Když se konečně probral, chvílemi viděl jen černo a v hlavě mu dunělo. Oči ho pálily, obličej hřál bolestí, zvláště pak čelo, do kterého se příliš silně praštil. V nose cítil kovový zápach vlastní krve a na zubech se držela tenká vrstva hnusné pachuti. Přes oblečení pronikl kousavý chlad a on usoudil, že nastala noc. Marně se pokoušel hnout s rukama, avšak měl je svázané nad hlavou provazen, který byl těsně provázán okolo staré trubky. Když se svými pouty škubl, zadrnčela. Pokusil se dostat z dost nepříjemné polohy polosedu do příjemnější, jenže omezený prostor, který měl to nedovolil.

Walla stála jako solný sloup u okna a hlídala pozemek kolem chaty, jenž se hemžil šourajícími mrtvolami. Nikde ani stopa po dalších lidech. Prozatím.

Ohlédla se za zvukem a schytala od svého zajatce výhružný pohled. Byla ráda, že se jí ho povedlo dostat u chaty, protože takovou dálku by ho neutáhla. Byl zatraceně těžký.

"Hned mě rozvaž."

"Ne."

"To nebyla žádost," zavrčel Daryl nevrle.

"Nejsi v pozici abys o něco žádal," odvětila klidným tónem.

Všimla si, že se pozorně rozhlížel po místnosti. Jakoby hledal únik ven a jediným světlem byla skoro vyhaslá svíčka postavena na poškrábané skříňce kousek od nich.

Vnitřek chaty byl vybaven vysokou komodou, převráceným stolem a židlemi naskládaných u prvního okna. V rohu místnosti, u druhého okna, kde zrzka stála se nacházel rozbitý gauč s několika málo polštáři a dekou. Darylova kuše i zbytek zbraní ležely u jejího provizorního lůžka, včetně loveckého luku. Na zemi se válely prázdné konzervy od fazolí a masa. Bylo jich tu dost na to, aby usoudil, že zde byla delší dobu sama. Trochu se v duchu pral s možností, že patřila ke Guvernérovi, jenomže to už by byl pravděpodobně mrtvý.

"Ti tví kamarádi. Kde jsou?" naklonila hlavu na stranu a prohlédla si jej. "Vím, že nejsi sám. Vypadáš až moc zachovale a v kondici na to, abys byl samotář, tak kápni božskou a mluv."

Kdykoliv ho mohla zabít. Utáhla uzly dost pevně a postarala se tak o to, aby ji ve spaní nezardousil. Dnešní noc stejně možná nezamhouří oko.

Zamračil se jak nejvíc to šlo a znovu si před ní uplivl. Taky zaslechla tichou nadávku a trubka tiše zadrnčela.

"Tak si mlč a nadávej, mně je to putna," řekla ledabyle a rázně zatáhla záclonu.

Svlékla se ze zateplené mikiny, hodila ji na opěradlo a zády padla na rozvrzanou pohovku. Zůstala jen v dlouhém volnějším tílku, kterému by neuškodilo vyprání, a ve starých, odrbaných kalhotách s potrhanými nohavicemi. Překryla si dlaní zpocené čelo a druhým kručící břicho. Přivřela oči a sledovala dřevěný strop.

"Budeš litovat," promluvil konečně Daryl bez nadávek.

"Měls tunu příležitostí mě bodnout a zabít mě," připomněla zničehonic lukostřelkyně a obrátila k němu tvář. "Proč ne? Jsem cizí a zaútočila jako první a stejně sis skutečnou sílu schovával. Přitom by ti nedělalo problém mě podříznout."

Daryl napnul dlaně, doslova cítil jak mu hrubý provaz řezal rýhy do kůže. Brada mu připomínala onu nemilou událost, kdy si jen tak udělala z jeho obličeje terč. Hrubě vydechl a pokrčil rameny. Mohl to ukončit. Možná by se pak nenacházel v tak mizerné situaci. A věděl, že i když řekl Rickovi, aby ho nehledali, tak oni stejně budou.

"Proč jsi mě nezabila ty?"

Walla se na něj dlouze zadívala, důkladně očima prohlížela jeho mastné vlasy i ošoupané boty a pak se zakoukala do stropu.

"Proč bych měla, kdyžs to neměl v plánu ani ty?" odpověděla otázkou a k tomu nadzvedla obočí.

Stopař se trochu uvolnil a na delší dobu zavřel oči. Dobře. Z velké části se nacházel mimo ohrožení, jenže stále si musel připomínat, že ho bez váhání praštila a byla sakra silná. Možná by se ji mohl pokusit dostat na jeho stranu. Rozhodl se jí zeptat na tři důležité otázky. Jejich otázky. A podle odpovědí se rozhodne zda ji raději zabít nebo ne.

"Kolik jsi zabila mrtváků?"

