Kapitola 2.
Vesnice

Byla to namahavá a dlouhá cesta ale nakonec byl na místě. Přímo před ním se nacházela vesnice, kterou viděl ve své vizi. Malá, s kostelíkem nad ní na opačné straně doliny. Už od pohledu se mu to tu nelíbilo...
Ta zima, která zde právě probýhala jeho plazímu tělu nikterak neprospívala. Bylo jedno, jak moc byl oblečen. Jeho tělo moc tepla nevyzařovalo, tudíž se neměl jak zahřát.
Sníh měl téměř po kolena, což mu nevyhovovalo již vůbec. Nejen že ta bílá pokrývka bránila v pohybu, taktéž ho připravovala o to rychleji o tolik potřebné teplo kdyz mu neustále máčela oblečení...
Zima se již možná chýlila svému konci ale nijak to nedávala znát a krokodýl si připadal, jako by se snad ocytl na severním pólu...
Začal sestupovat kopec zatím co nad sebou vrtěl hlavou, proč toto vůbec přijal... Měl brát ohled na svůj hendykep a zůstat v tropickém a subtropickém podnebí. Tohle bylo spíš něco pro savce, jako byli vlci...
Naučil se smířit se s tím, že má v něčem oproti jiným mutantům nevyhody ale rozhodně kvůli tomu nesmutnil. Měl zpoustu jinych výhod a předností, ve kterých se mu nikdo nevyrovná.
To, že poslaly pro něj samo nasvědčovalo tomu, jak zoufalý tito mutanti byli...

Už od pohledu mi bylo jasné, že to tu moc dobře nepůjde.
Navíc jsem byl poměrně otrávený z toho sněhu.
Myslel jsem si, že to bude nejhorší krok v mé kariéře ale...
Dnes jsem rád, že jsem tam šel.

Netrvalo dlouho a místní si ho všimly. Ti, které měl tu možnost zahlednout byli kočičí mutanti. Při pohledu na neznámého tvora vyděšeně utíkaly do svých domovů s vykřiky plnými strachu.
Krokodýl by si nejraději přitáhl kapuci víc do oblyčeje ale k čemu by to bylo? Svou dlouhou zubatou tlamu a šupinatý ještěří ocas by stejně nezkryl. Navíc si byl dobře vědom toho, že si jeho hřbetní "pláty" již při cestě sem prorazily cestu jeho teplým oblečením a ty největší z nich mu trčely ze zad.
Prostě se musel jako vždy smířit s tím, že ostatním bude připadat jako monstrum. Obzvlášť zde, kde nejspíš o krokodýlech v životě neslyšely.
Jenže s nimi potřeboval mluvit. Věci, které potřeboval vědět o jeho cíly mu již ukázalo jeho vidění ale k čemu by bylo to lovit, když by mu za to nikdo nezaplatil?
Takže i přes to, že se mu absolutně nelíbil postoj těchto mutantů k němu, vydal se za jedním z nich. Ten se dal okamžitě na útěk do svého domu, kdyz zpatřil, jak si to k němu obri plaz šine. Nikoho by nenapadlo, jak umí být krokodýli rychlí, když chtějí...
Dřív, než se kocour stihl dostat ke dveřím své chatky ho krokodýl již držel za límec.
,,Pust mě ty stvůro z pekel..!" Vykřikl v hrůzu kocour a krokodýl protočil očima. Věřící... Ti byli snad nejhorší... Vše jiné je podle nich stvůra z pekel...
Vlastně se začal divit, proč ho neposlaly rovnou na Čerta. Jestli tohle všechno bude nějaka kravina, bude dost naštvaný... A to by oni neměly chtít...
Jenže proč by ho to sem jinak tak táhlo? Nějaký důvod to jistě mělo. A ty výjevy z jeho vidění...
,,Nejsem zrůda z pekla..." Vydechl krokodýl zatím, co se snažil držet podrážděny tón na uzdě.
,,Jsem lovec, pro kterého jste poslaly a chci vědět, kdo je tady vaš Velitel." Opatrně volil slova. Nechtěl říct nic, co by nemusely znát. I cizími slovy by je mohl vyprovokovat k myšlenkám, že ho poslal Ďábel nebo jiné hovadiny... Jeho postoj k těmto výrám byl dost jednoznačný.
,,Lovec..? Ty?" Nezněl moc přesvědčeně ale alespoň přestal prskat.
,,Jo. Řekneš mi, kdo to tu vede?" Když se kocour trochu uklidnil a přestal sebou házet a škubat, mlčky přikývl.
Krokodýl ho pomalu pustil stále připraven ho rychle znovu chytit.
,,Musíte jít tam tudy." Ukázal kocour na druhou stranu náměstí. ,,Je tam velký dům s..."
,,Doveď mě tam." Udal rozkaz krokodýl. Co on věděl co je pro ně velkej barák? Pro něj to tu bylo vše stejně mrňavý..
,,Co?!" Zhrozil se kocour v myšlence, že by s tou děsivou kreatůrou měl ztrávit byť jen o sekundu déle. ,,A-ale ja musím jít..." Snažil se rychle vymyslet výmluvu kocour. ,,Mám moc prace!"
,,Zchovávat se doma pod postelý?" Začínaly krokodýlovy dochazet nervy. Ironyjí pro plaza bylo, že byl poměrně horkokrevný, myšleno po stránce trpělivosti. ,,Není to daleko. Ten kus tě nezabije." Zavrčel.
Kocour naprázdno polkl. Ale co mu zbývalo..? Pomalu se vydal přes naměstí s obrovským plazem za jeho zády. Šel jako na popravu ale to lovce nezajímalo. Krokodýl si pochopitelně hned povšiml, jak se kocour třese strachy. Ale co mohl dělat? Ať by řekl cokoliv, ten kocour by se bál dál. Je pravda, že mít přímo před čumákem chřtán plný zubů není zrovna příjemná zkušenost...
Z poza oken po nich pokukovali další obyvatelé vesnice ale když dal krokodyl jakkoliv najevo, že o nich ví, ať už to bylo otočení hlavy nebo jen kradmý pohled, hned od oken uskakovaly jako by jim snad i pohledem mohl ukousnout hlavu.

Nesnáším, když se někdo tak moc nechá ovladnout strachem. Se strachem se má bojovat!
Ale boj bylo asi slovo, které tito mutanti neznali.
Za normalních okolností bych tam ani nepáchl ale tohle mělo svůj důvot.
A byl mnohem větší, než bych si kdy dovedl představit...

Takto nakonec došly až k domu, který spíše sloužil jako stáje. Právě tam se měl podle toho kocoura nacházet jejich starosta. Krokodýla nezajímaly jména, už to chtěl mít za sebou. Ta zima ho už teď pěkně štvala.
,,T-tak tady to je... M-můžu už odejít..?" Zašeptal kocour přiškrceně. Krokodýl si povzdechl ale přikývl. Kocour okamžitě vypálil pryč jako by mu za patama hořelo a lovec nad ním jen zavrtěl hlavou. Dál to však nehodlal řešit a bez zaklepání vešel do domu.