Mrtváci s W na čele se rojili z lesa jeden po druhém. Skoro to vypadalo jakoby skupina nemrtvých napadla a pozabíjela jakousi sektu, jenže jednotlivá zranění, ať už šlo o střelnou ránu, nebo o bodnutí nožem znamenalo, že zemřeli z lidských příčin. Třeba jeden takový nebožák stažený kůže a vyvrženými vnitřnostmi.

Walla znepokojeně nakrčila nos, pevně stiskla pušku s dalekohledem a přešla z jednoho konce plošiny na druhý, aniž by odtrhla zrak od kulhajících požíračů živých bytostí. Jejich počet byl znepokojivý, až děsivý. Skoro jí přišlo, že je sem někdo schválně přilákal.

Jestli je to on, měla bych to zjistit. Nemůže si dělat co chce.

Daryl s Aaronem byli pryč dva dny a v Alexandrii řešil Rick domácí násilí, což jej dovedlo až ke krvavé rvačce s doktorem, který pravidelně mlátil vlastní ženu. Do toho se stihla pohádat s Glennem. Nebylo to nic velkého, jen ji štvalo, že toho blba Nicholase chtěl napravit a pomoct mu. Tady to nemělo cenu a on to neuměl, anebo nechtěl pochopit. Nakonec se mezi ně musela vložit Maggie.

"Promiň, neměla jsem po tobě tak vyletět, ale už jsi stačil poznat, co je zač," řekla Walla klidným hlasem, opřená o zábradlí kouřila cigaretu a sem tam se ohlížela přes rameno na poněkud živou ulici.

"Právě proto mu chci pomoct," odvětil Glenn.

"Taky se mi to moc nelíbí," ozvala se Maggie s rukama založenýma na prsou a pomalu mezi nimi přešlapovala, načež zastavila u druhé ženy, "ale věřím Glennovi. Zkus to taky."

Walla se na ni podívala. Pak na Glenna, který seděl na prahu dveří a pil teplý čaj, který mu jeho žena do dnešního studeného počasí přinesla. Tenhle chlap byl vážně něco extra. Lukostřelkyně neměla takovou sílu někoho napravit a obdivovala ho za jeho výjimečnou povahu. Moc jí na něm záleželo a měla ho sakra ráda. Zvláště teď, když je po takové době měla zpátky.

"Máš to nejzlatější srdce, jaký jsem kdy potkala, Glenne," usmála se a Maggie se k ní přidala.

Mladý Korejec jen zavrtěla hlavou a odvětil: "Jen se snažím dělat, co je správný."

°•°•°

"Trošku se tam porozhlédnu, zjistím, odkud přišli a jestli nám nehrozí nebezpečí," sdělila Deanně Walla.

"Důležitější je teď Rickův soud. Nebudete na něm? Jste přece jedna z nich," řekla Deanna a v jejím hlase bylo znát trochu té rozmrzelosti z faktu, že za daných okolností lukostřelkyně stála na Rickově straně i přes to, že jí Alexandrie poskytla trvalý domov.

Walla se vzdorovitě zamračila a zabodla do vůdkyně vážný pohled. "Rick neudělal nic, co by bylo špatné. To vy jste toho grázla nechala, aby ubližovat svoji rodině. Kdybych na to přišla já-"

"Tak co Wallo? Zabila by jste ho? Ne. Něco takového se tady dít nebude. Jsme slušná společnost."

"Slušná společnost?" vykřikla překvapeně a mávla rukou směrem ven. "Nicholas zavinil smrt vašeho syna a dalšího člověka! Je to srab a někdo takový dlouho nepřežije!"

"Takže ho dle vás máme zabít?"

"Jestli bude dál dělat problémy, tak ano!"

"Víte, co vaše skupina prováděla, když jste od nich byla odříznutá? Gabriel mi vyprávěl jakých věcí byli vaši lidé schopni..."

"Gabriel je nevděčnej a ustrašenej parchant. Navíc to určitě není-"

"Nechte mě domluvit," zvýšila Deanna hlas, "ale to já vás tu přijala. Chci, aby jste byli součástí naši komunity, aby jsme všichni žili pospolu a navzájem se hlídali, pomáhali si. Musíme spolupracovat, jestliže chceme vytvořit nový svět."

