Omlouvám se, že tak pozdě...
Zapoměla jsem 😅

Kapitola 15.
Setkání

  Erik sebou v první chvíli viděšeně cukl, když sebou plácl rovnou do vody. Ale pak k jeho překvapení zjistil, že voda není ledová. Naopak ho v chladném prostředí příjemně zahřála.
  Když se rozhledl, mohl zpatřit, že z vody uniká bílá pára, jak se teplý vzduch v mrazivém prostředí srážel jako obláček mlhy, která se vám tvoří před obličejem, když v zimě vydechujete.
  Teplé prameny. Erik ani nemohl uvěřit tomu, jaké měl štěstí, že se tady nachází. Rychle z vody vstal a položil na břeh svůj batoh, aby se nenamočil ještě víc, než doteď.
   Některé kameny pod jeho rukama až pálily, ale to jeho šupinám nijak neubližovalo.
  Očividně dnes zůstane naložený v teplé vodě, což mu, jakožto krokodýlovy, vůbec nedělalo problém. Ve zkutečnosti se ve vodě cítil snad lépe, než na suchu.
  Vyndal z batohu všechny věci, aby mohly uschnout, a pak k nim přidal i ty, co měl na sobě. Zůstal tedy stát jen v kalhotách ve vodě. Chtěl si na sobě ponechat alespoň nějaké oblečení, kdyby se něco stalo.
  Opět si lehl do vody, jelikož mu již na studeném vzduchu byla zima a s hlavou napůl ponořenou ve vodě lehce přivřel oči. Vzhledem k nebezpečí, které se tu mohlo stále vyskytovat, chtěl zůstat vzůru ale zároveň věděl, že si musí odpočinout a tak opět navodil léty již vytrénovaný slabý polospánek.

•●¤●•

  Když krokodýl otevřel oči, opět zpatřil jen černou. Cítil chlad a tvrdou zem pod sebou. A také cítil strach a zmatenost.
  A i když se i v tuto chvíli cítil zmatený, tyhle pocity jakoby byli a zároveň i nebyli jeho...
  Takovy strach, jaky právě citil, už necítil tolik let...
  ,,Eri..?" Uzval se náhle tlumeně hlas a Erik se po něm okamžitě otočil. Srdce se mu při tom divoce rozbušilo, když ten známý a tak dlouho neslyšený hlas proťal to to ticho spolu s jeho myslí a zoufale se snažil majitele toho hlasu v té tmě vypátrat.
  Nikde však nic neviděl. Vůbec nic neviděl...
  ,,Eri? Slyšiš mě?" Ozval se hlas o trochu zoufaleji. ,,Jsem tady."
  Chtěl mu odpovědět. Tak strašně moc chtěl cokoliv říct. I jen vyslovit jeho jméno, na které za ty léta skoro zapoměl, ale On by se z jeho paměti nikdy neztratil.
  Ale nemohl. Ať se snažil sebevíc, jako by mu něco branilo.
  Každá sekunda tohohle niterného boje, který sváděl sám se sebou, mu přišla jako hodina. A kažkou sekundou těchto hodin mu připadalo, že se od toho, co ho předtím volal, vzdaluje...

•●¤●•

  Prudce sebou trhl a nadechl se. V tu chvíli si však uvědomil, že si čumak vlivem toho škubnutí ponořil pod vodu a tak se rychle vzepřel na rukou, aby se mohl zkutečně nadechnout. Okamžitě se dal do kašle aby mohl dostaz vodu z plyc.
  Jakmile mohl zase normálně dýchat, zůstal chvíli jen zírat na vodni hladinu a snažil se vstřebat, co se právě stalo...
  Další sen... Jen další sen... Jak se vzpamatovával z prvotního šoku, ani si z prvu neuvědomil, že tam není sám.
  Kus od břehu potoka stála nízká černá postava se zubatou bílou jednookou maskou a pozorovaha ho zářivím bílím okem, které se však pomalu barvilo do zelena.
  Jakmile si toho šedý krokodýl všiml, zůstal na něj jen chvíli nehnutě zírat. Nechtěl provest žádný prudký pohyb.
  ,,Takže to ty můžeš za tohle?" Zavrčel po chvíli, co se ani jeden z nich nehl. ,,Přestaň se mi hrabat v hlavě." Raději by sve vzpomínky nechal tím, čím jsou. Vzpomínkami. Nechtěl si je opět připomínat.
  Pomalu se zacal natahovat po svém batohu, ve kterém měl vybavení pro jeho odchyt. Ale na mřehu nemohl nic nahmatat...
  Rychle tedy na chvilku odtrhl pohled od toho démona, i když by neměl, a rychle se ohlédl. Bylo to sice jen dítě, ale rozhodně ho nechtěl podcenit.
  Když jeho pohled padl na břeh, na kterém se měli nachazet jeho věci, zjistil, že tam nic není. Jeho batoh, zásoby, oblečení i vybavení. Vše bylo pryč...
  Rychle se otočil zpět na toho černého démona a už se chystal na něj zavrčet: Kam schoval jeho věci, ale zarazil se, když břeh před ním byl opět prázdný.
  Tiše zaklel a už se chystal vylézt z vody ven, aby se porozhledl po okolí po svých věcech, když v tu chvili ho do mysli udeřily slova, jako by ho někdo po hlavě vzal kamenem.
  ,,Eriku!" Krokodýl úplně ztuhl. Ten hlas...
  ,,Nisho?!" Prudce se otočil, ale viděl jen houští a tesy trávy, které rostly kolem horkých pramenů.
  Zmateně se rozhledl. Znělo to tak zvláštné... Jaky by ten hlas pocházel z jeho hlavy a ne z reality...
  A pak ho opět zpatřil. Ta bíla rohatá maska ho pozorovala pronikavě bílým okem. Ten černý neřád stál asi deset metrů od něj.
  ,,Zase ty?" Zavrčel podrazděně krokodýl. Byla snad i tohle jedna ze schopností toho démona?
  Neměl čas se nad tím více zamyslet, neboť se v jeho hlavě rozpoutalo hotové šílenství...
  ,,Nisho. Nisho? Nisho. Nisho! Nisho?!"
  Slyšel svůj vlastní hlas.  Snad tisíckrát se slyšel křičet, šeptat nebo jen normalně vyslovovat její jméno...
  S tichým výkřikem bolesti se chytil za hlavu a na chvíli zavřel oči. Ale stejně, jako to přišlo, tak to taky odešlo.
  Jakmile bylo v jeho hlavě ticho, s tězkým oddechováním opět zvedl pomalu pohled k tomu démonovy.
  Ten pouze naznačil, jako by chtěl, aby šel za ním a rozběhl se pryč.
  Krokodýl tam ještě chvíli zmateně stál, než se rozběhl za ním. Přeci jen, musí ho chytit.