Pozdě večer se Walla konečně odebrala ke spaní. Zvládnout malé dítě, zvláště když neměla žádné zkušenosti, nebyl žádný med, ale Beth byla šikovná dost. Chvílemi to vypadalo, že to ona byla matkou Judith a jak tak zjistila, nebyla první a jediná, která si to myslela.

Pořádně se zabalila do deky a do zavření očí sledovala protilehlou stěnu. Pak už myslela jen na jednu věc...

Jakoby před sebou stále měla smrt své nejlepší kamarádky. Svět se jí zdál zase o něco temnější a nebylo fér, že si svoji náladovost vybíjela na Darylovi, který za nic nemohl. Ani tu pusu nemyslela upřímně. Chtěla v něm vyvolat stejný pocit odporu, který získala, když si přebrala v hlavě jeho šmírování. Spíše to akorát zhoršila a udělala jak sobě, tak jemu nepořádek v hlavě.

To zvláštní mravenčení pod žaludkem, když se dotkla jeho rtů a ten příjemný zamrazující pocit už kdysi cítila. Propadala se snad citům mířených na Daryla Dixona? Doufala, že ne. Ne v této době... Ne dnes, ani zítra...

Náhle se propadla do ticha a tmy. Zvedla ruce a spletla si dlouhé rudé vlasy do rybího copu, z nějž si poté udělala drdol. Někde v té temnotě před sebou spatřila kohoutek, tak po něm šáhla a otočila jím. Na nahé tělo jí ihned začala padat sprška kapek z hlavice, avšak necítila teplotu vody. Přišla jí teplá a zároveň studená. Jakoby stála půl tělem mimo sprchu.

Sama sebe objala rukama a sklonila hlavu. Koukala na své nohy, kolem nichž se plížila hustá mléčná pára.

V tom zaslechla kroky. Tiché pleskání vody narušil hlasitý nádech a ona se přes rameno otočila. Srdce se jí rozbušilo a celé tváře zahořely studem.

Stál za ní. Byl také nahý, přes obličej mu padaly hnědé vlasy a v modrošedých očích se zalesklo zaujetí. Otočila se k němu celým tělem, stále sama sebe objímajíc a na jeho vpád neřekla absolutně nic.

Vyrazila ze sebe jedinou otázku: "Zas mě šmíruješ, Dixone?"

Oslovený souhlasně zamručel, nějak se tím nestyděl a rukama většíma, než měla ona, jí uchopil za obě předloktí a odtáhl je od sebe. Přesně věděla kam zamířil pohledem a následný šibalský úsměv jí k pochopení stačil.

Též nasadila úsměv a přitiskla se na jeho rty. Tentokrát ji neodmítl, ba naopak, přitáhl si ji k sobě a svalnatými pažemi objal kolem pasu. Jednou rukou mu vjela do vlasů a druhou ho chytla za zátylek, aby neunikl jejím hladovým rtům. Kupodivu necítila jeho pořádný stisk, ač se mu svaly netrpělivě napínaly a chřípí nosu vzrušeně rozšiřovalo. Věděla o jeho dlaních i horkém těle, avšak nebyla si jistá, zda to bylo skutečné nebo ne.

Přesto si tuhle chvíli užívala jak to jen šlo. Smyslně zavřela oči a vnořila se do sonáty skvělých pocitů. Tělem jí projelo silné vzrušení od konečků prstů u nohou po horní údy a nehty tak zarývala do jeho pokožky. Voda mezi nimi protékala a zvyšovala u obou touhu po těle toho druhého.

Když se přemístil na její krk, zvrátila hlavu dozadu a nechala z hrdla vyjít hluboký sten. Cítila jeho hrubé strniště, silné dlaně a ostré nehty, které jí zarýval do zad. Maličko to přehnal, jelikož se příjemné doteky změnily na bolest.

Zasykla, přesunula dlaně mezi své a jeho tělo a slabě jej odstrčila. Ústy ji neustále koukal do krku a poté do ramene, kde zatnul zuby až příliš. Překvapeně zalapala po dechu a vykřikla. Bolest se zvýšila, zuby šly hlouběji přes kůži a narušily ji. Ze vzniklé rány se spustila rudá krev a její výkřik vyzněl jako tichá ozvěna mizející v bezedné propasti.

Dost už...! Dost...! Daryle, sakra! Křičela ve své hlavě, leč z pusy nevyšlo půl slova. Jakoby ji měla zalepenou něčím lepkavým a ona se nedokázala nadechnout.

Přes kůži se dostaly i jeho nehty a horká červená krev se vyvalila z těla. Spojila se s vodou a vytvořila pod nimi hotovou rudou kaluž. Do očí se jí vkradly slzy zoufalství a bezmoci. Netušila, co dělat. Nedokázala se hýbat. Jen tam stála jako ztuhlá a cítila, jak jí Daryl vyrval kus masa z ramene.

Odtáhl se, po celých ústech se mu rozlila karmínová krev a ostré zuby pohltily její maso. Typický živý lesk modrých očí zahalila mrtvolná mléčnost a on chrčivě zavrčel.

Nehnula se. Šokovaně sledovala jeho obličej zalitý krví, zatímco jí z rány stříkala krev jako z fontány.

Po chvilce němě vykřikla a bylo to kvůli tomu, že se na ni s roztaženými ústy plnými ostrých, zkažených zubů vrhnul...

Prudce otevřela oči a chytla se za místo, odkud se bála, že jí bude chybět kus masa, avšak rameno měla celé, žádná krev a zůstaly ji jen slzy na tváři.

