Pohybovala se tiše. Každé zašustění listu nebo prasknutí větvičky by znamenalo udělat jednu velkou, nezvratnou chybu. Denně si připomínala, že kvůli potravě nemohla riskovat a motivovala se k co největší tichosti. V žaludku jí to pěkně vřelo a tělo dávalo najevo svou nespokojenost s několikadenním půstem, kdy přežívala jen o vodě, koříncích a houbách, které s přikloněnou štěstěnou nalezla. Jenže byl začátek horkého léta a polévka z hub rozhodně nehrozila. Místo toho se jí v ústech tvořily sliny z představy nad pěkně opečeným masem mladého zvířete. Bála se, že příliš hlasité kručení břicha zmaří její šance, ale pokud zabavila žaludek trávením tekutin, nemusela se příliš obávat. Zatím...

Dávala pozor na každý krůček i nádech a pozorně prohlížela své okolí. Musela dávat pozor nejen na troufalé zdivočelé psi, kteří by ji o úlovek připravili, ale také na hrůzu nahánějící chodící nemrtvé. Člověk je neslyšel dokud nebylo pozdě a ona se co půl minuty ohlížela za sebe, aby se ujistila, že nebezpečí v tomto směru nehrozí. Po další uplynulé hodině konečně nalezla správné stopy a nedivila by se kdyby ji najednou cestu zastoupil hnijící mrtvák.

Stopy, které sledovala patřily mladé osamocené srnce. Nevyznala se ve stopách tak dobře, proto se nechala snadno svést z cesty jinými otisky v půdě a mnohokrát zalitovala, že se nenaučila stopovat během let, kdy ji její otec brával na ilegální lov do lesů. Takhle ve svém rajónu bloudila po dobu pěti dnů s neustálými obavami o život.

Klouby zbělely, když pevněji sevřela reflexní lovecký luk, jenž už byl místy odřený, otlučený  a zanedlouho si bude muset najít nový. Přesto to byl její tichý a nenápadný přítel pro každou příležitost.

Odhrnula si z výhledu sytě červené vlasy a přimhouřila písečně zbarvené, bystré oči. Několik desítek metrů před ní stála její kořist. Mladá srnka s krémovou srstí klidně uždibovala zelené lístečky nízkého keříku. Ztuhla na místě a sklonila se. Dala luk před sebe a co nejtišeji vytáhla šíp z toulce zavěšený u pasu. Natáhnout tětivu chtělo pořádnou sílu a po nastolení nové doby byla nucena vypilovat svoje schopnosti, aby se nestala lovnou.

Nevšímala si potu, jenž ji stékal podél tváře, když nahoru zdvihala luk s nataženou tětivou a nachystaným šípem. Svaly při natahování bolely stále víc a víc, jelikož byla po těch několika dnech hladu vyčerpaná. Myslela na to i nyní a učinila další krok. Pak druhý, třetí, čtvrtý a zastavila.

Byla skrytá za hustým zeleným keřem, srnka stála bokem k ní a nevypadalo to, že by si její přítomnosti všimla. Mířila s úsměvem na rtech a byla připravena vystřelit, avšak ještě pro jistotu zkontrolovala své strany. Letmým pohledem zamířila doleva a úculek jí rázem zmizel ze rtů. Cítila vlastní srdce až v krku a pihovaté tváře zbrunátněly vztekem.

Zhruba dvacet metrů od ní se plížil někdo další. Nešlo o mrtváka. Tenhle své pohyby kontroloval, šel skrčeně a pomalu jako kočka na lovu s napřaženou kuší staršího typu, kterou mířil na její srnu. Podle postavení těla uhodla muže. O kousek vyššího, než ona a evidentně moc dobře věděl, co dělal. Oblečení neměl nijak zašpiněné, černá kožená bunda měla na zádech dvě křídla a taky vypadal v dobré kondici - odhalené rameno a paže značily o pečlivém vyrýsování svalů - znamenalo by smrt kdyby se do něj pustila. Měla by využít toho, že ji ještě nezpozoroval a tajně se vyplížit pryč. Jenže co když měl v okolí kamarády? Stálo to za risk vrátit se? Navíc se stmívalo a ona se zoufale chtěla najíst. 