Walla udělala ke starší ženě krok. "Tak to vyřiďte těm, kteří tenhle váš plán sabotují."

Vůdkyně Alexandrie přimhouřila zrak, nedala najevo nic a monotónně řekla: "O ty se postarám. Počínaje Rickem, ke kterému nemůžeme zůstat slepí."

A je to zas na začátku.

Walla svěsila ramena. A to chtěla jen požádat o zásoby, kdyby se venku náhodou zdržela. Neměla to v plánu, ale co kdyby se něco přihodilo? Žena se od ní odvrátila a vrátila ke svému pracovnímu stolu, na kterém měla položený zapnutý počítač. Lovkyně poznala, že s ní skončila, a že žádné další námitky nepřipadaly v úvahu.

°•°•°

Olivie ji velkoryse nabídla, že se zeptá i ostatních, zda by s ní nechtěli jít, kvůli bezpečnosti samozřejmě, ale Walla ženu v tomto směru striktně odmítla a požádala ji, aby hlídala čas jejího návratu. Kdyby hořelo, tak Liv, (tak se Walla rozhodla Olivii říkat), za ní měla poslat Glenna a ukázat mu na mapě místa, kam měla namířeno.

Lukostřelkyně přelezla velkou plechovou zeď a seskočila na stranu, kde byl nejmenší počet mrtváků. Před prvním mrtvákem, mladou ženou, jejíž prsty zdobily pěkné, za to polámané nehty, jež měla od staré, zaschlé krve a právě jimi se chystala Wallu chytit, hladce uskočila do strany. Byla o dost zachovanější, než ostatní mrtváci kolem ní, takže musela zemřít teprve nedávno. Mohly to být dokonce dny, avšak lovkyně si všimla hlubokých řezných ran na zápěstí.

Tys už to vzdala. Nechtělas být roztrhaná, tak jsi to skončila raději takhle, prolétlo ji hlavou, když nemrtvé holce zabodla nůž do hlavy, až se jí povedlo vytrhnout šedivou kůži i s blonďatými vlasy. Odstrčila mrtvé tělo a couvla před dvojicí nepřátel. Vyřídila je a utřela si tmavé kapky krve na obličeji. Čepel loveckého nože očistila o hadry té ženy a ještě jednou si ji prohlédla. Kdoví, kde se celou dobu schovávala.

Zavrtěla nad tím hlavou, poupravila si popruh batohu a vyrazila vpřed. Z plošiny se dívala, kudy mrtváci s W přicházeli a raději si udělala oblouk, než na trasu pochodující smrti opět navázala. Les čpěl hnilobným zápachem smrti a na každém kroku narážela na měkké scvrklé cosi, co se dříve dalo považovat za lidské orgány, a do čeho se už dávno pustil hmyz. Cestou toho hodně poztráceli a stejně měli pořád hlad. Nechápala, jak něco takového mohlo ještě žít. Nedávalo smysl, že něco s takovou silou nutilo lidské tělo k primitivním, kanibalským pudům. Nešlo to vyléčit, nešlo to zvrátit, infikovaní byli všichni a po smrti bylo třeba tělo spálit nebo prostřelit mozek. Otázkou bylo, odkud to přišlo a proč...

Spadané listí pod jejími chodidly šustilo a upozorňovalo na přítomnost živého člověka. Walla si potichu nachystala luk, chytila jeho těžiště a do úst vzala dva šípy. Skousla je mezi zuby a zamračila se. Byl tu klid. Příliš velký klid. Na chvíli zavřela oči a soustředila se na okolní ruchy. Někde daleko před ní se ozvalo prasknutí větve, což byl dost jasný signál k tomu, aby se pohnula z místa a znemožnila potencionálnímu nepříteli ji vidět.

Zvedla hlavu, vytáhla z úst jeden šíp, přikládajíc jeho opeřený konec do tětivy a tu částečně napnula. Zatím držela hrot směrem k zemi, chodila z paty na špičku a přimhouřila víčka, aby prohlédla přes hustotu snížených zelených větví stromů.

No tak, kdepak jste. Je tady osamělá žena, která by vám moc ráda nakopala prdel.

