V sedle

Nejdřív jsem si myslel, že mě Astrid vede na nějakou projížďku okolo hranic, ale mýlil jsem se. Hned jak jsme vyráželi tím směrem, obrátila směrem k havranímu vrchu. Okolní krajina byla jako vždy prostě nádherná. Osobně Blb miluji právě za to, jak překrásný je. Stromy, které se tyčí do neskutečných výšin, zde jsou dokonce větší než naši milovaní dráčci. I při zimních hrátkách se tu nikdo nenudí. Šišky, které často Bezzubka sbírá a nosí je k nám domů, na zátop pochází právě odsud. Astrid sem s Buřinou prý také často létá vždy říká, že je to tu velice uklidňující. Něco podobného bych já mohl teď říct o mém pohledu na ni. Také, když jí vlají ty nádherné zlatavé vlasy ve větru, mám takový příjemně uklidňující pocit, jako kdybych letěl vedle anděla. Aaaa jo, koukal jsem na Astrid asi tak dvě minuti takovým pohledem, že kdyby to viděla, tak mě odsoudí ještě po tři naše generace, ale naštěstí mě Bezzubka převrátil, abych toho nechal. Astrid dlouho mlčela a já popravdě ani nevěděl proč, ale zas na druhou stranu se celou cestu tak překrásně usmívala, že jsem ji při tom nechal. Pomalu ale jistě jsme se začali dostávat do hlubin lesa pod havraním vrchem, až jsme se dostali k takové malé kotlince. Nejdříve jsem nevěděl, kde jsme, ale pak jsem si moc dobře rozpomněl. Je to totiž ta malá kotlina s rybníčkem, kde jsem poprvé začal cvičit s Bezzubkou a vlastně jsem tu taky strávil dost chvil ve svém mládí. Přesto nechápu, proč zrovna sem mě Astrid vzala, ale je tu klid a mír, takže budeme mít čas na sebe.

„Zlatíčko?"

„Ano, Škýťo. "

„Nevadí, že jsme nevzali jídlo? "

„Nevadí v rybníčku dole jsou přece ryby anebo můžeme spolu něco ulovit, jestli chceš. "

„No trochu vzrušení to by bylo dobré ne? "

„Ale děláš to jen kvůli mně viď?"

„Možná Astrid jen možná. "

Krásně se na mě usmála a po přistání mě chytla za ruku. Vydali jsme se na lov tedy hned potom co jsme odstrojili Buřina a Bezzubku, ty zde zůstali a hráli si spolu.

Na lovu

Po pár desítek minut jsme hledali nějaké stopy, až asi po hodině jsme našli stopy kance. Astrid se bez váhání vydala vpřed, ale protože mě stále držela za ruku zatáhl jsem jí zpět.

„Astrid ne tak rychle, mám na to udělátko. Nechci, aby ses mi unavila přece jen máme odpočívat ne. " řekl jsem tiše.

„Cože, ty máš něco na lovení zvěře? " řekla s údivem Astrid.

„Ano já vždy mám něco, co by nám mohlo pomoct nebo zachránit život. " dodal jsem hrdě.

„Nikdy mě nepřestaneš překvapovat Škýťo. " dodala šťastně.

„To je taky snad mým úkolem, být pořád tvé malé překvapení. " řekl jsem s úsměvem

V tu chvilku jsem dostal pusu na tvář, která byla jemná jako ranní rosa. Usmál jsem se, ale nebylo času nazbyt. Když jsme kořist vystopovali, tak jsem použil svůj nový nastroj uspávač II. Jednička totiž nebyla tak přesná. Dvojka dokáže uspat nadobro člověka i klidně divokého kance na vzdálenost sto kroků. Na jeho použití, ale potřebuji dva lidi, takže jsem mojí milou Astrid poprosil, aby se do mě zapřela, protože po pár pokusech vím, že mě to odhodí asi tak deset kroků dozadu. Bumm a bylo po divočákovy. Nás dva to odhodilo, ale rozhodně ne tak, jako kdybych na to byl sám. Astrid jsem stihnul v letu otočit, aby mi nespadla na hlavičku. Oba jsme se začali smát, jaká jsme nemehla, že se takhle proletíme u lovu kance. Vzali jsme kance na záda, každý půlku a vyrazili jsme zpět. Během cesty jsme si povídali o tom, co se nám na dnešek zdálo. Astrid se až polekala, když jsem jí řekl, že jsem měl noční můry. 

Musím říct, že dneska je Astrid opravdu trochu jiná.