Kurva, to se fakt může stát jen mně. Mít erotický sen a pak z něj přejít do hororu, pomyslela si zoufale, spustila nohy z pelesti a bosými chodidly se dotkla studené podlahy. Zamračila se. Nepamatovala si, že by šla spát bez ponožek. Ani že by se jí v noci do cely vloudila mlha.

Váhavě vstala, odhrnula huňatou peřinu a to byla další věc: usínala přeci pod dekou a rozhodně na sobě neměla kraťasy a volné tričko. Vlasy byly náhle zapletené a nikoliv mokré ani rozpuštěné.

Přesto vyšla ze své cely na chodbu, po níž se plížila mlha a brzy věděla proč...

Uprostřed chodby zela obrovská díra a strop byl rozpadlý, dokonce z něj zbyly kusy ohořelé suti. Smysl jí vedl ven a tak se rozhodla projít tím nepořádkem a podívat se, co jí tam čekalo.

Nebyla jí zima, necítila bolest, pouze jí vnitřnosti svíral strašný strach spletený do úzkosti a ten vyvrcholil ještě víc po spatření stojících mrtvol.

Stály na místě a nehnuly brvou. Nejvíc ji rozhodil fakt, že jejich tváře poznávala - šlo o její přátele a známé ze života před světem nemrtvých, dokonce tam stálo i několik nových přátel z věznice. Stáli v řadě jako ochranka u Buckinghamského paláce. Otočila se na místě a kruh hnijících mrtvol se kolem ní uzavřel. Vězení se ztratilo v mlze mléčné jako hustá polévka.

Plíce se jí zmenšily a žaludek zkroutil jako klubko nervózních hadů. Nemohla popadnout dech, zamotala se jí hlava a do toho ve spánku zacítila bodnutí. Připadala si jako by tam měla ostrý střep co nešel vyprostit ven.

Před sebou zahlédla postavu vysokého mladíka. Měl okousané paže, pár prstů mu chybělo a ten trup... Vybrané vnitřnosti, v břiše zela pouze jakási černá hnilobná hmota a hnědé prameny měl totálně od krve. A jakmile zvedl obličej, zbledla děsem.

Do hajzlu, sykla v duchu a třesoucí se dlaní zakryla vyjevená ústa.

Náhle měla svaly jako ze želé, slabé a nepoužitelné. Tiše se zajíkla a cizí duhovky barvy modrého ledovce na ni mrtvě hleděly s němým varováním.

"To je všechno co mi řekneš?" zazněl důvěrně známý tón, přičemž se v té napůl chybějící tváři vytvořil křivý úsměv.

Walla zavrtěla hlavou a opakovala to i potom, co se k ní přiblížil na dost blízko, aby ucítila odporný zápach hnijícího masa. Třásla se strachy jako malá a opuštěná laňka.

"Nechalas mě umřít jako žrádlo a teď se podívej, co ze mě je..." vrčel na ni prázdný hlas bez citového zabarvení.

Ne. Ne. Není to pravda... není, mluvila k sobě ochraptělým tónem uvnitř hlavy a prudce vrtěla hlavou na vytřesení zlých myšlenek.

"Podívej, co ze mě je!" křikl nahlas, drtivě ji uchopil za obě ramena a zbylé zčernalé nehty jí zaryl do kůže.

Napevno zavřela oči. Ne. Nemohla se na něj dívat. Ne na to co způsobila.

"Podívej! Tak se podívej! PODÍVEJ SE! PODÍVEJ! PODÍVEJ!!" ječel na ni jako smyslů zbavený a rozječel se ještě víc, čímž k sobě přivolal mrtváky stojící kolem nich.

Otevřela víčka a slzy jí tekly proudem. Kryla si rukama ústa, chtěla tak zadusit výkřik, k němuž by stejně nedošlo. Nemohla mluvit a cosi studeného ji chytlo za nohy tak pevně, že se skoro nehnula z místa. Mohla sebou jen bezmocně cloumat do stran.

Chci pryč... chci pryč... PRYČ PRYČ PRYČ, PROSÍM...

Slyšela chrčení nemrtvých tak blízko, že se málem strachy zalkla...

Pobrala se. Tentokrát to reality a skutečnosti. Marně kolem sebe máchala rukama, než se uklidnila a mokré oči přivykly temnotě. Byla stále ve věznici, v dlouhých věcech na spaní, pod dekou a v bezpečí.

Nechala slzám volný průběh, tlumila štkavé vzlyky do polštáře a v sedě se schoulila do rožku postele. Držela se za hlavu a hovořila k sobě v rodném jazyce. Mluvila pořád dokola jedno a to samé slovo - klid klid klid - a celou dobu si naivně myslela, že ničí uši nezaslechly její zoufalé vzlyky.

Spletla se.

Jeden obyvatel byl stále vzhůru a drobnou baterkou zkoumal prohledaná místa na jejich mapě, než zaslechl ženský vzlyk. Rázem zpozorněl, odložil mapu a bez meškání popadl kuši opřenou o postel. Jako tichá kočka vyšel z cely na chodbu, odkud se tichounké vzlyky odrážely o holé stěny, avšak díky citlivému sluchu je vnímal mnohem výrazněji než ostatní nocležníci.

Už zase, pomyslel si Daryl a povzdechl si. Nebylo to poprvé, co ji slyšel a jistě to nebude ani naposledy. Opřel se o zábradlí a zůstal stát jako strážný anděl nad její celou, dokud neutichla.