo moc, ale bylo to třeba. Viděli jsme, co umíš a museli jsme se ujistit, že se jen tak nezvedneš. Dost dobrý," v jeho hlase nepoznala uznání, spíš sadistické potěšení.

Walla si slabě odfrkla a překonávala nutkání vrhnout ven žaludeční šťávy. Zamžourala očima a otočila hlavu za hlasem. Ano, byl to ten samý s ohořelýma nohama.

"Proč jste mě nezadrželi?" zeptala se ochraptělým tónem. "Sledovali jste mě celou dobu, věděli jste, že jdu po vás a nic jste neudělali."

Muž pokrčil rameny a zamával jí prstem před obličejem. "Jsem si jistý, že by nám to jinak dovolil, ale potřebovali jsme se zbavit přebytečných zmetků."

Dovolil? Kdo? Tělem jí projela mrazivá vlna. Dotáhli ji přímo za ním? Vlk si všiml strachu v jejích očích a potulně se usmál. Jeho zkažený dech ovanul její tvář.

"No, tak jdeme. Chce tě vidět," řekl a bez větších potíží ji silou vytáhl na nohy.

Lukostřelkyni se přitom prudkém pohybu zamotala hlava a málem se jí opět podlomila kolena, jelikož všechny svaly měla jako ze želé. Sotva stála a nebýt toho, že jí ten zmetek držel za předloktí tak, že jí tam zbydou modřiny, zhroutila by se zpět na místo.

"Wow, asi to byla moc velká rána. No co, jdem," zamručel nespokojeně, protože takhle ji musel celou cestu táhnout.

Zbylí Vlci nakukovali od svých ohnišť, na moment přestali jíst své večeře, nebo se hrabat v ukradených věcech a zaměřili za ní své pohledy, načež Walla je nenápadně počítala, aby si udělala přehled. Dvacet sedm a to jsou jen ti, na které vidím...

Dvacet sedm nebylo moc optimistické číslo. Ne v tomhle stavu a beze zbraní. Zkusit vyběhnout a ztratit se v lese taky byl nemožný plán a rychle ho vyhodila z hlavy.

Vlk s ní zamířil k něčemu, co připomínalo narychlo postavený vojenský stan. Odhrnul plachtu a zavedl ji dovnitř. Wallu uvítalo bílé světlo z led žárovky a přinutilo ji chvíli přivírat citlivé oči a krýt si je svázanýma rukama, než zahlédla opravdu vysokého muže.

Hlasitě polkla a útroby ji sevřel už dobře známý strach, načež před jeho kradmými a zcela neškodnými pohyby automaticky skláněla hlavu a přivírala oči v očekávané bolesti. Na sobě měl přesně to samé co minule, jen to vypadalo čistěji, ač místy zahlédla velké kaňky zapité krve.

"Nemůžu říct, že jsem rád, že se opět vidíme, ale když už jsi prokázala svoji tvrdošíjnost a zůstala naživu, tak jsem se na tebe musel zaměřit," promluvil tím svým sametovým hlasem a Walla ztuhla jako socha, když se vysoký muž otočil celým tělem.

Ten, po kterém šla byl přímo před ní. A ona se nezmohla na nic jiného, než na vyděšené nádechy a výdechy, s panikou na počátku. Najednou si nepřidala tak silná. Ne takhle. Ne, když neměla svůj luk a žádnou zbraň k dispozici.

Jack si lovkyni rádoby zamyšleně prohlédl a promnul si bradu. Nějak tušila, že se na něco zeptal muže po jejím boku, avšak ona netušila co. Tlak z jejího předloktí opadl a Vlk odešel ze stanu. Ocitli se tak sami.

Sakra... sakra... Tohle je špatně. Nemám tu být... Ne tady... V duchu si vybavilo Darylovo pevné objetí, ve které se tolik cítila v bezpečí a tolik si přála, aby byl poblíž, aby si pro ni přišel. Nic jiného nechtěla a tolik se bála, že zemře ještě dřív, než mohl její nový život skutečně začít.

"To tys je poslal," zamumlala potichu a zabodla zrak do země. "Poslal je tam... Na Alexandrii."