Stáhla obočí do zamračeného výrazu a nenápadně vyrazila za ním. Byla to její srna. Její kořist. Nenechá si ji vyfouknout jen tak. Taky měla pěsti, dovedla se bít a pokud by ho napadla ze zálohy, mohla jej omráčit a získat srnku pro sebe.

Přikradla se k němu zezadu neslyšně jako vánek. Když se ohradil za sebe, skryla se za strom a pozorně sledovala jeho počínání. Za opaskem měl střelnou zbraň, poznala šest palců dlouhou hlaveň, nepochybně jedna ze starších, za to vysloužilých typů jakým byl kupříkladu Manhattan a dlouhý lovecký nůž. Taky v zadní kapse starých kalhot měl zastrčený červený hadr a široká ramena se mu nadzvedávala v klidném dechu. Vůbec ho neslyšela přicházet. Měl tak tiché a bezchybné kroky. Nebylo divu, že si ho doteď nevšimla. Neměl u sebe ovšem žádné zavazadlo, batoh, nic. Znamenalo to jedno - někde tu byl tábor.

Muž se zastavil. Tmavě hnědé mastné vlasy mu zakrývaly týl a nepochybně věnoval jen minimum osobní hygieně. Odlehčené botasky, které uloupila ze zničeného obchodního centra před třemi týdny ji posloužily k perfektnímu přikradení za jeho záda. Zastavila se na tři kroky, zvedla luk a opřela šíp o dřevo se zaměřením na hlavu. Zvuk skřípění natahující se tětivy způsobil, že lovec ztuhl a zatajil dech.

"Jen klid," zašeptala lukostřelkyně klidným, za to varovným tónem a hned rozkázala: "Odlož tu kuši."

Na jejím hlase nebyla znát kapka strachu ba ani nepřátelství. Sršela z ní netrpělivost a zlost a muž to možná pochopil, když jednou rukou pustil kuši a druhou ji pomaličku položil na zem. Zvedl svalnaté ruce a zhluboka se nadechl.

Mladé zvíře si jich nevšimlo. Stálo za stromy a dál okusovalo keř.

Žena ho obloukem obešla a zároveň koutkem sledovala srnu. Prohlédla si muže z profilu a nezaznamenala jediný pohyb. Stál klidně a modrýma očima protkané šedými záchvěvy zíral vpřed. Dlouhé pramínky tmavých vlasů se mu pletly do očí, bradu měl porostlou strništěm a stejně tak směrem po tváři k uším. Nad levým koutkem se rýsovala jedna větší a druhá menší piha. Podle vrásek okolo očí se mohl nacházet tak ve středních letech. Dospělý a v kondici udržovaný chlap lovící po lese srnu... To nebyl zrovna nejlepší protivník. Ne s prázdným žaludkem.

"To je moje srna. Zmiz," zavrčela tiše.

Neznámý se nadechl, ale mlčel. Ani se nehnul z místa. Možná čekal, než se přiblíží dost na to, aby ji vyrazil luk z rukou. Musela dávat pozor na další lidi v tomto lese. Nechtěla být přepadena skupinou lovců.

"Je vás víc?" zeptala se a zvedla loket o trochu výš.

Žádná odpověď. Jen si ji koutkem prohlédl, v tváři naznačil otrávenost a jemně zavrtěl hlavou. Buď zjištěním, že ho měla v šachu ženská a nemohl tomu uvěřit, anebo to byla jeho jednoduchá odpověď. Brala to jako tu druhou možnost.

"Tohle je moje teritorium. Lovím tu už delší dobu a nehodlám se dělit. Běž si lovit jinam..."

"Nebo co? Střelíš mě šípem do hlavy?" ozval se poprvé hrubým hlasem a vrhl po ní dosti nepříjemný pohled, kterého by se v prvních dnech této nové doby možná zalekla, jenže dnes ne.