Ať se koukala kam chtěla, procházela les kde chtěla, nenašla jedinou stopu po nepřátelích. Rozhodla se sejít z oblasti, kterou si vytyčila a u hranic mezi lesem a polem vysokých travin vyryla nožem značku.

Možná bylo dobře, že se vydala jiným směrem, neboť po další hodině pochodu konečně zahlédla kouř, jenž ovíval koruny stromů a v jemných, bělostných obláčcích stoupal výš a výš k nebi.

Zrychlila tempo, natáhla tětivu, zvedla loket a jakmile se přiblížila dost na to, aby zahlédla zdroj kouře, strnula. Ohniště mělo vysoké hranice z kamenů a nad ním se připalovaly zbytky masa, jenomže to, co přinutilo její žaludek udělat kotrmelec a začít se doopravdy bát se rozprostíralo přímo před ní; uříznuté lidské údy, vnitřnosti poházené kolem jakoby vyvřelé po vykuchání, anebo zavěšené na stromech jako vánoční řetěz a uříznuté hlavy s odporně zkroucenými tvářemi na hromadě. Všude byly kaluže krve, která rozhodně nebyla stará.

Walla povolila svaly, otřásla se a opatrně přistoupila blíž. Uřezané části začaly pěkně zapáchat a nad stromy poletovaly vrány, připraveny se vrhnout na tu lákavou hostinu. Pustila ze zubů šíp, jen aby ho uklidila do toulce a zakryla si ústa kvůli té příšerné scény. Posunula se o jeden krok do strany, jenomže tam to tak ošklivě mlasklo, že se jí obsah žaludku málem dostal do krku. Nechtěla se dívat do čeho to stoupla, to už by zvracela určitě. Nejhorší na tom všem byl smrad. Opatrně nahlédla do ohniště a všimla si uniklého pramínku dlouhých, lidských vlasů a na kraji hranice zkroucené, ohořelé nehty.

Kdo mohl něco takového udělat? Proč by tak někdo odporně masakroval přeživší? A navíc ani jedna z těch hlav neměla na čele vyryté W. Polil jí studený pot a podél tváře pár chladných čůrků steklo k bradě. Zbylé vlasy rostoucí z hlavy byly nad uši ohořelé a kůže v místě, kde ji nejspíš zasáhly plameny, rozteklá a opuchlá hnusnými, hnijícími boláky. Raději zvedla hlavu a krátce obdivovala černá křídla létajících mrchožroutů.

Někdo je připaloval, když ještě žili... Nechali je, aby se vzpamatovali a pak jim uřízli hlavy, nebo v tom pokračovali... Kdo by ale... něco takového dělal? uvažovala v duchu a uvnitř se bála odpovědi. Mohla být silná, jak chtěla, jenže nehodlala narazit na toho, kdo tohle udělal.

Musím pryč, hned. Seženu víc lidí a vrátíme se sem, pak možná- zarazila se a neklidně vydechla. Periferním viděním zaznamenala pohyb a tak natočila hlavu na stranu. Tvář se jí ošklivě zkřivila zlostí, jež zastírala nával strachu.

Směrem k ní vyšel z boku vysoký, neudržovaný muž, jenž měl na čele vyryté W. Mastné, tmavé vlasy měl po ramena, tvář zarostlou hnědými vousy a z oblečení, které měl na sobě, zbývaly potrhané cáry. Mohl být o něco starší, než ona, což naznačovaly protáhlé vrásky, především kolem očí a jedna dlouhá na čele, avšak lukostřelkyně věděla, že v této době člověk zestárl rychle. Kvůli čemu pocítila vysoký stupeň ohrožení byl pohled na dlouhou pušku a byla by zatraceně hloupá, kdyby tento typ zbraně nepoznala; jednalo se o starý dobrý Winchester s přidělaným hledáčkem, odřenou pažbou a poškrábanou hlavní.

Kde, kurva, vzal tu zbraň?

"Ale nazdar, krásko," zaševelil hlasem hrubým jako štěrk a zamířil ji na nohy, kdyby se náhodou rozhodla dát na útěk, takže ji asi nehodlal na první dobrou zabít, přičemž vycenil zkažené, nažloutlé zuby v úsměv: "Popovídáme si."