Můj otec je nejobávanější mafián v Americe. Všichni mafiáni se ho bojí i oslovit a já jim to nezazlívám. Kdo by chtěl mít také něco společného s věhlasným mafiánem Abati, který měl na rukou tolik krve, že by s ní napustil bez jediného hnutí plavecký bazén.
Nejobávanější organizace Mattea Abatina je vláda, která se ho snaží chytit. Proto jsme také v LA, proč v tomto otřasným městě herců, filmů a celebrit... to už se ho ptám roky a vždy je to odpověď typu: „Protože jsme utíkali před vládou v Italii." Bylo mi v té době dvanáct, kdy jsme se odstěhovali. Takže jsem ztratila tolik mafiánských strýčků z Italie, že jsem jednu dobu pořád plakala pro mého milovaného obtloustlého strýčka Daria. Prostě můj milovaný obří medvídek, který si s námi neustále hrál byl navždy pryč.
A dnes si hrajeme na rodinu mafiánu v LA. Drogy, zbraně, a hlavně manipulace v celé vládě. Všude máme kontakty a můj otec umí pohybovat tolika provázky, že i možná donutí někoho vyhodit tu atomovku. Začínám si uvědomovat, že v LA máme více vlády, jak v samém srdci mafii Italii. V Italii jsme si žili jako normální rodinka jenom s více kontakty a se zbraněmi v rukou. Ale zde jsme pomalu vláda. Přesto my děti mafiána Mattea Abatina chodíme do nobl školy, kde jsme nehorázní Delikventi, s kterými nikdo nic nechce mít.
Vlastně to takhle vše začalo... naší vinnou.

„Otče, máme ples. Potřebuji šaty..." odfrknu si a tělem se položím na křeslo, tak že mi nohy přes opěradlo vysejí a dívám se do mobilu na šaty. „Ines! Co jsme si říkali o tom, když se mnou chceš mluvit?" zabručel naštvaně. „Já vím, tati," posadím se jako normální člověk a podám otcovi mobil, „ale víš o tom, že jste nám s bratrem vyměnili myšlení. On si nemůže vybrat, jestli motýlka nebo kravatu a já tápu, jestli se na to nevykašlat nebo nejít jenom v riflích, ale to se mi zakázalo," odfrknu až se mi tím pohne ofina. „Řekni bratrovi ten ti je tedy vybere..." povzdechne si. „Taky že vybral těch pár na mobilů, tak mi nějaký vyber... třeba... já nevím... prostě nějaký vyber, prosím tati." Otec vzal do rukou mobil a vykulil oči a přejížděl z jedné fotky na druhou. „Ani jedny!" vykřikl až jsem se lekla do morku kostí. „Co?" optala jsem se nechápavě otce. „Tohle si nevezmeš budeš vypadat jako děvka a moje dcera rozhodně není žádná děvka, proto!" bouchl do stolu se vší silou až naskočil jeho monitor od počítače. „Ale ve svatebních a cudných šatech tam nemůžu. Ani ty džíny... takže musím tam jít?" optala jsem se napjatě. „Vyřídím to! Moje dcera nepůjde na ples jako děvka!" popadl telefon a začal čekat na připojení druhé linky. Začala jsem do rytmu ťukat do opěradla prsty a trpělivě čekala na jeho vyřízení hovoru, které se neslo zvýšeným hlasem a sem tam pochopením.
Mobil spadne na stůl a otec pohlédne na mě. „Je to vyřízeno. Všichni dívky si tam vezmete šaty, které budou muset mít látku maximálně na kolena. Takže si můžeš vzít ty, co ti přivezla tvá teta," usmál se vítězně. „Ehm. Děkuji ti tati," usmála jsem se na něho mile. A vydala se pomalu a zklamaně do pokoje. Trochu jsem totiž čekala, že přemluví moji nepřítomnost... místo toho teď budu mezi holkami, které se budou trápit svojí délkou šatů... protože ty chtějí být podle slov mého otce: „děvky".

