Začátek příběhu se prý nemá začínat popisováním sama sebe. Chtěla bych se tomu asi vyhnout, ale těžko říci, jestli se mi to podaří. Prostě vás chci provést mým životem, který začal stát, zato potom, co jsem začala pracovat. Nejsem nějaký inteligentní člověk to ani náhodou, mám spoustu špatných chyb. Vidíte já říkala, že začnu o sobě psát. Počkat já vlastně píšu o svém životě. Myslím, že celé tohle bude pro mě jedna velká výzva. Jak v psaní, tak v mém životě. Vlastně, když tak přemýšlím uvědomuji si, že vás musím seznámit s mým životem, který začal být zajímavý, když jsem začala pracovat. Takže asi bych to měla přestat protahovat a začít psát o tom co se dělo. Snad se nevylekáte, když budete číst ty hrůzné události, které budou i někdy přeplněné krví, násilí a sem tam moc slaďáren, ale to vám moc už říkám. Prostě začneme na úvod, tím že vám popíšu začátek, jak se vše stalo. Protože není to tak zajímavé. Tak asi můžeme začít mé vyprávění o mé práci a jejich zákaznicích!

Jak je zvykem člověk si hledá práci po studiu a já nebyla výjimka. Našla jsem si práci ihned až to pomalu nebylo možné. Zdála se být normální i při návštěvě toho hotelu. I ten plat byl krásný... nebudeme si lhát líbil se mi nejvíc ze všeho. I když celé dny mám trávit, tam prací. Ale člověka zajímají jenom peníze na přežití a na nějakou tu radost. Bylo jasné, že chci vzít tu práci. Ale něco mě jen přeci zaráželo a to, že jsem podepisovala smlouvu o mlčenlivosti. Možná to jediné mě vylekalo, přeci jen co se může dít v celém tom hotelu, když mám mlčet. Ale v tu chvíli jsem tu myšlenku ignorovala a vyšla vstříc novému životu, který začne s moji novou prací. A bude to mé nejlepší rozhodnutí. To jsem si myslela, ale vše se začalo točit tak divně. Celý hotel, začal být divný. Na pohled vypadal normálně, ale vevnitř v tom celém dění už všechno vypadalo divně. Lidé se tam hemžili jako všude jinde, ale něco na nich bylo zvláštní. Byli nezvykle bohatí, krásní a podivný. Jedni divně zapáchali a pořád něco očichávali jako psi. Další byli nezvykle bílí, krásní a vůbec nejedli a neustále mysleli jenom na sex a zábavu. Přišlo jich tolik, že se člověk ani potom nestačil divit. Jenže někteří z pracovníků byli také trochu mimo jako oni, a to mi docela vadilo. Nepřijmuli mě tolik jako ostatní a po několik roků, mě konečně akceptovali a brali mě jako jednoho z nich. Jenže přišel ten nehorázný moment, který protočil mým životem jako káča, která se neustále motá, dokud nespadne. A já se neustále točím jako zběsilá. A pořád přemýšlím, jestli to někdy končí. Ten celý sen, který existuje jenom v knihách a televizích.
Abych řekla pravdu, celou dobu jsem čekala na mafii, uprchlíci, zločinci a vrahové, ale opravdu jsem nikdy nečekala a ani mě to nenapadlo, že se ocitnu uprostřed jedné velké rozprávky, která vypráví o hotelu, kde se nacházejí bytosti, které lidi znají jenom v předlohách televizí a knížek. A já se dostanu do celého dění. Někdy se ptám sama sebe, jestli pouze nesním nebo se nenacházím jenom v přihlouplém příběhu s námětem nadpřirozeno.

„Dobrý den," pozdravil mě majitel tohoto podniku, který je jaksi upír, co jiného čekat, že? Pozdrav jsem opětovala. A dívala se, jak mizí to jeho božské tělo, které přitahuje tolik žen i mužů. Rychle jsem vyhnala tu myšlenku, protože bych tohle nikdy nemohla udělat. Když vím, že zabil včera dvě osoby. Ano, v tomto hotelu je tolik smrtí, že dostáváme i tohle na úklid. Musím uznat, že první rok se mi líbil víc, když jsem nic netušila, a tak mě nechávali dělat jenom poloviční práci. Když jsem vše zjistila byli kupodivu všichni šťastnější a uvolněnější. Ano, mají zde naprosto divné způsoby. Už z důvodu, že se tu očichávají vlkodlaci nebo co jsou zač. Pravda je taková, že pořádně nevidí a jenom čuchají a čuchají. Někdy mě to irituje, ale za tu dobu jsem si celkem i zvykla, ale ne natolik, že mi nevadí to jejich kecání. Pořád mají námitky na moje voňavky a na to, kdy, co mám dostat. Někdy je chci praštit do čumáku. Ale to nejsou jediný obyvatelé tohoto hotelu. Jsou zde i démoni, čekala jsem i na jakýsi andělé, ale ty nějako za tu dobu nedorazili, a tak jenom pořád doufám, že se tu objeví, protože bych potom jaksi konečně věděla, že neexistují jenom tyto nepřátelské bytosti, ale i ty na té druhé straně. Vešla jsem do pokoje číslo 12V a podívala se na tu hrůzu na posteli. „Dnes nám tu někdo pelichá," dodala jsem do ticha a začala tu postel uklízet od chlupů, který tu ponechal Pan Liktorský. Vlkodlaci jsou hold více zajímavá stvoření, jak bezstarostní upíři, který mají v hlavě jenom tři věci sex, zábavu a krev, kterou hodlají vysát člověku za všech okolností, když jsou hladoví. Už i já měla tu čest ozkoušet to jejich hodování nad mém těle, ale ne na tak dlouho, protože zde je zakázáno napadnout zaměstnance i zákazníci, zde je podstatě takové neutrální místo, kde mají všichni mezi sebou soužit.

Jako vždy se chodí po obědě uklízet do jídelny, kuchyně i obýváku. Jsou tu totiž tak nepořádný bytosti, že byste radši utekli, nežli s nimi žili. Upíři obědvají v obýváku, kde vše pocákají krví snad vše. Vlkodlaci... no ty nám pomáhají s úklidem nejvíce. Ano, jsou to nepořádná stvoření, ale omylem zabití lidé můžeme odnést do lesa a tam se o to vždy postarají. Démoni popíjejí čajíčky, kafíčka a jiné tekutiny v jídelně. Nic jiného nejedí. Co jedí? To nikdo neví. Jediný služební a čarodějové využívají pořádně kuchyni, která se zde nachází.

Vešla jsem do druhé jídelny a zarazila jsem se. V této jídelně se neměl nikdo nacházet, ale i přesto jsem musela jít a sednout si naproti muži, který tam seděl v černém obleku a popíjel kávu, zatímco vedle něho seděla malá černovlasá holčička a jedla polívku. „V této jídelně byste neměl být, i když tu máte dceru," oznámila jsem stroze a hleděla na muže, který mě propaloval s černýma očima. „To je to tak důležité?" optal se chladně a prohlížel si mě. „Celkem, ano. Už z důvodu, že by sem mohli chodit ze srandy bytosti, jež nejedí..." dodala jsem pevně a hleděla na jeho boží úsměv. „Tak to abych si pořídil vstup do této místnosti, že?" uchechtl se. „Ano, to byste měl," řekla jsem pevně a sebevědomě. „Něco takového?" optal se a podal přede mě lístek, kde bylo povolení navštěvování této místnosti. Ten hajzl si se mnou jenom hrál! „A- ano..." zakuňkala jsem a místo zkoumání jeho tvářičky s několika jizvami jsem se začala dloubat ve svém jídle.