Zdravím~

Povedlo se mi úspěšně trochu posunout, snad už podobný zásek nebude, to by mě mrzelo, protože bych povídku ráda dokončila do konce tohoto roku. :D Jednu povídku jsem dokonce psala přes tři roky, jelikož mi to zkrátka nešlo, nechtělo se, nebyla motivace, ani chuť.. >_<

Vydávání kapitol bude stejné, tzn. dvě kapitoly týdně, ale tentokrát bude jedna v úterý, druhá v pátek. :3 Druhá část je, jak já s oblibou říkám; Alexandrijská, protože už se pomaličku ale jistě blížíme do Alexandrie a rovnou vstříc novým problémům. :> Na Negana si ovšem ještě počkáte, žádný stres. ಠ⁠◡⁠ಠ

Z vězení zbyly jen doutnající trosky a přeživší se rozprchli, ve snaze najít místo k přežití a možná ještě lépe - najít zbytek skupiny. Wallu to bohužel zažene daleko od jejích známých, jejího "milého" a při cestě narazí na mnoho rizik, včetně nepěkného setkání se členem rodiny. Jste na to zvědaví? 

Přeji vám pěkné počteníčko a krom jiného i příjemný začátek léta~ ❤

°•°•°

"Ty... seš ten nejsilnější člověk, kterýho znám. Ty to zvládneš. Ty budeš ta, která tohle projde a přežije to. Přežiješ to celý."

Nezastavovala. Pořád byla na cestě a za sebou měla čtyři tucty mrtváků. Jednou jedinkrát se zdržela na pár hodin v jednom rodinném domě, ve kterém našla nějaké oblečení a byl bezpečný na přespání, jenže po něm to šlo z kopce. Poslední tři šípy zůstaly v zásobě a puška, kterou vzala jednomu vášnivému lovci v baráku předtím, měla pouhých pět nábojů. Tolik k jejímu štěstí.

Ohlédla se a přidala do kroku. K úlevě se skupina den ode dne zmenšovala. Asi je nebavilo celé dny nahánět jen jednu kořist a jejich pozornost byla velmi snadno upírána jinými, daleko hlasitějšími, směry.

Walla se podívala k nebi a hryzla se do spodního rtu. Zase se stmívalo. A v okolí nebyly žádné domy, dokonce stromy, na které by mohla vylézt. Tlumeně zaklela. Litovala, že překonala svou hranici a vydala se za ni. Zde to vůbec neznala, zvláštní názvy maloměst nepoznávala a netušila, kam přesně půjde. Ani nedoufala, že na někoho narazí, natož na Daryla, kterému na místech, kde přespávala, nechávala vzkazy.

Z posledního domu vzala starý bloček a propisku, aby si po nocích zkrátila nudné a bdělé noci. Už mu nechala hodně vzkazů a doufala, že ji podle nich najde. Ona neměla nejmenší šanci na úspěch.

Sklopila písečné oči na asfalt, dovolila si zpomalit a zavzpomínat na dobré časy, kdy s tím protivou strávila ty nejhezčí chvíle. Tak dobře se už dlouho necítila. Už dlouho se s žádným mužem necítila tak dobře jako s Darylem. A ona si vyčítala, že z věznice jen tak utekla. Ani Rickovi nedala vědět. Nepátrala po jeho dětech, dokonce se nesnažila nalézt Carol, které by řekla, co se stalo a společnými silami by je možná našli. Palcem si setřela vlhko vstupující do koutků levého oka a ostře se nadechla. Ne, najít Carol nepřipadalo v úvahu. Ta ženská ji chtěla zabít a navíc k ní zrovna sympatie nechovala. Walla nechápala, co měla za problém.

"Kurva," zaklela hlasitě.

V kabátu, který si vzala kvůli chladnějším nocím jí bylo poněkud horko a díky své délce se v něm slušně potila. To nebylo moc dobré, ale pořád lepší, než se s ním tahat v rukách. Už tak měla v batohu zaražený toulec, láhev vody, lano a pár kousků konzerv. Na přežití nic moc, ale minule si vystačila s ještě menším výběrem.

Konečně jí kroky zavedly do malého a děsivě prázdného maloměstečka, které příroda vzala za své. Skelety aut se rozpadaly na menší části a divoká flora pohltila celé budovy. Tady bude rozhodně v bezpečí. Pro případ se ohlédla a oddechla si. Byla sama. V jejím okolí se nenacházel jediný mrtvák, což ji trochu přihrálo do karet. Přesto si připravila zbraň a vykročila k nejbližší budově - ke knihkupectví.

°•°•°

Místo se zdálo klidné. Natolik klidné, že se rozhodla po několika dnech pochodu zůstat. Byla opravdu vyčerpaná a v malém obchůdku drobného knihkupectví, kde nikdo nebyl se mohla dokonale zabezpečit. Kdo by taky v době apokalypsy hledal věci pro přežití v knihách.

Pod světlem baterky psala propiskou další vzkaz. Utěšovala se představou, že někdo jí známý papíry našel, přečetl je a nyní byl na stopě.

"Ani nevím, zda si tohle někdy přečteš, nebo jestli tyhle krátké dopisy někdy najdeš, Dixone, ale pokud ano, tak jsem stále naživu.