Chvíli bylo ticho. Ozývalo se jen chrčení nechutných mrtvol venku a jejich tupé narážení o stěny stavení. Zaslechl tichý povzdech a tiché úpění starého gauče.

"Pár desítek. Možná už stovek. U stýho mrtváka to přestaneš počítat."

"A kolik lidí?"

Odpověď přišla hned strohým tónem: "Čtyři."

"Proč?"

"Protože chtěli zabít mě," odpověděla a záhy po něm vrhla rozzlobený pohled: "Už jsi skončil?"

Lovec odvrátil hlavu a trochu se posunul více ke zdi. Záda ho začala pěkně bolet a pochyboval, že ho jen tak pustí. Nevěřila mu a chtěla ho jako pojistku. Byla dost silná, aby vydržela sama a podle jejích odpovědí si neprošla ničím hezkým. Krásná mladá žena, jež byla k mání a navíc žila s lidmi, kteří po rozpadu zvlčeli, se jistě musela poprat s ledasčím.

Chvíli uvažoval jak z toho ven a v umírajícím plamínku svíčky ještě jednou zahlédl její pihovatou tvář s jemnými rysy. Rty měla semklé do úzké linky a řasy se jí třepaly, jak se snažila zůstat vzhůru. Nevyšlo jí to. Za moment se chatou rozlehl její klidný, pravidelný dech.

Daryl opřel hlavu zezadu o stěnu a vydechl. Netroufl si učinit jakýkoliv hlasitý zvuk, který by ji mohl vzbudit, takže si našel vhodnou pozici a celou dobu zůstal sledovat neznámou ženu, jež na něj před pár hodinami zaútočila. Jedno měl však jasné - vezme ji do věznice a pokusí se přesvědčit, aby zůstala s jeho skupinou.

°•°•°

Nazítří ráno se probrala brzy. Vlastně ji vzbudil prázdný žaludek a nebyla jiná možnost, než ho zaplnit zbytkem vody z poslední láhve. Žádné jídlo, voda, ale měla cenného zajatce. Bude ho moci vyměnit za důležité věci a odejít někam dál.

Walla opatrně odhrnula těžký hnědý závěs se vzory podzimního listí a zamračila se. Nemrtvých bylo pořád hodně. Motali se sem a tam a něco hledali. Nevypadalo to, že by se chystali odejít. Tlumeně zaklela a okno zakryla. Cítila slabost a bylo jí špatně. Šest dní nedostala do žaludku žádnou potravu.

Sesunula se k zemi pod okno a pokrčila kolena. V pravé ruce držela šíp a jemně hladila jeho pírko. Mám jen osm šípů. K tomu nůž a pistol od toho chlápka. Pak ještě kuši, ale i kdyby se mi povedlo vyváznout, furt budu v nebezpečí. Je jich tam moc. Proč nevypadnou? Přece jsem nevydala žádný zvuk, pomyslela si.

Zvedla oči k muži připoutanému k trubce a hryzla se do rtu. Nejspíš spal nebo jen odpočíval. Chvíli ho zkoumavě prohlížela, snažila se v sobě najít zákeřnost, která by ji přiměla tu muže nechat na pospas jako návnadu nemrtvým a odejít pryč. Ale ač se snažila jak chtěla, nic nepřišlo. Nevěděla kým byl předtím ani jaký byl teď, avšak něco v duchu ji napovídalo, že byl určitě dobrý. Včera ji mohl zabít, neudělal to, dokonce neměl v očích touhu po vraždě, byl klidný, hlídal se. Ve skutečnosti možná ubližovat nechtěl.

Našla sílu k tomu, aby se postavila na nohy, držíc jeho lovecký nůž a potichu se k němu přikradla. Přidřepla si, položila hlavu na stranu a zůstala tak.

Proč nezdrhl? V noci to mohl zkusit. Není slabej, prolétlo jí hlavou. Zdvihla lovecký nůž a přetnula ostřím provaz uvázaného kolem trubky. Spoutané ruce mu spadly do klína a jeho ten náhlý pohyb vzbudil. Otevřel doširoka modré oči a okamžitě ji probodl zamračeným pohledem.

Walla přimhouřila oči a s nakloněnou hlavou na stranu si prohlížela jeho špinavou tvář. Mám pocit jako kdybych ho už někdy potkala. Nezdá se mi to ale? Na starý život se snažím nemyslet, ale určitě jsem ho už někde viděla, přemýšlela v duchu.

Daryl se posunul a pohledem hypnotizoval vlastní nůž. Rád by ho zpátky. V jiných rukou viděl své zbraně jen velmi nerad. Walla se odvrátila, stáhla se a posadila naproti. Ticho chaty prořízlo hlasité kručení jejího břicha.

"Udělejme dohodu," řekla náhle a zaujala tím jeho pozornost, "pokud sem přijdou tvoji lidi, o kterých tvrdohlavě tvrdíš, že nejsou, tak za tvoje propuštění něco chci," odmlčela se na dlouho a pořádně si v hlavě přemítala možnosti.