______________

Scházím ze schodů dolů a snažím se předstírat, že na těch podpatcích umím chodit. „Strašně ti to sluší Ines!" potleská mi služebná a já si odfrknu. „Nestačí, že žijeme v městě filmů... ty prostě musíš také koukat, jak scházím ze schodů jako ve filmu, že?" Služebna se nevině usměje a nic jiného neříká. „Jak se ti vůbec daří v herecké kariéře, Noro?" optám se jenom s kapičkou zájmu. „Och, Ines. Dnes mi konečně agentka našla roli. Jenom nevím, jestli mi dovolí tvůj otec jít," řekne smutně. „Já si myslím, že tě rád propustí," zazní hluboký smích. „Můžeš být prosím na Noru slušný, můj milý bratříčku?"
Jako vždy scházel ze schodů úchvatně oblečen. Beze skvrny s úsměvem na rtech. Celý uhlazený i ty jeho tmavé vlasy. „Rostou ti vůbec ty vousy?" rýpala jsem do něho. „A naučila ses chodit na těch podpatcích nebo mám čekat jako vždy příchod Ines Abatino alias noční můru všech?" zasmál se. „Pane Abatino, velice vám ten černý oblek sluší," usmála se na něho Nora, kolem ní očividně lítalo tolik srdíček, že se mi z toho dělalo zle. „Mladý pane a slečno, už na vás čeká limuzína," ozval se holohlaví chlapík, kterého jsem viděla poprvé. Hold toho minulého zasáhl kretén Jack Miller jenom kvůli tomu, že jsem odmítla jeho mafiánský sňatek. Od té doby si jezdí svým fárem maximálně někde pekle.

Vstoupit do té rušné blikající se místnosti nazývaný ples mi přišlo nesnesitelné. Můj milý bratr si to ovšem místo mě užíval. Zase se družil s nějakými holkami, které si řekli, že vyhrnout si sukni od šatů je tím nejlepším způsobem, jak si zlepšit situaci. A dokonce měli pravdu, protože se za nimi hrnuli kluci, a hlavně můj milovaný bratr Livio, který už měl jednu v háku. Vytáhnu znuděně mobil u stolu, kde leží mé nealkoholicky namíchané pití, v které se náhodou objevila moje něžná vodka z mé krásné lahvičky od voňavky, kterou nosím neustále v kabelce. Vedle sebe ucítím něčí přítomnost. „Teď nehodlám řešit tvoje problémy s tvoji neovladatelnou anténkou, tak vypadni," zamručím. „Nevím, na koho to má být slečno Abatino," řekne jistý pevný hlas profesora na Umění. „Do háje," brouknu si pro sebe a pomalu vzhlédnu na vrásčitou tvář profesora, který si vytvořil několika letou přezdívku „Pařmen". „Omlouvám se. Myslela jsem, že jste můj bratr," usměji se na něho nevině a čekám několik poznámek na moji osobu. „Přesto byste se neměla takhle chovat ke svému bratru," zatváří se vážně, „ale kvůli tomu zde nejsem. Schovejte ten mobil slečno Abatino a začněte se bavit," oznámil mrzutě a ohlížel se po holkách. „Tak vy sem chodíte jenom kvůli okukováním holek... no že se nestydíte, když máte ženu," zasmála jsem se, ale hned jsem se zarazila. Kurva! Tohle jsem neměla říkat mému profesorovi. „Jak se opovažuješ na mě takhle mluvit Abatino!" stoupl si a odešel rozčíleně pryč. „Takže můžu čekat dost hroznou známku z umění..." řekla jsem si pro sebe, ale hned na to jsem pokrčila rameny a dál se věnovala mobilu, kde jsem se pochechtávala nad příběhem od jedné amatérské spisovatelky, jež píše o mafiánech.