Od vězení jsem se nezastavila. Jsem neustále na pochodu a nenašla jsem jedinou známku po tom, že by to přežil i někdo další. Začínám ztrácet naději a cítím se zoufale. Neumím spočítat, jak dlouho tohle mučení ještě vydržím. Nevědět, zda jsi ty, nebo někdo jiný naživu a zatraceně moc si vyčítám, že jsem nezůstala vedle tebe. Mohli jsme těmhle sračkám čelit spolu.

Najdu tě. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale najdu tě Daryle. Víš toho o mně příliš mnoho na to, abych tě nechala jen tak jít.

To si zapamatuj."

S lítostí přečetla nově sepsané řádky a smutně vydechla. Na psaní dopisů nebyla zrovna odbornice.

"Jestli tě teda někdy najdu," zamumlala potichu, papír složila a schovala.

Místečko na spaní na ni doslova volalo po spánku a tak se schoulila na podlaze, přikryla vlastním kabátem obklopená regály plnýma knih. Jen na chviličku zamhouřila oči. Spánek nutně potřebovala na nabrání sil.

°•°•°

Walla sebou prudce trhla, převalila se na bok a procitla do černočerné tmy. Mohla být půlnoc, možná už byl druhý den, to netušila. Po čele se jí koulely kapky potu a srdeční sval jí bolestivě narážel o hrudník. Naštěstí už si nepamatovala z čeho byla tak vystrašená. Pamatovala si krev. Přitom by se krve bát neměla - setkávala se s ní dennodenně a puch hnijícího masa byl kolikrát horší.

Posadila se a následně vytáhla na nohy. Setřela si ospalky z očí a hlasitě zívla. Rozsvítila baterku a líně se přikolébala ke špinavému oknu. Nevěřila, že se bude někdy cítit tak v bezpečí na to, aby zažila nudu. To se nestávalo ani ve věznici. Ani tam se neměla proč nudit. Vždycky se našlo něco, čím se mohla zabavit.

"To ten život ale upadá," zamumlala si pro sebe, protáhla ztuhlé svaly a ještě před úplným východem slunce vyšla ven.

Nedovolila si zdržovat, či zůstat pozadu. Potřebovala se posunout dál, i když to znamenalo jít celé hodiny o hladu. Hlasitě zaúpěla nad představou dlouhého pochodu. Hned si pomyslela, jak velká to bude otrava a že by se nejraději někde usadila, zůstala tam a už nikdy nevycházela na světlo světa, jenomže to by bylo zbabělé.

°•°•°

Po dalších ušlapaných kilometrech a přikrádajícím se večerem cítila, jak z ní odcházela síla. Podrbala se ve zpocených vlasech, odhrnula si z výhledu zbloudilý pramen vlasů a ještě chvíli pokračovala cestou přes les. Bystrým zrakem hledala náznaky po lidských stopách, avšak pokaždé narážela jen na ty od mrtváků. Jejich nechutné, chraplavé chrčení znělo lesem jako nekončící ozvěna.

Sklonila hlavu, automaticky vytáhla z pouzdra u pasu nůž a přiložila si jej plochou stranou čepele k hrudi. Kdykoliv mohla reflexivně bodnout nebo se snadno ubránit.

Tenhle svět není náš. Dávno ne. Možná jsme si tohle zasloužili. Sama jsem se nechovala nejlíp. Tehdy to všechno ale bylo lepší.

Vyčerpáním se svezla na kolena podél kmene a její nohy úlevně zajásaly. Krom toho se klížila víčka sama padala dolů, avšak nedovolila si je zavřít úplně. Sluchovod měla nachystaný a svaly se napínaly v očekávání. Věděla, že se ti zmetci s mrtvým mozkem dovedli pohybovat tiše a tak každé prasknutí větvičky znamenalo nebezpečí. Útok mohl přijít odkudkoliv a kdykoliv. 

Ztratila jsem setu, já se tu kurva ztratila, uvažovala v duchu a špičku nože zaryla do půdy vedle sebe. Lépe se usadila, zaklonila hlavu a jak už bylo jejím zvykem, sledovala hustě zarostlé větve stromů. Ve vzduchu bylo lehce znát, že léto pomaličku střídal podzim a pár listů v koruně žloutlo a hnědlo. S odchodem slunce ji ovanul chlad a ona se mrzutě otřásla. Rozdělávat oheň se jí nechtělo riskovat a raději se pro další samotnou noc zahalila do kabátu, přičemž žaludek sevřela nesnesitelná křeč.

Kurva, jedla bych, až bych brečela, fakt... Skousla si spodní ret a chytla se za břicho. Snad se ostatním povedlo zdrhnout a našli si nějaký dobrý útočiště. Sáhla dozadu, sundala batoh a vytáhla láhev s posledním zbytkem vody na dně. Zamračila se. Zapomněla si najít nějaký zdroj pitné vody. Celou dobu pátrala po lidské přítomnosti, byla doslova posedlá někoho, kohokoliv najít a přitom úplně zapomněla na důležitou věc pro přežití. Zkřivila tvář znechucením nad vlastní existencí a dostala do sebe těch pár doušků vlažné tekutiny. Jasně, chcípni si žízní, ať klidně pojdeš někde na cestě, krávo... vynadala si a agresivně narvala láhev do batohu.

Náhlé vzplanutí hněvu však rychle skončilo, když se do ní opřel podivně chladný vítr, až celým jejím tělem otřásl. Zavrčela, přitáhla si límec kabátu k tváři a unaveně sklopila oči na špičky bot.

Chybí mi věznice... Chybí mi... Chybí mi Dixon.