Minulost - Walla (z pohledu první osoby)

Fotr vždycky byl šovinistickej, protivnej, sexistickej zmrd, který byl schopnej i těch nejhorších a nejodpornějších věcí. Nebyl daleko od toho, aby si v baráku pořídil ilegální varnu, aby měl odkud zásobovat lokální smažky a dostávat za to peníze. Od odchodu moji mámy se ještě zhoršil. Řekla bych, že ona ho nějakým způsobem držela nad vodou, pokud se tomu tak dalo říkat.

Dnešní noc patřila mezi moje nejhorší v životě. Vždycky jsem byla zvyklá potácet se lesem, sledovat raněné zvíře na pokraji smrti, přespávat pod širákem a v horším případě žrát brouky a houby, když už došlo jídlo, dokonce ten chlad s přicházející nocí se dal nějakým způsobem snést, jenomže to, že mě ten vymaštěnej debil tahal skrze chráněný lesní park a navíc už několik dní v kuse, v příšerným mrazu, bylo opravdu moc. Nenáviděla jsem zimu a tohle pro mě byl nejhorší trest.

V promrzlých rukách jsem křečovitě svírala svýho starýho dobrýho Winchestera, jehož hlaveň mi přišla stále těžší a těžší. Puška sice vážila jen málo přes tři kila, jenže když se s tím člověk tahal už několik hodin, bez odpočinku, tak to dalo celkem zabrat. Otec dost riskoval. Dát takovou pušku, navíc kulovnici s pořádnou ráží, do ruky děcku nebyl moc dobrý nápad. Netušila jsem, jak by se na to pohlíželo tady v Georgii, ale šestnáctiletý parchant by v prackách asi zbraň tahat neměl.

Vydechla jsem a z úst mi vyšel hustý obláček páry. Otec přede mnou se pohyboval skoro jako duch. Téměř jsem nepostřehla jeho kroky, jen sem tam zapraskání ztvrdlého sněhu nebo větve a po každém našem tábořišti geniálně zakryl stopy. Co se mu muselo nechat; byl dobrý lovec. Možná jeden z nejlepších.

Náhle ztuhl a zvedl paži. Nejprve to vypadalo, že zahlédl strážce parku, vnitřnosti se mi zkroutily obavami a kolena se mi rozklepala jak chladem, tak nervozitou. Uniklo mi syknutí, jak mi puška sjela níž a bolestivě se setkala s mým kolenem. Otec se přikrčil, nachystal zbraň a zamířil kamsi dopředu. To mě vyvedlo z míry, neboť na člověka by nikdy takhle nečíhal, spíš našel svoji zvířecí kořist.

Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl, vzdálenost mezi námi jsem zkrátila opatrnými krůčky v jeho stopách a váhavě zvedla hlaveň Winchestera nahoru, a až pak se zaměřila na něco vpředu. Vydechla jsem poznáním, protože několik desítek metrů před námi, hrabal kopytem ve sněhu jelen. Pěkně urostlý, krásný, jednoduše majestátní. To, že jsem měla ostřejší zrak, než ostatní, kromě mého otce, mi dávalo výhodu vidět i to, co jiní normálně neměli šanci spatřit. Rodina z otcovy strany byla vždycky výjimečná.

Člověk se až bál, jak moc.

"Pojď sem, ať taky za něco stojíš," ozval se zničehonic jeho vlezle sametový hlas, bez známky jakéhokoliv vlivu, které by na něj tohle studené prostředí mělo mít.

Zamračila jsem se a přistoupila blíže. Otec mě popadl za cíp zimní bundy a stáhl dolů na kolena. Zasykla jsem, protože to zabolelo a zastudilo zároveň. Do těla se mi zakousl takový chlad, že jsem musela jistě mrznout, až do morku kostí.

"Tam je. Zamiř a zab ho. Střelou do srdce. Stojí v dobrý pozici, takže ho i nemehlo jako ty, trefí," řekl klidně, pohled upíraje na příští kořist.

Zatnula jsem zuby, jedno koleno nechala opřené o zemi, druhé zvedla a udělala takový částečný dřep. Připravila jsem si Winchestera, opřela pažbu o rameno a zhluboka se nadechla. Mráz mi útočil do tváří a studený vítr ovíval uši, takže mě šíleně bolely a mohla jsem se spolehnout jen na to, co jsem viděla. Odjistila jsem zámek, zamířila a vyčkávala. Jelen přešlapoval z místa na místo, hrabal ve zmrzlé zemi a pokoušel se najít jídlo.

