Kapitola 4.
Můžou být lidé vůbec milý?

  Pohlédl nahoru na toho muže a všiml si, jak po něm muž natahuje ruku. V tu chvíli viděšeně ztuhl a rychle oči zavřel.
  V hlavě mu okamžitě projela myšlenka, jakou chybu právě udělal. Teď mu jistě ubliží... Mělo mu dojít, že ho jen chtěl vylákat ven! Teď mu jistě ublíží...
  V kojotovy hrklo. A co když ne? Co když ho vezme a odvede ho pryč..? Už nikdy by svou sestru neviděl... Co by si bez ní počal?! Co by dělal?! Měl hned utéct! Měl hned běžet domů, zalezt si do postele a počkat na sestru. Měl...
  Všechny tyto myšlenky prolétlý kojotovou hlavou jako šíp dokud neucítil mužův dotek na své hlavě...
  Překvapeně vytřeštil oči ale nic víc se nestalo...
  Kojot chvíli zpracovával, co se právě teď stalo...
  Ten muž... Ten muž ho právě pohladil..?
  ,,No vidíš, že jsem ti nic neudělal." Usmála se na něj muž. ,,Tak pojď, slíbil jsem ti, že ti ukážu ty loutky."
  Malý kojot tomu nemohl uvěřit. Ono se to vážně stane! Dodrží slovo!
  Nechápal, proč o lidech jeho sestra mluvila takhle... Vždyť byli tak milý...

  Ten muž mu ukázal všechno. Jak ty loutky ovládal, i to, jak fungují. Kojot z toho byl naprosto unešený!
  Ty loutky byli skvělé! Ten pán byl skvělý! Dokonce si to mohl vyzkoušet!
  Okamžitě se otočil na toho draka.  I když byl skoro stejně velky jako on, musel ho mít v rukou. Nic jiného ho v tu chvíli nezajímalo...
  Měl ho na klíně a hladil ho po dřevěné hlavě.
  ,,Koukám, že ty máš asi hodně rád draky co?" Spíše konstatoval loutkař a kojot s lehkým úsměvem přikývl.
  ,,Takže vy jste vypravěč?" Došlo kojotovy.
  ,,No... I tak se to dá pojmout." Pokrčil rameny loutkař.
  ,,A znáte nějaký příběh s draky?" Zeptal se s neskrývaným nadšením malý kojot a pohlédl na loutkaře. Ten si při tom pohledu nervózně protřel zátylek. Jeho pohled byl tak nevinný... Jak by mu jen mohl říct že jeho oblíbenci jsou v jeho příbězích ti zlý a že je na konci vždy rytíř zkolí..?
  ,,Víš, já už dneska budu muset jít, a ty by jsi asi měl jít taky. Rodiče tě již jistě hledají..." Malý kojot posmutněl. Jak z důvodu zklamání, že žádný příběh o dracích nebude tak při tom slově...
  Rodiče...
  Povzdechl si a neochotně předal dřevěnou loutku zpět do rukou loutkaře.
  ,,Tak ahoj dráčku..." Zašeptal ke kusu dřeva a pak zvedl pohled k loutkaře. ,,Naschledanou, a děkuji."
  ,,Není vůbec za co." Usmál se na něj loutkař avšak ten usměv už nebyl tak upřímný jako předtím. Slyšel to zklamání a smutek v kojonově hlase a bylo mu to líto. Byl to moc milý hoch... Navíc náplní jeho práce bylo děti rozveselit a byvit... ,,Budu tu celý týden." Řekl tedy nakonec, aby kojotovy zvedl alespoň trochu náladu. ,,A budu moc rád, když tě na zítřejším představení opět uvidím."
  Maly kojot se rázem celý rozzářil. ,,Dobře!" Řekl nadšeně a pak se rozběhl domů, když ho loutkař opět popohnal. ,,Naschledanou!"
  ,,Na schledanou." Usmal se loutkař. Tež by byli všechny děti takové, pomyslel si s drobným usměvem.
  Kojot přiběhl do jejich pokoje, kde byla jeho sestra ještě v šatech číšnice. Jakmile ho zpatřila, spadl jí veliký kámen ze srdce.
  ,,Kde jsi zase byl? Tohle mi nedělej..." Vydechla a došla k němu. Hned ho zkontrolovala, zda je v pořádku tak, jak to dělala vždycky. Co kdyby mu někdo ublížil? Nedokázala si predstavit, co by dělala bez něj. Byl takové světélko jejího života. Malé, ale přesto tolik potřebné...
  ,,Promiň." Zamumlal, ale byl příliž nadšený, aby se dál zabýval studem, že svou sestru vyděsil.
  ,,Neuvěříš, koho jsem potkal!" Hned vyhrkl. Jeho sestra se již s klidem k němu otočila zády. Čekala, že začne vyprávět o nějakém zvířeti, protože z čeho jiného by byl tak moc nadšený?
  ,,Do města přijel loutkař a..." Začal nadšeně vyprávět ale dál se nedostal, jelikož ho jeho sestra vyděšeně přerušila.
  ,,Cože?!" Vyhrkla a hned se na něj otočila. ,,Co jsi to říkal?!"
  Malý kojot se zarazil. Najednou si uvědomil, co mu o lidech jeho sestra říkala. Vzpoměl si, jak ho před nimi varovala a zakazovala mu s nimi mluvit...
  Stáhl ouška a sklopil čumáček. Zůstal na svou sestru jen proviněně a trochu i vyděšeně zírat.
  Ta, když zpatřila ten jeho pohled, si povzdechla a došla až k němu. Její malý braška seděl teď na jejich postely s koleny přitisklými k hrudi a tak si sedla vedle něj a dala mu ruku na rameno.
  ,,Udělal ti ten člověk něco?" Zeptala se ho již mírněji, aby se jí nebál.
  On zavrtěl rychle hlavou. ,,Byl moc milý..." Špitl. Nechápal, proč by si s ním nemohl povídat ale bál se se zeptat...
  ,,To oni umí... Předstírat." Povzdechla si jeho sestra. ,,Poslouchej mě. Už k němu nechoď ano? Mohl by ti ublížit." Malý kojot jen mlčky přikývl.
  Jeho sestra ho jednou krádce objala a pak se s: ,,To je můj bráška," zase zvedla a došla až k malé skříni, ve které měla ještě jedno tryčko a kalhoty na převlečení, aby nemusela mít na sobě to kousavé oblečení.
  Kojot jí chvíli mlčky sledoval, jak se převléká a pak špitl. ,,Shio..?" Jeho sestra k němu natočila své ucho ale jinak se neotáčela.
  ,,Ano Teji?" Zeptala se. Tejas chvíli mlčel a přemýšlel, zda se má zeptat... Nakonec se však rozhodl pro něco jiného...
  ,,Budeš mi vyprávět pohadku..?" Zašeptal a Shia se zarazila.
  ,,Pohádnu?" Zeptala se, protože si nebyla jistá, jestli slyšela dobře. Ještě nikdy jí o pohádku nepožádal...
  Už byla převlečená, tudíš se na svého brášku mohla otočit a podívat. Ten jen mlčky přikývl.
  Jeho sestra se zamyslela a došla až k němu. ,,Dobrá tak..." Rozhledla se po malém pokojíku a pohled jí padl na zbytky dřevěného draka. ,,Co takhle O Smutném Drakovy?"
  Tejas nastražil uši a pohledem plným nedočkavosti se na ní podíval. Rychle přikývl.
  Ona se pousmála a začala tedy vyprávět...