Místo toho si tiše odfrkla a udělala krok směrem k němu. "Když budu muset."

Tolik toho riskovala jen kvůli pitomé srně. Měla ho nejdřív omráčit, přivázat ke stromu a nechat ho tu. Aspoň by bylo o škodnou méně, ale svědomí by jí to nedovolilo. Už dlouho nepotkala živého člověka. Naposledy to bylo v únoru, když se jeden tábor, kterému mohla na čas nazývat domov vypálila jiná chamtivá skupina. Tehdy unikla jen o vlásek a dnes si říkala, jak to bylo sakra dlouho, co naposled potkala chlapa a tohoto si prohlížela, až příliš dlouho.

"Co tak vejráš?" zeptal se znovu tím drsným hlasem.

Ušklíbla se. Tvářil se jakoby měl všechno pod kontrolou, avšak na čele mu vyskočila žilka. Možná ze zadržovaného vzteku.

"Kde jsou další z tvojí skupiny?"

"Nejsou."

"Jak mám vědět, že nebude lepší tě zabít?"

"Nevíš," zabručel nerudně, chvíli mlčky stáli na místě, zírající si do napnutých tváří a pak muž prudce vyrazil.

Nečekala, že zaútočí pokud bude mít v rukou luk se šípem a jeho útok ji docela vylekal. Odstoupila, její jediná zbraň byla vyražena z obou rukou a byla nucena uhnout. Vytáhl nůž, ne pistoli jak by u člověka jeho způsobů čekala. Přesto neustoupila. Zvedla ruce zaťaté v pěst v bezprstých rukavicích. Zamračila se, rudé prameny ji spadly přes tvář a pot vyrašil na čele. Byla ochotna se nechat zmlátit kvůli jídlu? Ano. A doufala, že to bude stát za to.

"Nehodlám se tu rvát se ženskou," zavrčel muž a protivnice nakrčila nos.

V písečně zabarvených očích se jí zaleskla zlost. Při soubojích byla vzteklá a netrpělivá. Nebyly to dobré vlastnosti. Většinu soubojů tak prohrála kvůli své náladovosti a teď se jí kolena netrpělivě chvěla v očekávání. Jejich výškový rozdíl nebyl nic moc - byli skoro ve stejné úrovni, tak toho využije.

"Tak to je dobře. Aspoň ti ta ženská bude moct rozbít hubu," zasyčela a zaútočila jako první.

V předchozí skupině, těsně před jejím rozpadem, se učila od jednoho policisty z Atlanty odzbrojovat protivníka. Často ji drbal za špatný pokoj a unáhlené útoky. Ani dnes se nedržela zpátky a hned ze začátku dělala hrubé chyby...

Lovec se jí nečekaně vyhnul a lehce pro ni švihl nožem. Z jeho pohybů usoudila, že si opravdovou sílu zatím nechal pro sebe. Kdyby mohl, bodl by už teď do nechráněných žeber, ale držel se. Nepozastovala se nad jeho záměrem, dávala pozor na pohyby a všimla si, že srnka nastražila uši. V duchu zaklela.

"Sakra, přestaň, ty náno."

Z té nadávky zkřivila rty podrážděním a hlavou ji probleskla myšlenka na přímý a velmi rizikový útok. Ne, musela se soustředit. Použít nohy a neustále měnit směr, aby ho zmátla, což se jí o pár sekund později povedlo. Další rychlá série pohybů ho vyvedla z míry. Několikrát ho málem trefila pěstí a vedla nad ním trasu příštích kroků. Narazil zády o strom a jen tak tak se sklonil nad její pěstí, která hrubou silou přistála ve starém, suchém kmeni a části kůry se rozpadly na drobné kousky. Všiml si, že jedinkrát neucukla bolestí, ač měla klouby zkrvavělé a kůži popraskanou. Tentokrát on spatřil svou příležitost a v minutě ji složil na zem. Větve pod nimi zapraskaly a srnka poplašeně zakmitala k bojovníkům. Ustoupila o pár krůčků dozadu.