Bylo mi ho líto. Byl totiž opravdu krásný. Bílá srst mu splývala s okolnou krajinou, jenomže našim očím stejně neušel. Psychicky jsem se připravovala na to, že zavraždím živého tvora, že ho otec vyvrhne, naporcuje na maso a prodá ho. Prsty se mi třásly a já zaváhala. Jelen se podíval mým směrem, avšak bylo zřejmé, že si nás v té závěji vůbec nevšiml, jelikož by dávno utekl.

"Střílej," poručil otec a jak odjistil svoji zbraň, cukla jsem sebou.

"Já... Rozlehne se to tu," řekla jsem v naději, že tím přinutím jelena vzít nohy na ramena.

On však jen stál a dál hledal potravu. Pitomé zvíře. Tak nádherné a tak pitomé.

Otec ke mně upřel jeden ze svých zlostných pohledů a promluvil: "Strážci parku už nám jsou beztak na stopě."

Podívala jsem na něj a překvapeně vydechla: "Cože? I přes to jsi mě táhl dál?"

"Chtěl jsem to zvíře dostat. Moc dobře víš, že mě nic nezastaví, pokud se zaměřím na svoji kořist," řekl chladnokrevně a jeho pohled o to víc potemněl.

Ztratila jsem klidný balanc a prsty mi sjely po chladném dřevu mimo spoušť. Tohle jsem nesnášela. Ten děsivý pocit v oblasti žaludku, který rostl výš a výš, načež ovládl celé mé tělo. Způsoboval mi to on. Bála jsem se vlastního táty. Byl to sakra nebezpečnej chlap.

"Šukat se ženáčem ti nevadí, na to máš odvahu dost, ale na tohle ne? Seš vážně jen pitomá, slabá ženská," zavrčel rozčileně, najednou se prudce zvedl na nohy, zaměřil na svoji kořist a vystřelil.

Jedna kulka. Jeden čistý zásah a zvíře padlo na zem mrtvé. Zvuk vystřelené kulky se rozlehl lesem a vsadila bych se, že ho ani okolní stromy nestihly zachytit. Mě však zamrazilo na místě to, co řekl. Vrátila se mi dobře známá bolest z onoho zjištění, že se na mě muž, kterého jsem milovala z celého srdce, i to po všem, co jsme spolu mezi sebou měli, vykašlal. Chlad mě naneštěstí nestačil dostatečně otupit a mě z toho bylo do pláče. Nejhorší na tom bylo, že mi tuhle moji nepovedenou jízdu otec neustále předhazoval jakoby šlo o největší chybu.

V tom se na moji líci otiskla otcova dlaň. Nečekala jsem to, síla úderu byla dost silná, abych couvla dozadu, ale naštěstí nespadla, k čemuž jsem na té kluzké zemi měla blízko. S pootevřenými ústy jsem se chytila za tvář, která nyní hřála a pálila intenzivní bolestí. Horší byl otcův výraz. Nemračil se, ani nijak nenaznačil, že byl naštvaný, jen na mě zíral stejně jako na toho jelena. Jakoby bych byla jeho kořist.

Přistoupil ke mně a pevně uchopil za rameno, načež zase promluvil: "Na světě jsou jen dva typy lidí; lovci a kořist. A ty... budeš buď poslouchat a naučíš se lovit, nebo z tebe bude jen pitomá zvěř. Já chápu, že to je s tebou marná snaha, protože seš holka, větší zklamání jsi do moji rodiny přinést nemohla, ale ty máš povinnost napravit, co tvoje kurevská matka způsobila, takže přestaň váhat, když ti řeknu, abys střelila."

Pustil mě a bez dalšího pohledu odkráčel za mrtvým zvířetem. Já tam zůstala stát, kolem fičel vítr a nové slzy mi zamrzávaly na obličeji.

Bála jsem se ho.

Tak moc jsem se ho bála a zároveň ho nenáviděla. Obviňoval mě z toho, že jsem holka celý život a ani dnes jsem se tomuto nevyhla. Zatnula jsem prsty do pušky a hořce litovala toho, že jsem se mu i po takové době pořád bála postavit na odpor.