Po několika uběhnutých minut a dočtení příběhu Dcera mafiána jsem zaklepala na rameno mého bratra. S úsměvem se otočil, ale když si přiřadil můj obličej ke sestře, tak se zamračil. „Co chceš ségra?" zatvářil se otráveně. Než jsem stačila cokoli říci v místnosti se ozvala střelba. Všichni začali panikařit. Popadla jsem ruku mého bratra a táhla ho za sebou. „Do prdele, do predele. Co to kurva bylo. Kurva kam nás vedeš! Už dávno bychom byli venku!" zakřičel na mě a vytrhl se mi z ruky. „Myslíš tím mrtví nebo co?" zavrčela jsem. „Ne! Ochranka by nás už dávno zachránila, ale né moje sestřička prostě musí vše dělat jinak, že?" naštvaně rozhodil rukama do vzduchu. „Livio! Kam jdeš?! Pomoc nám!" za námi běželi dvě holky a jedna z nich měla krvavou ruku. „Co ti je?" zalapal po dechu Livio. „Většina se dostala ven, ale všichni vzadu se hrnou sem, protože tam se dějí jatka!" brečela nevěřícně a strachem Fiona. Před námi spadl profesor na umění celý od krve a bez života. Emma začala hystericky řvát na plné kolo. Zavrčela jsem naštvaně, protože s ní nás najdou hned. „Nebojte. Já vám pomůžu pojďte za mnou," řekl ochranitelsky. A pohlédl beze slova na mě, ale s obličejem, jež říkal ukaž cestu. Vražedně jsem na něho pohlédla a dala se do běhu a oni následovali mě. Dostali jsme se do místnosti. „Ta tvoje sestra je pitomá Livio! Když nás zavedla do třídy! Tady nás zabijou hned!" křikla naštvaně a rozrušeně. „Opovaž se něco říct!" zabručela jsem na svého bratra. Přešla k oknu, které jsem otevřela a podívala se kolem. Nikdo nikde nebyl. „Čekáte na střelu do hlavy, že tam tak stojíte nebo co?" okřikla jsem je a vyskočila z okna. Chtěla jsem se vytratit, ale nemohla jsem nechat tady toho mého paka. Dívala jsem se, jak dámičkám ještě pomáhá z okna a až teprve jsme se mohli zase rozeběhnou. V tu chvíli přijela na místo policie. A my se zastavili přímo před ní. Zahlédla jsem limuzínu stát kousek opodál. „Vy dvě běžte za policií, tam budete v bezpečí," strčila jsem jim do zad, aby se dali na pochod a já popadla zase svého bratra za ruku a táhla ho k limuzíně. Ten řidič je buď debil nebo jenom řidič, podle toho, jak jsem ho našla v limuzíně rozklepaného jsem došla názoru, že je to jenom řidič. „Konečně jste tady! Váš otec řekl, že tu mám stát!" mluvil nevěřícně a s rozklepanou rukou nastartoval limuzínu a vyjeli z toho chaosu.

Otec chodil po místnosti jako hurikán, který neví kam dřív. „Věděl jsem, že nás jednoho dne najdou... já to věděl." Povzdychla jsem si a hrála si v příkazovém řádku na počítači. Chtěla jsem vypustit z hlavy mého chodícího otce sem a tam s nádechem a vyklizením mysli. Do nosu mi, ale udeřila vůně, která v tomto domu nikdy nebyla. Ohlédla jsem se a uviděla muže, který stál pěvně a úctou na místě a hleděl na mého otce. Začnu se zajímat o okolí.
„Tati, jsi moc paranoidní. Mohli to být prostě nějací kreténi s pistolemi," řekl bezstarostně Livio. „Dali nám na místě jasný odkaz! Byl to prověřit Marián! Musíme odtud vypadnout!" zuřil otec. „Tak ho vyřiď. A hotovo. Budeme zase spokojený," dodal bratr. Zavrtěla jsem nad bratrem hlavou.
„A jak se do té doby ochráníte? To nevíš, že?" vytočil se otec. „Já jsem se chtěla naučit střílet, ale to ty jsi nechtěl, tati," ozvala jsem se, „ale ráda bych se to naučila klidu i teď." Otec na mě pohlédl chladně. „Na to zapomeň, jsi moje dcera a ta v rukou zbraň nebude mít! Dnes odlétáme a hotovo. Kam se chcete přestěhovat?" rozhodl otec a hleděl na nás. „Já bych šel do Paříže nebo Amsterdamu..." zasnil se Livio. „Pokud někde chceme vydržet, tak někam, kde to pomalu nikdo nezná..." zavrčela jsem na bratra. „Tak co vymyslíš ty, co?" otočil se na mě bratr zvědavě. Opřela jsem se a hleděla do zdi.
„Mariáne, vybavíš vše kolem jejich školy?" optal se otec muže jenž stál u dveří. „Už jste mi vše nařídil včera, Pane, takže je vše vyřízeno..." řekl pevným hlasem, přesto z něho šla strašná nejistota z toho, jestli si to mohl dovolit vyslovit. „To je dobře. Hodně dobře," podotkl zamyšleně otec.
Přemýšlela jsem nad přízvukem toho muže. Otočila jsem hlavou na něho, tak dlouho dokud se naše oči nesetkali. „Odkud jste?" zeptala jsem se. „Jak to myslíte, slečno?" optal se nechápavě. „Váš přízvuk mi nic nenapovídá, takže... z jakého státu jste?" cítila jsem propalování od otce i mého bratříčka Livia. „Z České republiky... slečno," řekl pomalu a těkal očima po každém. „Neznám..." podotkla jsem a najela na počítači na mapy a dala jsem vyhledat. „Je to uprostřed Evropy... malá země. Celkem moc neznámá. Těžký jazyk. Tak hotovo. Pojedeme do České republiky." „Cože?!" vykřikl Livio, „To už můžeme jet do Číny a vyjde to nastejno!" zařval Livio na mě. „Prosím tě, kdo bude čekat, že zrovna zmizíme do České republiky a plus máme výhodu..." usmála jsem se na Mariána. On očividně nechápal a pořád těkal očima po každém. „Jako výhodu, Ines?" optal se mě otec se zaujetím. „Odkud jste přesně?" optala jsem se Mariána a hleděla na něho s klidnou tváří. Marián se podíval nejdříve na otce, od kterého čekal povolení. Když mu stále nevěnoval pozornost. Obrátil se na mě. „Pacov, slečno. Proč se ptáte?" nechápal a pořád těkal očima hlavně po otci. „Vidíte pomůže nám zapadnout rychle do země a do té doby se budeme učit česky. Zatímco on bude prozatím překládat," usmála jsem se přechytralé. „Děláš si srandu!" ozval se rozzuřeně Livio. „Dobře. Jedeme do Pacova," rozhodl otec. „Cože?!" nevěřícně a rozrušeně hleděl na otce Marián. „Tam znáte mnoho lidí i věcí. Takže se budete hodit, jak řekla Ines," dodal otec a pomalu se dal na odchod. „Ale tam žije moje rodina!" vykřikl Marián nevěřícně. „Tím líp. Aspoň se poznáme s tvojí rodinou," odešel touto větou otec. „Jsi kráva! Teď jsi nás poslala do záhuby! Jednou jsem četl, že je to nebezpečná země pod komunismem!" vyštěkl Livio a dal se na pochod s dupáním.
Pohlédla jsem na Mariána, který byl opřený o zeď, hlavu nakloněnou k stropu a oči zavřené. „Proč nechcete jet do toho města?" optala jsem se nechápavě. „Protože je tam moje rodina," zavrtěl hlavou. „To se za ní tolik stydíte?" Nechápala jsem jeho činění. Jeho oči našli ty moje a zíraly na mě tím nejděsivějším způsobem. „Děláte si srandu? To vás kurva nenapadlo, že nechci spíš, aby věděli, v čem jedu?" Hleděla jsem pevně do těch zlostných očí. Ten parchant mě rozhodně bral, ale pokud ho budu chtít mít nadále po ruce... musím se pokusit aspoň změnit město stěhování. Jinak tohoto muže určitě ztratím. Buď útěkem anebo s rukami otce a to nemůžu.