Lučistník jí hmátl po krku, stiskl ho, jenže ne dost rychle. Uvěznila mu hlavu mezi silnými stehny a stejně jako on jí - chystala se mu také přerušit přístup kyslíku. Šlo o to, kdo vydrží déle, avšak podle její síly tuhle vzteklou osobu dost ošklivě podcenil.

"Do hajzlu," zasyčela, zesílila stisk stehen, nohy zkřížila za jeho zátylkem a pokusila se marně odstrčit jeho ruku. 

"Ty seš teda vážně magor," zachraptěl a pokusil se vyškubnout. 

"Říká ten, co napadá slabou a bezbrannou ženu," prskla nevraživě a přestala kontrolovat hlasitost svého hlasu.

"Slabá a bezbranná leda tak ve snu," zasykl a přivřel oči od bolestivého tlaku.

Raději pustil nůž na zem, ač by s ním mohl libovolně bodnout a místo toho se pokusil jednu nohu odtáhnout, aby se mohl volně nadechnout. Srdce mu tlouklo jako o život a nechápal, kde brala takovou sílu. Jestli ho tady uškrtí ženská, která byla dost možná o polovinu mladší, tak se mu v pekle jeho starší bratr vysměje.

"Hele, na tři... tě pustím... a ty mě. Nehodlám tě zabít.  Pro... promluvme si," rozhodl hrubým sípajícím hlasem a napevno ji pohlédl do očí, aby viděla, že to myslel sakra vážně.

"Mám tomu věřit?" zasípala neochotně, jenomže cítila, jak jí mozolovitá dlaň držela krk v ocelovém stisku a brzy by stejně odpadla. "Hhh, fajn..."

"Raz..."

Připravila se a ucítila, jak mužova ruka trochu zvolnila.

"Dva..."

Pomalu se chystala pouštět, volnou dlaň si připravila na obranu, protože nezačne jen tak věřit cizinci. Zvlášť když to byl chlap.

"Tři..." dořekl, pustil ji a ona jeho.

Převalila se na bok a zprudka nadechla volného vzduchu. Pořád ji tlouklo srdce jako o život a jak tak zrychleně nabírala kyslík do plic, její hlas trochu ochraptěl. Být najezená a při síle, obstála by. Věděla to. Takhle se dostala do zbytečného nebezpečí. Pomalu se zvedla na nohy, očima kontroluje jeho pohyby během zvedání. Lovecký nůž zůstal ležet v mechu.

"Na ženskou máš sílu," poznamenal spíš pohoršeně, než uznaně a promnul si bolavé hrdlo. Polykalo se mu hůř a hlas se mu dřel jako štěrk.

Lukostřelkyně zakroutila hlavou, zaryla nehty do dlaní a s obratem její pěst s krvavými klouby vyrazila. Zasáhla ho do nechráněné tváře a úder ho poslal několik kroků dozadu. Nedostala ho na zem, což byla škoda. Promnula si bolavý hřbet ruky a zamračeně popadla svůj luk.

"Příště přijdeš o zuby," řekla stále poněkud ochraptěle, ohlédla se k srně, avšak ta se dala úprkem pryč. "Do prdele!"

Zatnula zuby i pěsti. V očích měla zlost a pomalu pohlédla na lovce, který si zamračeně mnul zasaženou bradu a prskal nadávky. Nezvládla to. Neudržela se. Vztek jí protékal tělem a pohlcoval zdravý rozum. Měla v sobě příliš zlosti. V tuto chvíli ho toužila zabít. Všechno tak perfektně vycházelo a teď...

"Ty..." zasyčela jako zmije, pustila luk na zem a opětovně se na něj vrhla.

Nebýt tak náhlého útoku, všimli by si, že se k nim pozvolna přikrádala velká skupina šourajících se nemrtvých. Proplétali se mezi stromy a dostávali se ke dvěma živým, kteří jim nevěnovali žádnou pozornost.

Člověk si jich nevšimne pokud není příliš pozdě. Pak toho lituje.