Jakmile Walla doukouřila, uráčila se vylézt ven na denní světlo. Srovnala si popruh pušky přes pravé rameno a už si do úst strkala druhou cigaretu. Nezáleželo jí na tom, že bude smrdět, stejně se moc nekoupala, aby neplýtvala zdroji a většinou to bylo marné, protože byla pořád od krve mrtváků.

Zapálila si, konec tyčinky se rozžhavil do oranžova a zrakem pátrala po autě, kterým sem s těmi zmetky přijela. Nikde nebylo k vidění a na silnici byly stopy po pneumatikách.

"Kurva, oni mě tu fakt nechali," řekla si nahlas.

Ani jí to nepřekvapilo. Ona že byla nebezpečná? Co potom tihle dva, kteří tu byli ochotni někoho nechat? Zamračila se nad tím, vytáhla cigaretu z úst a vydala se směrem, kterým přijeli. Cestu si pamatovala, tudíž nebylo třeba panikařit.

Tohle si s Deannou ještě vyřídím. Její synáček je pěknej zmrd.

Ani jeho bratr Spencer nebyl zrovna výhra. Vrhal na ni podivné pohledy se směsicí strachu a zvláštní touhy. Netušila, zda z ní měl nahnáno, protože ona po něm házela dost hnusné pohledy, anebo měl jednoduše chuť ji ohnout. Ani v jednom případě se na ni nedíval vůbec hezky.

Volnou rukou si zakryla výhled na znetvořené ucho rudými vlasy a vyšla si to podél hlavní silnice zpět do Alexandrie. Čekala ji dlouhá cesta.

Po několika metrech musela zastavit. Zarazila se a ztuhla jako socha. Mohla čekat na překvapení v podobě mrtváků, ale stejně ji dostal jejich počet. Stovka jich byla určitě a všichni k ní upřeli zakalené mléčné oči plné hladu. Někteří měli zakrvácená ústa, další přišli o končetiny a natáhli po ní ohavné hnijící pařáty.

Couvla dozadu, přidržela si cigaretu v ústech a připravila střelnou zbraň. Měla u sebe ještě luk schovaný v prostorném batohu - ven vyčuhoval pouze z jedné třetiny. Ve zbrojnici si vzala pár šípů, které byly do jiného luku, ovšem střílely účinně a to potřebovala. Zatraceně dobře věděla, že tihle tu po jejich příjezdu nebyli. Skupina, jež vyrážela dál od Alexandrie nalákala jednu skupinu na oplocené badmintonové pole a zamkla je tam. Nehrálo jí teda na tom, kde se tu vzala tahle početná skupina.

Zvedla hlaveň pušky a položila prst na spoušť. Stejně o její přítomnosti věděli, proč se snažit být inkognito. Stiskla kohoutek, jenže zbraň nevystřelila. Zamračila a zkusila to znovu. O tomhle jí Daryl říkal a ona už si nepamatovala, jak ji znovu zprovoznit. Zbraně nepatřily mezi její přednosti.

"Do hajzlu. Zaseklej náboj," sykla a hodila si pušku na záda.

Vytahovat luk nemělo cenu, chtěla šetřit se šípy, takže na nic nečekala a rozběhla se druhou stranou. Tohle těm dvěma ještě vrátí.

°•°•°

Když se zbavila většiny mrtvých v jejích patách, schválně si zašla na ono hrací hřiště, aby zjistila, jak to ve skutečnosti vypadalo. Hned z dálky byly jasně zřetelné stopy po pneumatikách na štěrku.

Zámek na brance byl rozbitý a válel se jí u nohou. Okamžitě se v ní vzedmula vlna vzteku. Zaskřípala zuby a prudce se obrátila směrem, kterým zřejmě odjeli. Měla jasno. Netušila proč, ale ti slabomyslní parchanti tuhle bránu otevřeli a vypustili mrtváky ven. To jim byla až tak nesympatická? Začínala si říkat, zda nebyla chyba říct Aaronovi o Rickovi a ostatních. Byl pryč už dlouho a stále nic nevěděla. Jakoby se po něm i jeho manželovi slehla zem.

Naštvanými kroky mířila po silnici do Alexandrie, k jejich smůle rozzuřená. Cestou ignorovala mrtváky, svým hlasitým klením na sebe přilákala jejich pozornost, jenže jí to bylo fuk. Mohla je kdykoliv vyřídit, nebo ještě lépe - nalákat je do toho rádoby ráje plného slabochů a srabů. Ať si taky zašpiní ruce!

Horký vzduch a táhnoucí se dusno akorát tak podněcovalo její výbušnou povahu. Před dvěma dny se odehrála krutá bouře, která zpřelámala stromy a vyhnala z úkrytu většinu zvířat. Walla tak neměla co lovit a v lese byla spíš kvůli samotě a vnitřnímu pocitu, jenž ji radil, aby se zpátky nevracela. Bez jejích lidí to nebylo ono.

Za hodinu už spatřila známou zeď a její zavřenou bránu. Nemusela ani nic vyřvávat, aby ji otevřely. Směnu měla žena, kterou potkávala vždycky, když šla ven a vyzvedla si tam nějakou zbraň.

"Docela jsem se bála, když jsi nepřijela s kluky," řekla jí dočasná strážkyně brány.

Walla se ovládala, aby si ten vztek nevybila na ni. Olivie byla milá a chytrá žena, která měla ráda organizaci a každou zbraň pečlivě zapisovala do seznamu kromě těch jejích. Ty vynechala. Sem tam netušila, zda by se s ní měla vybavovat, protože tahle ženská byla pro život venku naprosto neužitečná a ona neznala jiná vhodná témata pro konverzaci.

"Stalo se něco?" chtěla vědět Olivie.