„Tati, nemůžeme jet do... toho města," dívala jsem se na něho, jak balí svoji pracovnu. „Ty jsi to vymyslela, tak proč měníš názor?" nechápal otec. „Zjistila jsem, že ten náš pracovník. Nemá zrovna dobré vztahy na tomto místě... takže by bylo dobré jít do jiné země," řekla jsem klidným hlasem a natáhla se na křeslo před stolem. „Už jsem zabukoval letenky!" zvýšil hlas. „Tak pojedeme do nějakého jiného města v té České republice... i když bychom mohli jet i do Slovenska. Prý tam jezdí odtamtud vlak... a co jsem se dočetla, tak Britové zrovna mají dojem, že je to nevyspělá země, která čpí nebezpečím. Takže je tam pro nás dost bezpečno na několik let," hrála jsem si s rukávem od trička a hleděla na otce pevným odhodláním. „A je to nevyspělá země?" zeptal se mě podezřívavě. „Tati! Kdybych chtěla jet do nevyspělé země zvolím kontinent Afriku a ne Evropu, kde zažili druhou světovou válku!" zlostně jsem se na něho podívala. „A jak víš tohle?" nechápal. „Zjistila jsem si informace z internetu. Shodou okolností to bylo dříve Československo, takže budeme chráněni snad na milión let," uchechtla jsem se na otce. „Jsi větší ďáblice, jak já, Ines. Díky bohu, že jsi má dcera a žádná má protivnice..." díval se na mě hrdě. „Beru to za kompliment, tati. A teď když dovolíš jdu si sbalit věci. A mimochodem do Slovenska taky přistávají letadla." Odcházela jsem spokojená sama se sebou do svého pokoje, kde jsem ty věci už dávno sbalené měla. Muž v tmavém obleku, mi bral kufry z pokoje... náš budoucí člen rodiny Marián... příjmení budu muset zjistit.

2 458 slov