°•°•°

Současnost

Kromě Daryla, byla Walla snad jediná, která vyrážela na lov divoké zvěře v okolí útočiště. Párkrát jí to nedalo a zpoza stromů sledovala Sashu, na kterou přišla od Michonne. Právě ta měla obavy o její zdraví. Proto příležitostně odstraňovala mrtváky z jejího okolí, aniž by si toho všimla a celou dobu jejího pobytu v lese se dívala, co dělala.

Jeden den střílela do fotek, rozbíjela je a dělala hluk, jenž se rozléhal lesem jako ozvěna, noci trávila ve věži a při střídání se vytratila pryč, kdy dlouhé hodiny trávila sama venku. Lovkyně sledovala její stopy a nacházela po ní jen rozkládající se těla mrtváků, s kulkou vzadu v hlavě. Lovila je. Lovila mrtváky.

Walla se zhluboka nadechla, v nose ji zašimral pach jehličnanů, vzduchem se nesl pronikavý skřek dravce, který zaměřil kořist a chystal se po ní vrhnout. Lovkyně přesně věděla po čem dravec nad její hlavou jde. Pár desítek kroků před ní se nacházela nora a poblíž ní se pohyboval zajíc s několika mladými. Bylo obdivuhodné, že si jich dravec všiml i přes stromy, avšak lukostřelkyně byla rychlejší.

Napnula tětivu, zvedla loket a s výdechem vypustila šíp. Velkého zajíce trefila přesně do oka, ukončila tím jeho krátký život a zbylí se rychle schovali do nory. Dravec na nebi si její přítomnosti povšiml a raději odlétl lovit jinam.

"Měla jsem mu ho nechat," zamumlala, když ušáka vytáhla k výše svého zraku.

Zvíře bylo vyhublé, sotva na sobě mělo maso na uživení jednoho člověka. I tak ho chytla za uši a pokračovala dál. Sasha dnes zvolila daleko delší okliku kolem Alexandrie. Dneska se odhodlala, že na ni konečně promluví a pokusí se jí odlehčit od bolesti, kterou cítila. Od Glenna věděla, že cítila něco k Bobovi, dokonce se blýskaly na časy, kdy by měli společnou budoucnost, jenomže... zase se muselo něco podělat.

Sashu zahlédla kousek před sebou. Kolem ní se hromadili mrtváci a ona stála nehnutě na místě, hlaveň pušky namířenou do země a nezdálo se, že by měla z blížící se hrozby čas. Lukostřelkyně pustila zajíce, nachystala si šíp a vystřelila. První čistý zásah do žroutovi hlavy, avšak tím na sebe přilákala pozornost dalších.

Walla se vyhnula před nepřítelem prudkým uhnutím do strany, pak vyšvihla nohu, kopla ho a následně mu rozdupla hlavu. Šlo to snadno, když se tělo nacházelo v pokročilém stádiu rozpadu. Nechutně to mlasklo a po zemi se rozlila černá kaše podobná mozku. Udělalo se jí kapku nevolno, ale měla před sebou ještě několik nepřátel. Zatnula zuby a jednoho po druhém vyřídila.

"Upadla jsi na hlavu?" spustila rozčileně Walla, došla až mlčící Sashe a silně jí stiskla rameno. "Chceš snad umřít takovou smrtí? Chceš aby tě trhali na kusy?"

Sasha se jí vytrhla, oběma rukama stiskla zbraň a vykročila vpřed. Bez jediného slova. Walla zlostně zafuněla a následovala ji.

"Hele, já vím, jak se cítíš. Procházela jsem si tím samým ve věznici. Dívala jsem na to, jak se moji nejlepší přátelé navzájem zabíjejí, jak člověk, který mi stál po boku celý život, umřel roztrhaný těmi zrůdami jen proto, že mi chtěl zachránit život! Tak přestaň hloupě riskovat! Chtěl by to tvůj bratr? Nemyslím si!"

Zmínka o bratrovi v Sashe evidentně popudila zlost, jelikož se zastavila a otočila čelem k ní. Tvář jí křivila zlost a oči měla oteklé slzami a nedostatkem spánku. Prsty křečovitě svírala pušku a Walla měla chvíli pocit, že po ní chce vystřelit.

