Správný viking má silnou, schopnou manželku a minimálně jednoho syna stejně silného jako je on sám.

Týhle slova mě provázeli celým mým životem. Říkal je můj otec, můj děd i můj bratr. Bylo mi jasné, že až budu dospělý musím být přesně takový.
Hrdý silný viking, který hlavně ctí pravidla a ničím se neliší. Ničím nevybočuje.

Tohle nademnou vyselo celý život jako ostrá sekera kata a já žil v jejím stínu. Možná jsem zbabělec, ne možná jsem a vím to o sobě. Existují totiž i vikingové co se nebáli ukázat svou pravou tvář a být jiní než ostatní.  Já na to ale nemám, nesměl jsem tak zostudit svou rodinu dokud otec žil a teď už je moc pozdě na to něco měnit.

Proč bych se měl taky snažit, každý mě nenávidí už teď a kdybych to řekl tak mě jen budou nenávidět ještě víc, protože jsem vždy byl otevřeně proti čemukoliv co neodpovídalo vikingským standardům.
Jen by mě začali nenávidět i ti co mě do teď tolerovali a já bych zůstal úplně sám. Jen já a ta moje ohnivá ještěrka, protože by nademnou určitě zanevřel i můj vlastní syn.

Nedivil bych se mu a ani mu nic nevyčítal, vždyť jsem ho už od útlého věku vedl k tomu aby tohle vše nenáviděl. Aby opovrhoval vším co je alespoň trochu jiné, a uspěl jsem.

To jsem si alespoň myslel než jsem měl šanci vyslechnout rozhovor, který rozhodně nebyl pro mé uši.

,,Neměli bychom tu být.."zašeptal Kliďasův kluk a já se schoval abych mohl poslouchat. Samozřejmě, že měl pravdu ale já si to myslel z jiného důvodu než on.

,, Nebuď srab Škýťo, prostě odletíme na hřeben o trošku dřív."zazněl druhý hlas a já v něm poznal svého vlastního syna. Co ten tady dělá a ještě s ním? Vůbec nic jsem nechápal a měl jsem být v nejbližší době ještě zmatelnější.

,,Nejsem srab,"zamručel mladý štika a ještě neskončil. ,, Kdyby si měl alespoň trochu odvahy to říct svému otci nemusíme tu plížit jako zloději."

,,Co říct, jako o nás?"zeptal se Snoplivec poplašně.,,Ty ses musel úplně zbláznit, stáhl by nás z kůže, zabil a následně znovu oživil aby mě mohl seřvat. Víš jak nenávidí když se někdo nechová jako pravý viking."

Pak už nic neslyšel, jen sborové povzdechnutí a zvuk dračích křídel při letu.
Tak to jsem posral, pomyslel jsem si znechuceně. Jsem jako můj otec, nebo spíš horší. Jsem jen nechutný pokrytec, protože ho trestám za to čím sám jsem.
Tedy ještě jsem ho nepotrestal ale vzbudil jsem v něm takový strach,že mi o tom ani neřekl. Vsadil bych se ,že Kliďas už to ví a vzal to s tím svým typickým nadhledem.  Stejně jako když se k tomu přiznal Tlamoun.

Tlamoun... to byl vlastně první moment kdy jsem začal uvažovat o tom, že bych taky šel s pravdou ven. Jenže otec ještě žil. Kdybych se k tomu tehdy skutečně odvážil tak by zabil nejenom mě ale určitě i blonďatého kováře kterého by podezříval z toho, že mě zkazil.

To ale svým způsobem není zas tak daleko od pravdy. Ještě jako malý kluk obdivoval svého staršího bratra a když poznal jeho kamaráda tak si z počátku myslel,že je to obdiv. 
Byl starší, velký silný... Zkrátka ideální viking a já si začal uvědomovat,že ho sledují častěji než je normální. Příliš často nad ním přemýšlím a některé ty myšlenky rozhodně nebyly  normální.

Začalo to když bylo Kliďasovi patnáct. Tlamoun byl už dospělí muž, správně rostlý co se uměl ohánět nejenom palicí ale i kladivem v kovářské dílně a já, takové dvanáctileté pískle jsem na něm mohl oči nechat.  Hodiny jsem ho sledoval u práce a ani nemukl abych se pak nechal zmlátit od otce za to, že jsem nepřišel včas na večeři. Kdo by mohl myslet na jídlo když se u výhně pohybovalo stvoření, které by mohlo být předlohou pro Thórovu sochu.

Zakroutil jsem hlavou, už tu zase byly ty myšlenky které jsem si už dávno zakázal. Měl bych hledal v okolí předlohu pro sochu Freyi a možná v ní i matku pro svého dalšího syna.

Rozhlédl jsem se a jako na potvoru mi zrak padl na toho jediného koho bych neměl chtít vidět. Na muže který pravidelně navštěvoval moje sny už od chvíle kdy mi bylo čtrnáct a stále s tím nechce přestat. Můžu být ale rád, že to neví.
To bych se asi musel hanbou propadnout.