Jack přimhouřil víčka, vypočítavě sledoval vlastní dceru, jelikož čekal podraz. Na to byla dobrá. Už od mala se do něj dokázala dobře trefit. Věděla, kde byly jeho slabiny.

"Ne," řekl rázně a udělal k ní pár kroků. "To tvoje útočiště našli sami. Já jim jen poradil, aby nemeškali a využili toho, až uvnitř bude míň lidí. Stačilo vás jen sledovat. Den co den, noc co noc."

Slabě se ušklíbla a přešlápla si. "Jo, ale nalákat k nám co nejvíc mrtváků už tvůj nápad byl... Dobrý."

"Čekal bych víc vděčnosti po tom, co jsem ti zachránil krk."

Walla se zamračila a odvážila se zvednout zrak. Dala na sobě znát překvapení a zmateně zamrkala.

"Ta noc... Vaše strážní věž. Myslela sis, že to byl někdo z tvých? Prosimtě, kdo má ve tmě tak dobrý oči?" uchechtl se zhrublým tónem

Kdyby mohla, jistě by vypustila duši. Z toho vědomí, že o nich věděl, že se vůbec dokázal dostat tak blízko jejich domovu... Srdeční sval se jí rozbušil tak silně, že hrozil zlomením žeber. Ztratila barvu v obličeji.

"Kdybych vás chtěl zabít, udělal bych to, ale nemám zájem si proti sobě poštvat lidi, se kterýma seš. Zvlášť toho jednoho. Toho... lovce s kuší. Strašně mi někoho připomíná... jen kdybych tak věděl koho," povzdechl si dramaticky a na patě se k ní obrátil záda, načež předstíral hluboké zamyšlení.

Walla si to nechtěla připustit, ale právě se nacházeli v pořádném maléru. Jack o nich musel vědět všechno. Jeho mysl, ač trochu chorá, ne zrovna akademicky nadaná, dokázala si uchovat podrobnosti. Teď na sto procent věděla jediné - museli se ho zbavit. Ještě nevěděla jak, ale museli.

"Jste asi dobře vyzbrojení. Pár těch, který jste nezabili mi nahlásilo, že máte bohatej sklad se zbraněmi a podle toho, co našli u tebe, to byla asi pravda. Tady se ukáže, jak moc tě mají rádi."

Aha, tak o tohle mu jde. No, smůla, že jsem nepřišla, abych ze sebe dělala rukojmí.

"Ne," ozvala se rozhodně a on se na ni přes rameno podíval, "to se nestane. Přišla jsem, abych tě buď zabila, nebo zemřela. Nic mezi tím," dopověděla tvrdě a zaryla nehty do vlastní kůže.

Jackovi se zalesklo v očích, avšak ve tváři nedal nic znát. Zůstal děsivě klidný a Walla každou chvíli čekala, že vytáhne zbraň z pouzdra u pasu a zastřelí ji. Raději by zemřela, než ke svým lidem takhle přitáhnout nebezpečí a jistě se mu moc nezamlouvalo, co s ním jeho dcera měla v plánu, jestliže by se dostala dost blízko.

"Škoda toho potenciálu," ucedil a pokrčil rameny, načež našpulil rty a pronikavě zahvízdal.

Do stanu okamžitě přišli dva muži s W na čele a jako vycvičení psi čekali na rozkaz.

"Vypadá to, že tady máme atentátníka. Hoďte ji do jámy, ať se mrtví taky pobaví."

Muži přikývli a chytili ji za paže. Ona se i navzdory silné bolesti napřímila a vyškubla se jim. Takhle to s ní měl v plánu? Nehodlal si špinit ruce, tak ji nechá v nějaké odporné díře plné mrtváků?

"To ani nemáš koule zabít mě sám? Ty srabe!" vykřikla zlostně. "Nenávidím tě, ty sráči! Přijdu si pro tebe! To se kurva vsaď!"

Jack se za ní už neotočil, pouze mlčky mávl rukou a oni ji, vzpouzející se rostoucí zlostí, vytáhli ze stanu.