"Nebudeš v moc dobré pozici, abys o něco žádala," odvětil opovrživým tónem.

"Jestli chcou zpátky svýho člověka, udělaj to," řekla jakoby nic a nadechla se k vyřčení podmínek propuštění: "Chci jídlo, vodu a možná pár šípů. Pak odejdu a vy mě tu už nikdy neuvidíte. Chci se dostat do Evropy, takže se tu dlouho nezdržím. Nebudu váš dlouhodobý problém."

"Do Evropy?" uchechtl se pochybovačně, v tváři se mu rozlil nevěřícný výraz a ironicky ucedil: "Tak to hodně štěstí."

"Mám tam rodinu a dostat se tam není nemožný," řekla smrtelně vážně, hledíc do jeho modrých očí.

"Tak ta bude mrtvá."

"Jak to můžeš kurva vědět? Co když to v Evropě zastavili? Co když se jim tam žije líp?" prskala na něho zlostně a křečovitě svírala nůž.

"Neznám místo, kde by na tom byli líp, ale je to zamořený úplně všude," odvětil Daryl a zpražil ji pohledem.

Asi nemělo cenu se s ním bavit. Odmítala věřit tomu, že by padl celý svět. Ne, to nemohl. Vždyť se to tak daleko za moře nemohlo dostat. Amerika jistě musela vyslat varovné zprávy dalším kontinentům. Víc na východě na tom byli určitě líp. Co tak zjistila, virus přišel ze Severní Ameriky a celou ji pokryl. Chtěla se odtud dostat pryč. Za každou cenu.

"Ať už je to tak nebo tak, dostanu se tam. Nemůžu tu zůstat po tom všem, co se stalo."

"Tak se přidej ke mně," navrhl najednou Daryl a ukázal prstem ven. "Umíš střílet a bránit se. Seš dobrá a silný lidi se hoděj."

"I když jsem tě práskla po hlavě a svázala? De facto je tohle únos," zacukaly ji koutky v drobný úsměv.

Lučištník pokrčil rameny. "Mohlo to bejt horší."

Walla se tiše zachechtala a povzdechla si. Její naděje ohledně toho, že sem přes ty mrtváky přijde jeho skupina byly mizivé. Jen z jednoho okna jich napočítala něco málo přes třicet. Příliš na to, aby odtud oba bez škrábnutí vyvázli.

"Jak ti můžu věřit, Daryle?" zeptala se jej na důležitou otázku a pozorně sledovala výraz jeho očí.

"Mně věřit můžeš," řekl hlubším hlasem.

Doufám, že nebudu litovat, pomyslela si Walla, když mu po chvilce uvažování osvobodila ruce a váhavě popostrčila ukradenou zbraň a kuši jeho směrem. Překvapivě si je nevzal. Jen ji sledoval a mnul červené zápěstí. Sedla si před gauč na zem a opřela o něj záda. Nůž si nechala u sebe na obranu.

"Na chvíli jsem měla za to, že patříš k těm druhejm. K těm, co... napadli skupinu, ve který jsem byla," pronesla po několika minutách úmorného ticha, protože se Daryl neukázal jako výmluvný společník.

Spíš ji zkoumal pohledem, pořád seděl na svém místě a trochu nadzvedl obočí. Už podle zmateného výrazu v obličeji a očích poznala, že o tom útoku nic nevěděl. Možná zvažoval svoji, anebo její nabídku, jenomže přidat se ke skupině, jež se stejně později rozpadne? Co tak znala lidskou náturu, tak žádné společenství nikdy nevydrží moc dlouho.

"Měla jsem skupinu," začala potichu vyprávět, "kterou v únoru napadli lidi se dlouhýma střelnýma zbraněma. Pozabíjeli muže, sebrali zásoby, palivo, poslední pojízdná auta a pak... znásilňovali. Ženy, děti," sklopila pohled a pohrála si s nožem v ruce, "a mladý holky, který měly život před sebou. Nakonec je všechny zabili. Já se zrovna vracela s pár lidmi z výpravy, když jsme našli naše útočiště v obležení. Nemohli jsme udělat nic. Všimli si i nás, utekli jsme, ale stihli zabít zbytek mých lidí. Čtyři z nich jsem dostala, když jsem si brala věci, pak sem nasedla do auta a jela pryč. Pár mil od města mi došlo palivo, takže auto zůstalo na silnici, několik hodin odsud. Nakonec bylo štěstí, že jsem po týdenním bloudění našla tuhle chatu."

Jakmile dovyprávěla, Daryl ji sledoval o dost větším zaujetím. Nevěděla, jestli to bylo dobře nebo špatně. Zaryla konec ostří do podlahy a poslouchala tiché chrčení mrtvých.

"Nemáš čirou náhodou cíga? Ráda bych si zakouřila."