Stál na u převisu nad vodou a sledoval horizont.
Než jsem měl ale šanci se nad tím nějak více zamyslet moje nohy rozhodli za mě. Rozešel jsem se k němu a zůstal stát v bezpečné vzdálenosti po jeho boku.

,,Nad čím přemýšlíš?"zeptal jsem se stejně jako bych byl zase ten malý kluk co neví o světě zhola nic ale má tu teď někoho kdo mu může dát nějakou radu. Někoho se srdcem na správném místě co ho nenechá padnout.  Mohl jít se Sopťákem do kteréhokoliv bitvy chtěl ale jelikož v něm stále viděl to dítě, nenechal mu bodnout kudli do zad.

,, Modlím se k Lofn."odpověděl mi tiše ale ani se na mě nepodíval. Stále sledoval obzor.

,,To je od nich pěkná sviňárna. To že to neřeknu mě ještě jakž takž chápu ale že mimo Kliďase budeš hned další vědět o tom,že Snoplivec úspěšně pálí za Škyťákem beru jako osobní zradu. "Řekl jsem zamračeně, protože mě nenapadal žádný jiný důvod proč by se zrovna tenhle kovář modlil k bohyní nevhodně zamilovaných.

Možná ještě víc ho ale urazilo když se Tlamoun rozesmál. Co se má co smát jeho útrapám.

,,Já to nevěděl..do teď."řekl pobaveně s obraně pozvednutýma rukama. Tedy jednou rukou a hákem.

,,V tom případě tedy nevím za co se modlíš zrovna k téhle bohyni."řekl jsem posměšně. Nemám k té bohyni zrovna láskyplný vztah, nikdy mi modlit se k ní nepomohlo.  Ona mi nedokázala dát to co jsem si tak moc přál a co mi v životě stále chybí.

,, Nebuď na ní hrubý, je to bohyně. Navíc si myslím,že v blízké době bude mít úplně novou sochu a oltář na hřebeni."dobíral si mě přesně tak jak to dělal vždycky když jsme byly sami dva.,, Jenže tohle je jiné. Modlím se za někoho dalšího jako já v mém věku. Snoplivec má Škyťáka ale já..."

Nemusel tu větu ani dokončovat, rozuměl jsem mu až příliš dobře. Jen mě nikdy nenapadlo,že i on který má kolem sebe každou chvíli někoho jiného může být osamělý. Ale to bylo spíš mé pokrytectví, protože já kolem sebe těch lidí nemám o moc méně a cítím se stejně.

Povzdechl jsem si a položil ruku na tu jeho.,,Tohle jsem nevěděl. Myslel jsem si , že slavný Tlamoun Sopťák má tolik přátel až na něco takového nemá ani čas myslet."řekl jsem s kyselým ušklebkem. Byly doby kdy jsem byl jeho věrný ocásek ale pak už nás v jeho okruhu bylo tolik, že pro mě nezbylo místo. Přece jen kovář je opravdu vážené povolání.

,,Oba víme,že to není tentýž druh samoty."řekl s povzdechem a ten tam byla dobrá nálada. ,,Ty jsi se také podruhé neoženil když tvoje manželka umřela. V tomhle seš stejný jako tvůj bratr."

Ach, kdyby si jen věděl.
Nejenom, že mi právě sypal sůl do ran, on si našel ještě ty nezahojené do kterých vrátil nůž a důkladně jím kroutil.

Já jí nikdy nemiloval, nebo alespoň ne tak jako Kliďas Valku. Naopak sem v ní pouze viděl náhradu za někoho kdo si mě bez svého či mého vědomí úplně přivlastnil.

Byla mohutná s modrýma očima a vlasy barvy slámy. Kdyby se Snoplivec nepotatil tak by klidně mohl vypadat jako Tlamounův syn.

Ta myšlenka mě zabolela asi víc než měla ale chtěl bych takový svět.
Svět kdy bych mohl bezestrachu či studu vykřičet do světa do koho jsem se zamiloval a nikdo by se nad tím ani nepozastavil.
Svět kde bychom s Tlamounem mohli vychovat dítě jako svoje vlastní.

Jenže to nám dřív spadne nebe na hlavu než by se něco takového stalo realitou. Lidé budou mít stále předsudky a tolerance je něco co se zkrátka nenosí. Nikdy nebyla v módě a asi už nikdy ani nebude.

,,To není totéž."zavřel jsem na něj ve snaze zamaskovat to jak moc mě jeho poznámka ranila.

,, Máš pravdu, ty už si miloval a ztratil ale já nikdy nedostal příležitost milovat.."poznamenal jako by se nic nestalo ale ono se už stalo a já to nedokážu nechat jen tak. Možná jsem zbabělec ale v tuhle chvíli ve mě bylo odvahy na rozdávání. Takové té, které nakonec litujete, protože byla podnícená vztekem.