"Zrovna ty mi budeš něco vykládat?" spustila Sasha nepříjemným hlasem a zabořila do ní pohled plný výčitek. "Přežilas... Dokázala jsi najít útočiště. Máš zpátky svýho milence, přátele..."

Walla se na ni zamračila. "Já a Daryl nejsme..."

"To je přece úplně jedno," přerušila ji. "Nepřišlas o nic. Jen se ti všichni vrátili."

"Ty si myslíš, že mi na Tyreesovi nezáleželo? Ty si nepamatuješ? Byl to skvělej chlap a ještě lepší přítel. Měla jsem ho ráda a ty to moc dobře víš. Všichni se mi nevrátili. Chybí mi Beth, schází mi Bob, kterej měl někde pokaždé ukrytou flašku a Carl se mi úplně odcizil. Nechce se mnou mluvit, dává mi jejich smrt za vinu. Ty snad taky?" zeptala se upřímně a pohlédla ji pevně do očí.

Sasha neuhýbala pohledem. Mlčky si prohlížela rudovlasou ženu před sebou a upřímně na otázku nedokázala odpovědět. Vinila Wallu, že s nimi nebyla a nepomohla jim, že se je po příchodu do Alexandrie nepokusila najít. Kdyby se jim jen pokusila být na stopě, anebo alespoň přišla do toho hloupého Terminusu. Leccos by mohlo být jinak.

"Ne," odvětila nakonec a otočila se k Walle zády, "musím si pročistit hlavu. Díky, že mi kryješ záda."

Walla uvolnila tvář, avšak ještě stihla vykřiknout: "Michonne se o tebe bojí a brzo ti půjde po stopě! Být tebou, tak si připravím výmluvu!"

"Tu už mám," hlesla dostatečně nahlas a ztratila se mezi porostem.

"Zatraceně," zamumlala Walla rezignovaně a dlaní si utřela zpocené čelo.

Sasha nestála o společnost, vlastně byl zázrak, že se jí tak dlouho dařilo vyhýbat lidem. Měla zlomené srdce a to se rozhodla spravit lovem těch, kteří ji tu bolest způsobili.

°•°•°

"Dej tam venku na sebe pozor, jo?" dbala na Daryla lovkyně u brány, když měl s Aaronem jet hledat nové lidi.

Moc se jí nezamlouvalo, že chtěli jet oba a vystavovat se, podle ní ní zcela zbytečně, nebezpečí. Za hradbou běhal její otec, což jí kapku cuchalo nervy.

"Mohla bys jet s náma, abys měla jistotu. Tři zní líp, než dva," řekl a natáhl se po její ruce, ve které držela vychrtlého králíka.

"Nic neříkej," utnula ho okamžitě, když viděla ten posměšek ve tváři.

"No, moh bejt menší," neodpustil si a prsty objal její zápěstí.

Zahleděl se do písečných očí, do nichž padalo denní světlo a lesknoucí se duhovky vypadaly jako právě roztavené zlato. Kolikrát mu ještě přijde na mysl, že měla oči šelmy? Dokonce mohla mít stejně bystrý, ne-li lepší, zrak jako ta šelma. Bylo to v tomhle světě vůbec možné?

Přitáhl se k ní a políbil ji. Zůstal na ni viset dlouho a naléhavě pohnul rty proti jejím. Brzy na to mu na tuto němou výzvu odpověděla. Stáli tam dobu delší, než měli původně v plánu a drželi se u sebe skrze propojené rty. Ani jeden se netoužil odtáhnout a zase cítit opuštěnost, jenomže Aaron byl připravený jet a dal to najevo "nenápadným" odkašláním.

"A Eric od tebe pusu dostal?" podívala se na něj Walla a neubránila se úsměvu, protože teď se jí chtělo usmívat pořád.

Cítila, že se Daryl opřel čelem o její a z jeho teplého dechu na své bledé kůži měla mrazení v zádech. Snažila se to marně ignorovat, leč nedalo jí to a na oplátku mu vjela rukou do vlasů, aby ho něžně pohladila.

Aaron se šibalským úsměvem a částečným ruměncem přikývl. "Kdyby jen pusu..."

Uh, no fuj... Za bílého dne? ozval se vnitřní hlásek a ona vycenila zuby ve větší úsměv. Obrátila se zpět k Darylovi, na moment spustila víčka a užila si posledních pár minut jeho přítomnosti, než ji naposledy políbil do vlasů a odtáhl se.