Lukostřelkyně se křivě usmála a dlaň položila na pouzdro loveckého nože. Snažila se, aby ten úsměv byl co nejvíc věrohodný, avšak vraženě zlatá jiskra v duhovkách ji prozradila, že tak úplně v pořádku nebyla.

"Všechno je fajn," odvětila sladkým tónem.

Olivie se na nic dalšího raději nevyptávala a nechala ji jít. Jasně viděla, že zamířila k Deanně, nepochybně s ní vyřídit důvod toho, proč se tak zdržela.

Walla se neobtěžovala s klepáním a jako velká voda vpadla do domu místní vůdkyně. Všichni přítomní se poplašeně zvedli a největší šok na sobě nesl zvláště pak Nicholas, který zrovna cosi natáčel s Deannou. Byl kompletně umytý a taky v jiném oblečení, ale Aidena nikde nezahlédla.

"Co to má znamenat?" zvýšila Deanna hlas, dožadujíc se odpovědi.

Lovkyně si prokřupala klouby na rukou, zlověstný pohled upírala na toho zmetka, co ji tam venku nechal a srdce se jí divoce rozbušilo.

"Tohle se dělá? Když se vám někdo nelíbí, tak ho necháte venku a ještě na něj pustíte mrtváky?" spustila monotónním hlasem na Nicholase.

"O čem to mluvíte?" ptala se vůdkyně Alexandrie a zamračila se.

Mladý muž polkl, ale zůstal u svého očerňování a nahlas řekl: "Vůbec na ni nedbejte, Deanno. Dostala úpal, úplně blbla, neposlouchala rozkazy a málem nás zabila. Ti mrtváci tam byli, ano, jenže to ona se mezi ně jak šílená vrhla a chtěla je zabít. My ji říkali, aby odjela s námi. Odmítla."

Walla ucítila, jak ji cuklo obočí. Stiskla zuby a zatnula obě ruce v pěst.

"Takhle na sebe hází špínu děcka na střední. Ty seš jen sráč, kterej se neumí venku pohybovat a proto vaši lidi umřeli!" rozkřikla se na konci ostře a zlostně máchla rukou. "Ujeli jste, nechali mě tam a ty sis vymyslel tuhle píčovinu, abys ze mě udělal špatnýho člověka? Ty nemáš ani potuchy, co ti teď provedu!"

"Tak a dost!" zarazila je Deanna a po obou vrhla nesmlouvavý pohled. "Vyřešíme to. V klidu. Wallo, řekni mi prosím, co se stalo a byla bych ráda, kdybys nic nevynechala. Chci slyšet tvoji verzi, ale pod mou střechou ke krveprolití nedojde! Nicholasi, odejdi."

Lovkyně si zlostně odfrkla, rozdýchávala tu náhlou zlost a rudo před očima, načež významně poklepala na pouzdro nože a naklonila hlavu ke straně. Nicholas se při odchodu držel dál z jejího dosahu a v zamračeném pohledu na povrch vyplouval potlačovaný strach.

Když jí míjel, pošeptala mu následující: "Piš si, že tě za tohle jednou vykuchám."

°•°•°

Osušila si mokrou tvář do čistě bílého ručníku, jenž se ihned obarvil rudou krví smíchanou s prachem a další špínou. Umyla si alespoň tvář, aby nevypadala jako strašák a vlasy svázala do drdolu. V tomto horku je v žádném případě nenechala rozpuštěné a několika prameny si zakryla poškozené ucho. Stehy z líce měla dávno venku, leč ta ošklivá jizva, která šklebila její tvář byla politováníhodná.

Ušklíbla se nad sebou, hodila na sebe delší tílko a oprášila tenké, ošoupané džíny s roztrhanými místy na kolenou a lýtkách. Už se kdysi pokoušela vyprat, ale tady se úspěchu asi nedočká.

Deanna se jí pokusila trochu uklidnit a vyslechla si její verzi příběhu. V klidu ji zpracovávala a dlouze nad tím popřemýšlela. Nakonec mladou ženu pustila a dbala na ni, aby se s kluky nedostávala do křížku, ani s nimi už nadále nejezdila na výpravy. Pokud bude chtít, bude moci jezdit sama, což Walla uvítala.

Nasadila si na obě ruky chrániče předloktí, které dostala od Olivie, neboť nikdo v Alexandrii nestřílel, tudíž byly zaprášené a nepoužívané, připevnila toulec se šípy na záda a luk si podržela v pravé ruce. Opustila své útočiště tak jako vždycky. Hodlala to tu zanechat a trochu se projít po lese, jelikož se nehodlala dívat na Nicholasův krysí obličej.

Cestou po ulici míjela pár žen v klidu pokuřujících cigarety, prošla kolem dětí, které nadšením jásaly a hrály si na babu, některé ječely, až příliš hlasitě a pohledem klouzala i po starých párech na svých venkovních terasách.

V životě před kolapsem byla taková čtvrť pro ty bohatší z vyšších vrstev a ona by měla zakázáno byť jen vstoupit do takové ulice.

Slunce jí svítilo na hlavu. Měla ještě dost času na to prozkoumat místa, kam se ještě nedostala, když v tom se daleko před ní něco dělo. Lidé z Alexandrie se zvědavě přiblížili k otevírající bráně a ona se zastavila. Že by se Aaron a Eric vrátili?

Jen co se brána plně otevřela, dovnitř vstoupila skupina třinácti lidí. Všichni zanesení špínou a tmavou krví, s ostražitými pohledy ve velmi povědomých tvářích, se rozhlíželi po cizích lidech. Mezi nimi se náhle zjevil Aaron, který vystoupil vpřed a když se jejich pohledy střetly, usmál se a zvedl ruku na pozdrav.