,,Ano, miloval jsem ale rozhodně ne svou ženu."řekl jsem tvrdě dřív než jsem si stačil pořádně uvědomit co ze mě vypadlo ale teď když už je to venku to zpátky vzít nemůžu.

,,Tak která byla šampionem srdce velkého Hanlivce Jorgensona? A nehádej se, oba víme že nějaké máš."řekl dobíravě a já mu musel dát za pravdu. Nějaké srdce sem míval ale už ho nemám, protože ho už pár let vlastní on.

,, Není to ona..."zašeptal jsem odevzdaně a otočil se k odchodu. Nechci aby se dál ptal. Nejsem totiž připravený mu odpovídat.

Jenže on se k otázkám neměl ani když jsem už byl několikrát kroků od něj. Riskl jsem nenápadné otočení za ním a musel jsem se pousmát. Stál stále na tom samém místě s otevřenou pusou a sledoval místo kde jsem ještě před chvílí stál.

Jen jsem nad tím zakroutil hlavou a šel za svými povinnostmi. On bude očividně potřebovat ještě nějaký čas aby se vůbec vzpamatoval z toho co jsem řekl.

V noci jsem seděl u sebe a stále dokola si přehrával ten krátký rozhovor. Měl jsem jít dál nebo mlčet.
Jenže já jsem takový blbec, že musím mluvit.

Asi bych si nadával do tupců i po zbytek noci ale vyrušilo mě zaklepání na dveře. Dotyčný ani nečekal jestli něco řeknu a prostě vstoupil, což mi dávalo jen dvě možnosti. Tlamoun nebo Kliďas, poprvé za hodně dlouhou dobu jsem si přál aby to byl Kliďas. Pro mě za mě třeba jenom kvůli tomu aby na mě zase za něco řval.

Takové štěstí jsem ale neměl a do mého zorného pole vešel ten, kterého jsem rozhodně teď vidět nechtěl. Nemám odvahu se mu podívat do očí po tom všem.

,,Takže si stejný jako já.."nadhodil své téma, i když nemusel. Bylo mi hned jasné o čem bude chtít mluvit ale nebyla to otázka aby si potvrdil podezření, pouze konstatování, protože věděl že pokud dostanu příležitost vše popřu. Třeba i to,že Snoplivec je můj syn pokud by mi to pomohlo.

Vstal jsem z křesla a přešel do bezpečné vzdálenosti. Dnes to bylo snad poprvé co mám skutečně strach z jeho blízkosti. Ne, protože bych se bál,že mi ublíží.  Bojím se co bych mohl udělat já.

,,Proč si něco neřekl dřív? Proč až teď?"tentokrát to už byly otázky ale já nedokázal odpovědět. Tak sem jen uhnul pohledem na stěnu abych se nemusel hned propadnout studem.
Co bych mu na tohle mohl odpovědět...

,,To není tvoje věc."řekl jsem pohrdlivě jak dost často mluvím i na ostatní vikingy. Na něj jsem si to do teď nedovolil ale potřebuju ho odehnat.
Já nejsem ten statečný co by s tím šel na veřejnost.

Chtěl jsem kolem sebe dál kopat ale Tlamoun měl očividně jiné plány. Tvrdě semnou smýkl ke stěně a celou svou váhou mě přinutil zůstat na místě.

,,Co to děláš?"zeptal jsem se zaraženě a snažil se dívat kamkoliv jinam než na něj. Byl jsem z něj strašně nervózní a nejvíc ze všeho jsem chtěl být kdekoliv jinde. Něco ve mě ale zároveň strašně toužilo se podvolit aby ho měl ještě blíž.

,,Kdo je ten co ti ukradl srdce?"zeptal se tónem který jsem nepoznával. Byl pevný a tvrdý, podobný jako když ho potkal poprvé, ale podbarvený potřebou. Nemusel to ani vyslovit nahlas abych věděl co chce a potřebuje slyšet.

Nejspíš celou dobu přemýšlel nad naším rozhovorem tak jako já a nejenom nad ním. Dal bych ruku do ohně za to že vzpomínal na každý náš společný okamžik ale tentokrát bez těch brýlí co mu bránili vidět pravdu.

Pochopil to co já dávno věděl,že jsem zamilovaný blázen co si nedokáže představit život bez něj, i když v jeho životě budu mít pouze malou roli ve stínu svého bratra.
Ve stínu jeho nejlepšího přítele a bratra ve zbrani.

Neuvědomil jsem si jak dlouho mlčím než se jeho ruka ocitla na mojí čelisti a přiměla mě se mu podívat do očí.

,, Toho neznáš,"zašeptal jsem slabě a upřel pohled do jeho tváře. Viděl jsem jak se mu obočí stáhlo a výraz v tváři napnul. Asi se konečně začal bát odpovědi, protože se mi vůbec nelíbilo jak je jistý když já jsem z jeho přítomnosti úplně rozložený.

,, Jistý Tlamoun Sopťák."